Přehled starších citátů měsíce


Rekapitulace citací z hlavní stránky. Označení citát měsíce však není ideální, protože se jedná o úryvky z díla Anne Golon, které vhodně vystihují atmosféru pro dané období. Obvykle tedy odpovídají momentálnímu rázu počasí, ročnímu koloběhu a jeho kulturním tradicím.

Únor 2007

Noční Paříž je tichá a tajemná. Těžký, mokrý sníh pozvolna taje v ulicích a stéká ze střech a okapů. Noc je vlhká, jen žlutý měsíc zvolna klouže mezi mraky. Na Place de Gréve se ve větru a měsíčním svitu zase tiše houpá oběšenec. Věžní hodiny Hotelu de Ville právě odbily celou hodinu a v malém krámku na Place de Gréve se modlí řezník se svojí ženou a dětmi k sošce svaté panny Marie mezi dvěma pohupujícími se šunkami. Krysy hryžou ve stěnách nebo se tu a tam šustnou v bahnitých uličkách, pod nohama pozdních nočních chodců, kteří vykřikují a tasí kord. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angélique – Le chemin de Versailles. Paris: Opera Mundi, 1958. – v českém vydání je první kapitola vynechána. Celá kapitola)

Březen 2007

Z nažloutlé loňské trávy otevíraly světlé okouzlené oči fialky, petrklíče zvedaly žluté hrozínky, bílé bledule vystrkovaly křehké hlavičky, chvějící se v sebenepatrnějším větříků. Jaterník, jemuž se v Poitou říká sasanka, svítil modrými kvítky ve světlém mlází o kousek výš. Na skalnatých svazích rozšířila svou sbírku o podběl, krokusy a sněženky. Všechny květiny byly nadýchané a bezbranné, chvěly se v ještě chladném větru vedle sněhových jazyků. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 440)

Duben 2007

Od Beauportu až po Svatý Jáchym kvetly stovky jabloní, zářících po celém pobřeží. Růžové a bílé květy voněly až k omdlení. V zahradách ležely závoje okvětních plátků. Tváře Orleánského ostrova byly bílé a růžové jako tváře mladé Normanďanky. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 2. Praha: Český spisovatel, 1995, s. 277)

Květen 2007

Už nebyla na louce, kde se bavil dvůr – smích sem teď doléhal odkudsi zdaleka -, ale stála na okraji hustého habroví. Na vrcholu pahorku, který tvořily tři rozkvetlé, mírně stoupající terasy, se zjevil neznámý malý palác. Byl z bílých kamenů. Podél průčelí stálo růžové mramorové sloupořadí. Odrážel se od zeleného pozadí akátového lesa, jenž v horkém vzduchu opojně voněl. „To je Trianon,“ řekl král. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 505)

Červen 2007

21.června 1666 vrazila markýza du Plessis-Bellière do Versailles. Neměla sice pozvání, ale zato největší odvahu na světě. Její kočár, potažený zeleným sametem zevnitř i zevně, se zlatými dvířky a záclonkami, pozlacenou střechou a koly, táhli dva silní grošáci. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika Cesta do Versailles. Praha: Ikar, 1999, s. 429)

Červenec/Srpen 2007

Versailles se zmocnilo žhavé červencové odpoledne. Angelika se chtěla osvěžit, a tak se v doprovodu madame de Ludre a de Choisy vydala na procházku k vodotryskům. Alej příjemně stínily stromy; daleko kouzelnější však byly nesčíslné vodotrysky, které po obou stranách travnatých náspů chrlily proudy vody, vytvářely klenbu, pod níž se člověk mohl procházet a zůstat suchý. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 201)

Září/Říjen 2007

Pokračovali rudým stromořadím javorového lesa. Podzim převlékl javory do červené od korun až po kořeny, neboť spadané listí už tvořilo vysoký koberec. Ve vrstvě listí se jen stěží rozeznávaly černé kořeny a větve, na nichž visela tahle podzimní výzbroj. Světlo, jež propouštěla, bylo rudé jako záblesky kovářské výhně a zářilo jako mozaiková okna. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994. s. 10)

Listopad/Prosinec 2007

V noci sněžilo, ale byl to teprve poprašek, tenká vrstvička tála při prvním slunečním paprsku. Bílé střechy se odrážely od temného pozadí bouřlivě se vlnící vodní hladiny. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 1. Praha: Český spisovatel, 1995, s. 141)

Vánoce 2007

Společně naaranžovali kytice do tří velkých železných pohárů, které si pro tuto příležitost půjčili v dílně. Bylo to krásné, a když odstoupili a posuzovali své dílo z dálky, obdivovali lesklé zelené listy, mezi nimiž se mihotaly červené kuličky v obrovských vázách na obou koncích stolu, pohlédli na sebe a šťastně se usmáli. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 336)

Leden 2008

Po cestě klikatící se mezi sněhovými závějemi, se sice nedalo kráčet tak sebejistě a důstojně jako po pískem vysypaných cestičkách královského parku, ale vše vynahrazovala vtipná konverzace a upřímné veselí přítomných. Byl to prostě panovnický dvůr v Kanadě. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 2. Praha: Český spisovatel, 1995. s. 5)

Únor 2008

„Potřebovali bychom mít místo krve pálenku, tělo ze železa a oči ze skla, abychom tu zimu přežili,“ psala slečna d´Hourdanne, „a to nás ještě vyčerpává velikonoční půst.“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 2. Praha: Český spisovatel, 1995. s. 82)

Březen 2008

Na skalnatých svazích rozšířila svou sbírku o podběl, krokusy a sněženky. Všechny květy byly nadýchané a bezbranné, chvěly se v ještě chladném větru vedle sněhových jazyků. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 440)

Duben 2008

Fialka byla vzácnější, je to velká dáma lékárny, pomáhá proti rýmě a kašli. Fialkový nálev je lék pro princezny, z podbělu se vaří čaj pro sedláky. Honorina strašně ráda trhala fialky a s největší opatrností je sušila na půdě. Matka jí řekla, že z nich uvaří voňavý sirup pro děti, které kašlou a nerady berou léky. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 441)

Květen 2008

Podél zdi vedle lavice kvetl šeřík a keře pivoněk obrovských jako zelí a v hliněných antických vázách kytice hnědých a žlutých fial. V koutě pod klenbou byla kašna s bazénkem, jejíž šumění dokreslovalo exotičnost tohoto polo dvora, polo zahrady na okraji města. (Gonon, Anne - Golon, Serge. Angelika se bouří. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 222)

Červen 2008

V zahradě slečny Pigeonové se mezi růžemi tyčila postava paní Williamové, babičky Rose-Ann. Stála mezi kvetoucími keři a otrhávala zvadlé květy. (...) „Podívejte se na ty růže,“ obrátila se na ni paní Williamová. „Měly by trpět jen proto, že je den Páně? Mohla jsem se s naším reverendem přít. Ale mlčela jsem. Dneska jsme si už vyrovnali účty.“ (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika v pokušení. Praha: Český spisovatel, 1994)

Červenec 2008

Celý versailleský park plápolal jako oheň. Kanály a jezera zrudly odleskem vybuchujících plamenů. Zářivé šípy raket protínaly oblohu, jiné ji brázdily barevnými pruhy. Další se měnily v ohnivé ohony komet nebo jiskřivé hady. Konečně ve chvíli, kdy celý horizont hořel a změnil se v jedinou plápolající klenbu, vznesla se do vzduchu jako zářivý motýli písmena L a M, iniciály krále a královny. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 221)

Srpen 2008

Královská galéra pomalu vplouvala do marseilleského přístavu. Od modrého zrcadla rejdy se jako plameny odrážely rudé hedvábné korouhve, ve větru vlály zlaté třapce a vlajky s erby, na špici stěžně se skvěl admirálský znak a standarda vojenského námořnictva, také rudá, vyšitá zlatými liliemi. (Golon, Anne - Golon Serge. Nezkrotná Angelika. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 41)

Září 2008

Nechávali za sebou pobřeží s pevností Gouldsboro. Zastavili se v Champlainově táboře. Pak se koně vnořili do lesa. Za jedinou noc přišel podzim. Na temně zlatém pozadí padaly rudé listy javorů a buků. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a její láska. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 366)

Říjen 2008

Když vyšly z místnosti, ovanul je chlad a vlhko. Paní de Montespan scházela po schodech a vůbec nedbala na průvan, který jí ofouknul krásná nahá ramena. „Není vám zima?“ zeptala se Angelika. Markýza pohrdavě mávla rukou. (...) Fyzická odolnost, neustálé pobíhání a především vydatná strava udržovaly v kondici tyhle světáky, kteří byli vlastně hrdiny, aniž si to uvědomovali. Jejich útrapy je těšily. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 59)

Listopad/Prosinec 2008

Mlha byla uvnitř pevnosti Katarunk, mlha byla i venku. Venku chladná, uvnitř teplá. Šedá mlha noci, prokvetlá jiskřivými hvězdičkami mrazu, uvnitř modrá mlha tabákového kouře. Venku se po temné zemi plížila nekonečná mlha s mdlým chladným pachem záhrobí jako zákeřná šelma, která chce vniknout do lidského obydlí, a v jídelní síni pevnosti mlha voňavá, stoupající v pravidelných kroužcích z dýmek, z nichž bafají spokojení lidé s plným žaludkem a prázdnou hlavou. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 165 - 166)

Leden 2009

Hostina se připravovala ve velké tajnosti. Komu čest, tomu čest. Nejdřív přijdou na řadu dobroty z pana vepře, kterého konečně zařízli. Nožičky, hlavu a vnitřnosti upravené na nejrůznější způsob snědli hned, ale nejlepší kousky masa šetřili na sváteční večer. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 337)

Únor 2009

Když se mezi skořápkami člunů a lodí uvězněných v ledu na rejde vynořily saně, lidé se rozestoupili, oba koně vyrazili dopředu a jedním trhnutím se vyhoupli z řeky na břeh: jejich podkovy křísly o led a skluznice saní zaskřípaly na sněhu. Spřežení naráz zastavilo před hospodou U francouzského korábu, na jejímž prahu stály Angelika a Polačka. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 1. Praha: Český spisovatel, 1995, s. 354)

Březen 2009

Před Angelikou stojí koťátko z lodi. Bůhví jak se sem dostalo, kdo ho tady zapomněl. Je hubené a špinavé, ale jeho zlaté oči pateticky, zároveň však panovačně a s důvěrou žádají o pomoc. Angelika ho nevidí. Sedí v pokoji pevnosti u lůžka vévodkyně de Maudribourg, ponořená do smutných myšlenek. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a ďáblice 1. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 5)

Duben 2009

Během cesty cítila pouze vůni sněhobílého hlohu a před očima měla trsy bílých a nafialovělých petrklíčů, tak úpravně rozesetých po svazích, jakoby je tam naaranžovala pečlivá hostitelka... Že by tu byla neustále přítomná a věrná jarní víla? Proč by se otec ve své radosti, že jí našel manžela, zabýval petrklíči? (Golon, A. Angelika Markýza andělů. Praha: Fragment, 2007, s. 253)

Květen 2009

Oceán dorážel na zalesněné břehy, stříkal pěnu na borovice, cedry, duby a obrovité rudé buky a občas, když se vítr otočil, vydechovaly křoviny vlahou vůni modřence a lesních jahod. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika v pokušení. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 99)

Červen 2009

Angelika odvrátila pohled a ve slunci a větru vypadala najednou mladší, jako holčička, která nepoznala ani neštěstí, ani bolest. „Jak může člověk nebýt šťastný ve Versailles?“ Zamumlala. „Tak už neplačte,“ řekl král. „A udělejte mi tu radost a pojeďte se mnou. Chci vám ukázat park.“ Angelika vložila dlaň do královské ruky Ludvíka XIV. Spolu s ním sestupovala po schodišti Latonského parku. Dvořané se jim cestou ukláněli. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika Cesta do Versailles. Praha: Ikar, 1999, s. 437-438)

Červenec/Srpen 2009

Míle a míle sušících se ryb. Zelená zátoka, království tresek. A nad tím vším mlha, průsvitná a nažloutlá jako síra. Halila výběžky a poloostrůvky tak, že tvořily každý svůj vlastní tajemný svět skrytý mezi kovově se lesknoucím mořem a lesem porostlými útesy. Kromě toho tu nebylo vidět nic, ani zblízka, ani zdálky. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a ďáblice 2. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 111)

Září 2009

Když se vzdálili od pobřeží, vzduch jakoby znehybněl. Bylo strašné vedro, nepohnul se ani lísteček. Léto končilo, blížil se podzim. Keře už začaly schnout a žloutnout. Brzy vzplanou lesní požáry, rudé a oranžové plameny se propletou s rudooranžovými stromy. Zatím byl však les ještě smaragdově zelený, voněl nádhernými cedry, javory a pryskyřicí a stovkami planých ovocných stromů. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a ďáblice 2. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 68)

Říjen 2009

Pak začala cesta pomalu klesat k údolí a s ní mizely i borovice a jedle, a čím byli níž, znovu se objevovaly břízy a osiky ještě skoro úplně zelené, pak pozlacené jilmy, mohutné duby, obsypané obrovskými hnědými nebo narudlými listy, a konečně celá ta symfonie javorů. Tolik jich Angelika pohromadě v životě neviděla. Právě javory dávaly podzimu ty nejkrásnější odstíny od medového až po tmavě zlatý, přecházející do ruda. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 9)

Listopad 2009

Stáli na palubě lodi v chladném listopadovém podvečeru a to, že se ocelově šedé nebe pootevřelo a nechalo proniknout nazlátlý paprsek světla, ještě neospravedlňovalo ten nadšený výkřik. Voda byla kalná a vzdutá. Všude kolem podezřele pusto. Mezi skalisky lemujícími řeku Svatého vavřince s v ponurém podzimním světle a mlze skrývali nepřátelští divoši, zarostlí horalé s propíchnutými nosy a znetvořenýma ušima, Indiáni Algonkinové, drsní a necivilizovaní jako černá zvěř. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a spiknutí stínů. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 24)

Prosinec 2009

A byly tu Vánoce. Purpurově zapadající slunce se vnořilo do namodralého ledového stínu a za každým oknem se rozsvítily svíčky a na dveřích se objevily hvězdy z jedlových větviček. Vůně a kouř linoucí se ulicemi prozrazovaly přípravu štědrovečerní večeře. Je deset hodin večer. Rodiny se vydávají na cestu ke kostelu. V ruce nebo na holi nesou lucerny z rohů nebo z plechu s otvory, nebo i hliněná ohřívadla či olejové lampičky s měděným krytem. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 1. Praha: Český spisovatel, 1995. s. 287-288)

Leden/Únor 2010

Ta zimní kanadská noc jiskří jako brnění. Stříbrný kotouč měsíce a udusaný sníh se vzájemně odrážejí a v jejich namodralém jiskření se rýsují stíny střech, průčelí, věžiček a komínů s ostrými, inkoustově černými hranami. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 1. Praha: Český spisovatel, 1995. s. 288)

Březen 2010

„Ach, bože můj! To je nádhera!“ klekla si Angelika na vlhkou zem. A tak tu stáli a nadšeně pozorovali ten zázrak. Květ se skvěl na samém okraji sněhového jazyku. Od toho dne je nacházeli všude. Když odklízeli zbytky sněhu, odhalili nažloutlé klíčky užuž připravené vykvést, které nazítří na slunci zezelenaly, zpevnily se a vyrašila z nich buď bílá, nebo nafialovělá korunka květu. U okraje střechy rozkvetly na mechovém polštáři fialky, klopily hlavičky v potůčcích tajícího sněhu. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 438)

Duben/Květen 2010

Versailles zářily. Dubnový den, najednou teplý a jarní, zahalil zámek tou zlatorůžovou září, která je příznačná pro kraje s velkými plochami stojatých vod. Ty Versailles jsou ale krásné, říkala si Angelika. Odvaha se jí vrátila, nejasný neklid se rozplynul. Tváří v tvář Versailles člověku nezbývá než uvěřit ve shovívavost Boha i krále, který vybudoval takovou nádheru. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 401)

Červen/Červenec/Srpen 2010

Bárky klouzaly po klidné vodě, přetížené pestrou společností. Konečně přirazily ke břehu. Zatímco Angelika čekala, až na ni dojde řada a vystoupí na pevnou zem, jeden ze šlechticů položil nohu na lavici, kde seděla, a vysokým podpatkem jí stoupl na prsty. Zadržela bolestný výkřik. Zvedla oči a poznala šlechtice, který ji v den jejího uvedení ke králi tak bezohledně obtěžoval. „To je markýz de Vardes,“ poznamenala mladá princezna Henrietta sedící vedle ní. „Samozřejmě to udělal schválně.“ (Golon, Anne. Angelika: Královské slavnosti. Praha: Fragment, 2008, s. 170)

Září 2010

Nadešel podzim, a ona se ještě nepokořila před králem. Vyslanci, které za ní pošle, aby ji zatkli, ovšem už nedokážou přestoupit onen železný a ohnivý kruh, kterým Patriarcha obklopil celou provincii. Za branami parku, kde si hráli její synové, byly ubíjeny ženy, hořela úroda, potulovali se všeho schopní sedláci. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika se bouří, Praha: Český spisovatel, 1993, s. 86)

Říjen 2010

Na mýtině narazili na čarodějnici Meluzínu. Stařena pátrala kloubnatými prsty v trávě, hledala houby. Listy rudého buku se snášely kolem ní a vítr je unášel v téměř rituálním tanci k poctě zlověstného lesního ducha, ztělesňovaného tou černou hrbatou postavou s aureolou bílých vlasů, zářivějších než sníh. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika se bouří, Praha: Český spisovatel, 1993, s. 109)

Listopad 2010

Stáli na palubě lodi v chladném listopadovém podvečeru a to, že se ocelově šedé nebe pootevřelo a nechalo proniknout nazlátlý paprsek světla, ještě neospravedlňovalo ten nadšený výkřik. Voda byla kalná a vzdutá. Všude kolem podezřele pusto. Mezi skalisky lemujícími řeku svatého Vavřince se v ponurém podzimním světle a mlze skrývali nepřátelští divoši, zarostlí horalé s propíchnutými nosy a znetvořenýma ušima, Indiáni Algonkinové, drsní a necivilizovaní jako černá zvěř. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a spiknutí stínů. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 24)

Prosinec 2010

Místnost zářila spoustou světel a stůl uprostřed jako by klesal pod tíhou vzácných pokladů. Nevěděly, z čeho se víc radovat, zda z krásy pro potěchu očí či čichu, z lahodných vůní, stoupajících z pečení a všelijakých sladkostí. Všichni ti tři malí trpaslíčci od Stříbrného jezera stáli na prahu a oči v tvářičkách zrudlých zimou jim zářily jako hvězdy. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 339)

Leden 2011

Večer znovu narazili na úkryt v němž Pont-Briand nocoval. Pod převislými větvemi obrovské borovice, chráněnými závějí nafoukaného sněhu, byla zem jen mírně vlhká a mech úplně suchý. Na spadaném jehličí našli černé stopy ohně. Na zemi byly jako vysoký koberec podestlány větve. Další ulámané větve poskládané zvenku kolem borovice vytvářely uzavřený prostor, hustě a nepropustně uzavřený, takže se jím kouř z ohně jen těžce prodíral. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 315)

Únor/Březen 2011

Jisté je jenom to, že teď máte na krku náhrdelník Plessis-Bellièrů, a to mě trochu zneklidňuje. Žádná z mých babiček či prababiček ho nedokázala nosit, aniž okamžitě nezačala snít o válce a vzpouře. Moje matka s těmi kameny na krku vzbouřila pro prince de Condé armády v Poitou. Jistě si na to vzpomínáte stejně dobře jako já. Co teď asi napadne vás? Jako byste potřebovala ještě víc odvahy! (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 245)

Duben 2011

„Stojí to ještě za to?“ zeptala se. „Venku už zpívají ptáci. Snad byste udělal lépe, kdybyste tu příjemně započatou noc strávil ve svých pokojích a tiskl přitom na srdce nějakou pěknou křivuli!“ (Golon, Anne. Angelika: Toulouská svatba. Praha: Fragment, 2008, s. 209)

Květen 2011

„Mluvil o vás takovým způsobem, že jsem skoro začala žárlit.“ „Ach miláčku, jestli se necháte takhle ovlivňovat, brzy se utopíte v nejrůznějších intrikách. Dvůr je obrovská lepkavá pavučina. Pokud se nedokážete dívat na věci s nadhledem, uvíznete v ní.“ (Golon, Anne. Angelika: Královské slavnosti. Praha: Fragment, 2008, s. 43)

Červen 2011

Pomalu kráčel pod klenbou vodotrysků, které obklopovaly Latonino jezírko a vedly po zeleném koberci až k zastíněným cestám Labyrintu. Než sem průvod dorazil, nebe pod posledními slunečními paprsky zrudlo. Stromy získaly namodralý nádech, ale pořád ještě bylo dost světla, aby se zaskvěly pestrobarevné obrazy tvořené skupinkami soch. Celý versailleský park hýřil zářivými barvami. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 205)

Červenec/Srpen 2011

Angelika se proplétala lešením a hromadami suti, až konečně objevila bratra Gontrana, který pracoval na výzdobě malé pracovny s okny vedoucími do jižních zahrad. Zařizovaly se tam pokoje bez přesného určení, na než se měly vyplýtvat spousty mramoru a zlata a dalšího vzácného materiálu. Mělo to být nádherné bydlení. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 247)

Září 2011

Loménie se mčky hluboce uklonil. Přestože se už během své kariéry octl v nejrozmanitějších choulostivých situacích, ta dnešní mu připadala nejpodivnější. Jistěže se už v Kanadě rozšířily nejrůznější báchorky o tomhle francouzském dobrodruhovi s temnou minulostí, hledači ušlechtilých kovů, výrobci střelného prachu a navíc příteli Angličanů, který už víc než rok usazoval své kolonisty na obrovská území francouzské Akádie. Ale to setkání je ještě podivnější, než si dokázal v nejbujnější fantazii představit. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 65)

Říjen/Listopad 2011

Teď procházela přátelským lesem a všechny zvuky, doléhající jí k uším, měly jiný význam. Byla to jen ozvěna živého světa rodícího se pod větvemi, malého zvířecího světa připravujícího se na zimu, vyčerpávajícího se v posledních přípravách, zpívajícího poslední písně – nic jiného. Poslední vůně mechu, poslední škrábání drápků veverek zahrabávajících oříšky a daleko za kopci jako melancholický roh volání losa (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 208)

Prosinec 2011/Leden 2012

Tiše se přikradlo ráno. Unavení lidé se jen těžko probouzeli. V místnostech pevnosti bylo šero, protože sníh dosahoval až k oknům. Ale jakmile s jistou námahou otevřeli dveře, svitl zářivý, perleťově zlatý zimní den. Příroda se usmívala v téměř nadpozemské panenské kráse, sníh byl čistý a bílý, nebe modré, slunce zlaté a všude kolem majestátné stromy, připomínající dlouhé voskové svíce. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 332)

Únor 2012

Zimní ulice voní pálenkou a hořícím dřevem, mastnou polévkou a uzeným úhořem. Zimní dny voní kadidlem ze mší a pobožností a prašnou vůní kožených knižních vazeb a pergamenu, které přivezli z Evropy a kterými se listuje a neustále se čtou v koutě u krbu. Zimní noci pukají ledem. Jako by měla popraskat i okna, na nichž jsou ledové květy. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 263)

Březen 2012

V oblaku zvířeného peří padali ptáci na zem polomrtví vyčerpáním. Tři tisíce dvě stě mil z Karolín, bez zastávky, bez odpočinku pluli pod modrým nebem a nevšímali si ani lesů, ani luk pod sebou, odolali pokušení lesů v Maine, táhnoucích se bez konce jako zelený koberec, v němž zářily jen tisíce safírových jezer. V malých kulatých husích hlavách na dlouhém nataženém krku napnutém jako šíp byla jediná myšlenka, jediná představa, jediný cíl: Bouřlivý mys, jejich útulek lásky před údolím dalekého severu. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 2. Praha: Český spisovatel, 1995. s. 266)

Duben/Květen 2012

Byla to ta nejlepší chvíle pro časně vstávající hospodyňky. Angelika ji využila na nákup čerstvě ulovených, ještě teplých zajíců, zastřelených za úsvitu na vaugirardských remízkách. Vychutnávala vůni sýrů a melounů a prohlížela si stříbřité ryby, ležící v ledové tříšti, v níž byly dva dny přepravovány z normandského pobřeží. (Golon, Anne. Angelika: Světla a stíny Paříže. Praha: Fragment, 2010. s. 183)

Červen 2012

Za soumraku odvedli Skvanta za kopec. Viděl, jak skála pukla, rozevřela se a za strašného hluku vyplivuje vnitřnosti. A když se úplně setmělo, tři či čtyři světlice, které se, přestože byly zvlhlé, rozhořely, Skvanta dokonale okouzlily. Vrátil se ke svým bratrům s výrazem Mojžíše sestupujícího z hory Sinaj. "Ach, viděl jsem, jak padají z nebe hvězdy." (Golon, Anne. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 459)

Červenec 2012

Napravo, na rohu ostrova, byl malý přístav zatarasený nákladními loděmi. Vykládaly se z nich bedny třešní, hroznů a hrušek. Urostlí otrhaní mládenci stáli na palubách lodí, kousali do jablek a vyplivovali ohryzky, které vlny odnášely podél domů, pak si svlékli kalhoty a potápěli se do bledé vody. Od přístavu vedla červená lávka nalakovaná na jasně červeno, spojující ho s ostrůvkem na Seině. (Golon, Anne. Angelika: Královské slavnosti. Praha: Fragment, 2008, s. 255-256)

Srpen 2012

Angelika okouzleně pozorovala krásnou krajinu, která jí defilovala před očima, a měla dojem, že sní. Příliš mnoho nocí jen šla a šla s jediným cílem: nezůstat pozadu. Najednou viděla, že nebe je hluboké a modré a hvězdy se lesknou jako zlato. Nebe bylo jako z miniatur: vlevo od něj se jako vymalované štětcem namočeným od bílé či stříbrné barvy odrážely obrysy dalekých hor, a dole se v hlubokých údolích vinuly stuhy vodních toků. (Golon, Anne - Golon Serge. Nezkrotná Angelika. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 480)

Září/Říjen 2012

Zpod lesklých slupek se jako zpod nalakovaného povrchu linula čerstvá zeleninová vůně, jako by si v chladné zimě zachovaly trochu svěžího vzduchu ze svahů, když je sklízeli, z toho času, kdy podzim zbarví trávu i pole narezavo, kdy dýně i tykve ještě bledé spočívají na svých chlupatých listech a kdy díky čistému, suchému a horkému vzduchu v údolí Mohavků, který nezvlhčuje žádná řeka, zrají všechny plody rychleji a pukají jako dělobuchy. (Golon, Anne - Golon Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 433)

Listopad 2012

Perlivý smích (...) připadal Angelice povědomý. Zvedla oči a uviděla hraběnku de Soissons, jíž zrzavá Bertille právě podávala švestkově modrý hedvábný plášť. Hraběnka se do něj zimomřivě zahalila. "Bůh to nezařídil dobře, když nutí ženy devět měsíců nosit pod srdcem plod jednoho okamžiku rozkoše," řekla abatyši, která ji doprovázela k bráně. "Co by zbylo sestrám v Kristu, kdyby všechno na světě bylo jen okamžikem radosti?" Usmála se jeptiška. (Golon, Anne - Golon Serge. Angelika. Cesta do Versailles. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 151-152)

Prosinec 2012/Leden 2013

S kráľom sa stretla v parku, na konci zeleného trávnika, ktorý sneh premenil na biely koberec. Napriek tuhej zime panovník si neodriekol svoju každodennú prechádzku. Ak ročné obdobie neodovoľovalo obdivovať kvety a lístie, vynikali v zimnej dekorácii pekné pravidelné línie, harmónia alejí, rozložených okolo lesíkov ako na nakreslenom pláne. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a kráľ. Slovenský spisovateľ, 1991, s. 280)

Únor/Březen 2013

Zimní ulice voní pálenkou a hořícím dřevem, mastnou polévkou a uzeným úhořem. Zimní dny voní kadidlem ze mší a pobožností a prašnou vůní kožených knižních vazeb a pergamenu, které přivezli z Evropy a kterými se listuje a neustále se čtou v koutě u krbu. Zimní noci pukají ledem. Jako by měla popraskat i okna, na nichž jsou ledové květy. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 263)

Duben/Květen 2013

Philonide de Parajonc tvrdila, že je sedm druhů úctyhodnosti a dělila vzdechy do pěti kategorií. Pohrdala muži a nenáviděla Molièra. Láska byla v jejích očích "ďábelský řetěz". Ale vždycky prý takhle nelítostná nebyla. Šuškalo se, že v mládí se příliš nespokojovala s fádním územím Něhy a nepohrdala královstvím Koketérie, a často dosáhla i vrcholu Rozkoše. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika Cesta do Versailles 2. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 108)

Červen/Červenec 2013

Město se jim zjevilo v závojích deště. (...) Ale pak už Quebec, topící se v zeleni, připomínal se svými věžemi a zvonicemi vlhce se lesknoucími ve slunečních paprscích znovu šperkovnici, vyrobenou zlatníkem zamilovaným do své práce. Když ho Angelika zahlédla koupat se v zlatém slunci, které jako by mu žehnalo, neubránila se úsměvu. Quebec, nádherné francouzské městečko v srdci severu Ameriky, zářil jako vzácný klenot. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika Cesta naděje. Praha: Český spisovatel, 1996, s. 297-298)

Srpen/Září 2013

„Skutečně je takový rozdíl mezi hugenoty a muži z mé posádky?“ ušklíbl se Rescator. „Mezi tím váženým bělovlasým pastorem, kterého jsem zahlédl, a mnou, krutým pirátským světoběžníkem? Mezi moudrou a ctnostnou Abigail a strašnou hříšnicí, jakou jste bezpochyby vy?“ (...) Nová vodní sprška zmáčela Angelice tvář a ona, vyděšená hloubkou propasti, k níž ji nutil se sklonit, se nervózně chytila za klopy jeho sametové vesty. „Ne,“ pokračoval, „nejsme různí. Jsme jen hrstka lidí tísnících se na jedné lodi uprostřed obrovského oceánu.“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a její láska. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 19)

Říjen/Listopad 2013

„Je Vlk, Srnec, Medvěd, Liška a taky Pavouk, ale nade všemi vládne želva.“ To vyprávěl týž večer Nicolas Perrot v tábořišti. Z roklí už vanul chlad, takže se sesedli u ohňů. Joffrey de Peyrac ukázal do dálky za tábor, kde se leskla dlouhá lesklá stuha řeky. „To je Kennebec.“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 38)

Prosinec 2013

Podzim se chýlil ke konci. Blížila se zima, a Bůh ví, že zima v Plessis je pěkně pochmurná. Krásný renesanční zámek, určený k pořádání venkovských slavností, vypadal na pozadí bezlistých stromů Nieulského lesa přímo zimomřivě. Jakmile se schýlilo k večeru, ozývalo se vytí vlků leckdy až na samém okraji parku. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 268)

Leden 2014

V den, kdy první perský vyslanec přijel před zlaté Versailles - k další perské misi došlo až v roce 1710, kvetly podél celé aleje tisíce květů; ze skleníků byly vybrány květináče a postaveny jeden vedle druhého po trávnících tak, že vytvořily pod zimní oblohou pestrobarevný koberec. Podél velké galerie se lidé brodili v líscích růží a pomerančovníků. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král 2. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 109)

Únor/Březen 2014

„Copak to necítíte, Carlone?“ nadouval markýz hruď pod kožešinou podšitým kabátcem, „to vzrušení, tu lásku všude? Ach, láska! Nádherná atmosféra, v níž se může lidská bytost skutečně rozvinout, cítit se jako ryba ve vodě. Jak slastné je se do ní ponořit, osvěžit se v ní. Málokdy vnímám tak intenzivně kolem sebe lásku jako tady.“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a spiknutí stínů. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 24)

Duben 2014

Temné nebe bouřilo nad pekelným ohněm a nebylo možné určit, kde ten pohyb začíná. Jako by vyvěral z neznámých hlubin a na špicích obrovských per vejíře vzplanul šarlatový oheň rozptylující se do obrovského ohňostroje, zářícího rubínovými snopy jisker. Vypadalo to, jako by se tam na západě hroutila obrovská města v jediné apokalypse, propadala se do plamenů pekla. Něco se stane, říkala si Angelika a srdce se jí sevřelo úzkostí nad scenerií toho západu slunce. Ještě nikdy neviděla tak nádherný a strašidelný západ. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku. Praha: Český spisovatel, 1995, s. 200)

Květen/Červen 2014

„Přijde mnoho neznámých lidí. Přátelé pana de Peyrac, kteří nemají to potěšení jako my, Toulousané, se s ním často setkávat. Umožní návštěvu těm, kdo žijí daleko od všech radovánek v ústraní svého kraje a pro něž je taková cesta dost riskantní. Je to něco jako cesta na Kythéru. Čím obtížnější je putování, tím budou šťastnější. Ti, kdo si to budou přát, mohou na velký zahajovací večírek první noc přijít v maskách. Nikdo se nemusí představovat. Jméno uvede pouze ten, kdo bude chtít.“ (Golon, Anne. Angelika: Toulouská svatba. Praha: Fragment, 2008, s. 184)

Červenec/Srpen 2014

Byla už v sedmém měsíci těhotenství, pátého za šest let. Bylo jí pouhých třiadvacet, měla za sebou nádherný milostný román, před sebou dlouhý život a moře trpkých slz. Ještě na podzim zazářila slečna de La Vallière jako jezdkyně na honu. Dnes byla k nepoznání, tak hrozně se změnila. No prosím, kam může dovést ženu láska k muži, řekla si Angelika a v duchu znovu dostala zlost. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král 1. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 194-195)

Září 2014

Audiger vypadal velkolepě. Měl na sobě žluté kalhoty zdobené ohnivými stuhami, nabíranou košili z nejjemnějšího hedvábí a sametovou vestu se zlatými prýmky. (...) Poněkud opovržlivě zvedl skromný límeček své společnice. "Brzy budete mít stejně krásné krajky, drahoušku. Mám pocit, že budete umět nosit i velké toalety. Umím si vás představit v hedvábných, dokonce i v saténových šatech." Ba i ve zlatých, pomyslela si Angelika a stiskla rty. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika, cesta do Versailles 2. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 21)

Říjen 2014

Nejdřív ze všeho začnem v trubadúrském paláci žít tak, abychom měli čas na práci a na zábavu. Bude to jakýsi azyl pro všechny, kdo se, třeba i nakrátko, octnou v jeho zdech. Musí tam být chráněni před nebezpečím i nepříjemnými povinnostmi. Musíme si umět znovu zkrášlit život. V noci se bude tančit, zpívat, hrát a diskutovat o zajímavých věcech, milovat se budeme v těch tichých odpoledních, kdy všechno odpočívá, jen slunce žhne stejně jako srdce a těla. Dál budu s nejkrásnější ženou na světě bránit lásku. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 2. Praha: Český spisovatel, 1995, s. 310-311)

Listopad 2014

„To je celý on. Co chcete? Musíte ho prostě brát takového, jaký je,“ prohlásila vysoká Marcellina právě vcházející do místnosti. „Přesně jako jeho syn. Neustále lže, ale je to vlastně křehká nádoba, musíte ho stále utěšovat, broučka malého. Prostě je jak malé dítě. Zlomyslný, mazaný, nesvědomitý jako všechny děti. Zlý, ale zábavný. Člověk mu odpouští, protože není nebezpečný, je jen strašně rozmazlený. Lže jen v maličkostech, ve velkých věcech nikdy nezklame.“ Ještě chvíli řečnila v podobném duhu, jenže nebylo jasné, zda mluví o otci či o synovi. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a ďáblice. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 82)

Prosinec 2014

Osamelý muž sa vzďaľoval v ľadovej pustatine a začínali sa týždne adventného pôstu. Blížili sa Vianoce. Vianoce! Vianoce! A kým zvonili zvony a dych života vychádzal zo všetkých komínov ako z kadidla, kým sa vône hostie miešali s vôňou kadidla a zapálených sviečok a stúpali k ľadovej oblohe, aby pripomenuli stvoriteľovi, že v tejto neľudskej pustatine sú ľudia, a jeden človek, hnaný poslušnosťou, sa vzďaľuje od akejkoľvek pomoci, čierna sutana odchádza ťažkým krokom na snežniciach od svojich priateľov, od ich lásky, od svätostánku svojho diela a práce. A ľadová púšť sa v ňom usadila namiesto plameňov života. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika Cesta do Quebeku. Bratislava: Slovenský spisovatel, 1993, s. 278)

Leden 2015

Najednou se ozval nějaký hluk ze dvora, který přehlušil i řádění vichřice, a kdosi zabušil na dveře. „Nemohl jsem strávit první quebeckou bouři daleko od dámy svého srdce,“ řekl Joffrey, když se mu s pomocí Macolleta, jenž se vynořil ze své rakve, podařilo otevřít dveře zaváté sněhem. Dveře se rozletěly jako vyvrácené z pantů, dovnitř se vřítila lavina sněhu a s ní hrabě de Peyrac a jeho pobočník Yann Le Couénnec. (…) Noc bude dlouhá, stejně dlouhá jako bouře. A až ta se ztiší, probudí se v sametovém bílém tichu. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 1. Praha: Český spisovatel, 1995, s. 266-267)

Únor 2015

Angelika s manželem si dlouho povídali, seděli v pohodlných křeslech Villedavrayho salonu, kde stál nejvzácnější majitelův nábytek a cenné předměty. Jejich intimitu sdílel Pankočka, který si hověl na měkkých hedvábných polštářích. Z této místnosti bylo vidět do osvětlené jídelny, kde seděly děti, Indiáni Piksaret a Mistaguš, přátelé a sluhové kolem krbu nebo u stolu a jedli, smáli se nebo si něco vyprávěli. Cantor hrál s Adhemarem kostky. Večer přinese kytaru. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 1. Praha: Český spisovatel, 1995, s. 274)

Březen 2015

My, kdo jsme teď právě pohřbení v téhle pustině, musíme být vděční všem, kteří se v tuhle chvíli smějí a tančí, kteří, jako náš král, hledají a vytvářejí krásu, aby okouzlili oči a srdce lidí. Protože to znamená, že oheň stále ještě plane, i kdyby třeba jen v jediném krbu na světě, a my ostatní máme naději, že k němu jednoho dne živí a zdraví také přisedneme mezi ty, jež se hřejí v jeho životadárných plamenech. V cokoli lze doufat, když člověk ví, že někde hoří alespoň jeden oheň. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika Cesta k vítězství. Praha: Český spisovatel, 1996, s. 412)

Duben/Květen 2015

Vrátný zavrtěl hlavou. Začíná velikonoční týden. Klášter je uzavřen. Opravdu, nad klášterem se vznášelo ještě tíživější ticho než obvykle. Zbožní mniši se soustřeďují na hroznou zbožnou pouť před velikonocemi. Žena musí odejít. (...) Uplynuly sotva dva týdny, kdy právě tudy klopýtala sněhem, zadýchávala se ostrým chladem a cítila v celém těle účinky ledové zimy. Dneska bylo údolí sametově zelené, potok, tehdy spící pod ledem, poskakoval půvabně jako mladé kůzle, na trávě pod stromy se modraly fialky. Kukačka kukala své přísliby. Ohlašovala teplo, rozkvétání, přiváděla do kraje jaro. Angelice se orosily oči nad tou nádherou. Tak velkoryse připravuje příroda člověku slastná překvapení. Z dlouhé a drsné zimy vyraší se zdvojenou silou bohatství trav a květů. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika se bouří. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 196-197)

Červen 2015

„Ať vám člověk lichotí nebo vás oslavuje, vy se stejně urazíte, protože ten, kdo vás hostí, je bohatší než vy. Když vám nabízí dárky, je to prý drzost. Když se vám dost hluboce neukloní, další drzost. Když nežije jako žebrák a nenatahuje ruce tak dlouho, dokud neožebračí stát jako všechna ta vaše dvorní čeládka, je to neodpustitelná domýšlivost. Když někdo přesně platí daně, je to provokace! Jste banda hašteřivců vy, váš bratr král, vaše matka a všichni ti zrádní bratranci: Condé, Montpensier, Soissons, Guise, Lorraine, Vendôme...“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika, markýza andělů. Praha: Ikar, 1999, s. 393-394)

Červenec 2015

Teprve teď dozorci Angeliku pustili. Obrátila se a uviděla moře, obrovskou ametystovou pláň, zářící stříbrem. Bylo těžké si jen představit, že na druhém konci tohoto pohádkového zjevení existují evropské břehy a domy z hnědých či šedých kamenů, otevřené tisícům zvědavých očí, ale uzavřené obloze. Angelika usedla na kraj střechy. Na terase, kde se octla, byly i jiné ženy; hověly si na polštářích, ale mlčely, a dokonce i služky, nalévající jim čaj a přinášející podnosy s cukrovím, vypadaly bázlivě. (Golon, Anne – Golon, Serge. Nezkrotná Angelika. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 308)

Srpen 2015

Bretonec z Quimperu, unavený celodenním osamělým rybařením, si dovolil "dát si dvacet", tedy zajet se svou loďkou do tiché zátoky, kde poletovali jen rackové a čajky, a chvíli se prospat. Po probuzení si však honem nedokázal srovnat v hlavě, co se děje. Z lesa se vynořila elegantní světlovlasá dáma vypadající jako královna v doprovodu pána ve vyšívaném redingotu, i když trochu zaprášeném, urostlého důstojníka a krásného blonďatého mladíka, zřejmě pážete, a hordou opeřených indiánů. Člověk by málem propadl dojmu, že letos se sem do těch vzdálených končin Severní Ameriky přestěhoval celý versailleský královský dvůr (...). (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a ďáblice 2. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 108)

Září 2015

A pak pozdě odpoledne došli až k téměř neviditelnému prameni: voda tu vytékala a hned zas znovu mizela bez jediné vlnky, okamžitě se vsakovala do houbovité půdy. Tichá a neustávající oběť země, voda s příchutí zeleného listu. Jako by člověk chutnal věčné jaro: mísila se v ní máta, šalvěj, řeřicha. Ten nádherný pramen Angeliku tak okouzlil, že ztratila pojem času. (...) Mopuntuk se pyšně šklebil. (...) Bílá žena, vysvětlil, je samozřejmě jako všechny jí podobné dost vzpurná a příliš se snaží dokázat mužovi, že on neví, co dělá. Ale v pramenité vodě se vyzná a umí rozlišovat její chuť. To je velký dar. Blahodárné kouzlo. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 229)

Říjen 2015

Zachovala si schopnost obdivovat se kráse kolem sebe. Občas až žasla a tajně děkovala nebesům, že z životních zkoušek nevyšla navždy poznamenaná. Naopak, pořád ještě se dokázala dětsky radovat. Měla víc zkušeností než většina stejně mladých žen a nepropadala zklamání. Život jí zpestřovaly drobné čarovné zážitky, jaké dokážou vnímat jen děti. Copak se může člověk, který nikdy nepoznal hlad, radovat, že jí ještě teplý chleba? Kdysi bosa bloumala pařížskými ulicemi, a teď vlastní takovéhle perly, copak to není důvod cítit se nejšťastnější ženou na světě? (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 6-7)

Listopad 2015

Takže čtenáři, které tyto fantastické historky ukolébávaly a zároveň vzrušovaly, v sobě najednou pocítili křišťálově čistou a přitom diamantovou duši starobylé venkovské krajiny a v tichu vnímali bezpečnou ochranu silných zdí; uvědomovali si, jak věrně je střeží starý zámek tyčící se ve stínu jako černý skalnatý ostrov mezi dvěma prazáklady světa - vodou močálu, napájejícího mořský přístav, z něhož ustoupily nahořklé vody oceánu, a temně hučícím hlubokým keltským lesem, který pokrývá skalnaté výběžky tohoto konce světa. (Golon, Anne. Angelika: Markýza andělů. Praha: Fragment, 2007, s. 36)

Prosinec 2015

Vypadalo to, že se tady paní de La Vaudière vyzná a cítí se tu jako doma. Vůbec ji narozdíl od Angeliky nepřekvapila vydlážděná hala s několika židlemi, ozdobená jediným krucifixem na zdi a s kropenkou napravo ode dveří. Bérengère v ní smočila konečky prstů směle i pokorně zároveň, typicky ženským půvabným gestem plným přetvářky. Byla přitom tak rozkošná, stejně jaksi vesele zbožná jako někteří andělé, kteří obklopují trůn Nejvyššího a vypadají, jako by tam byli jen proto, aby prováděli nějaké darebačinky. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika v Quebeku 1. Praha: Český spisovatel, 1995, s. 193)

Leden 2016

Kouassi-Ba chodil od jednoho ke druhému a před každého svou černou rukou, rukou jednoho ze Tří králů, položil zlatý ingot. (...) Starý Eloi si vzal svůj díl. „Děláte chybu, pane hrabě. Já nejsem z vaší party. Já jsem přišel sám a zůstal jsem tu. Nic mi nedlužíte.“ „Jsi dělník jedenácté hodiny, ty starý piráte,“ odpověděl Joffrey de Peyrac. „Znáš své evangelium? Takže na ně mysli a vem si, co ti dávají. Koupíš si novou kanoi a na dva roky zboží, abys mohl zkoupit veškeré kožešiny na západě. Všichni konkurenti puknou závistí.“ (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 346 a 348)

Únor 2016

Po chvíli odpočinku vyrazili znovu. Téměř nemluvili, šetřili síly na dlouhý namáhavý pochod se sněžnicemi na nohou, které jim na každém kroku překážely a přitom je ne vždycky dokázaly udržet na povrchu měkkého prašanu. Museli vysoko zvedat kolena a při dalším kroku se sníh pod jejich vahou znovu propadl. Florimond klel a tvrdil, že musí vynalézt na chůzi ve sněhu nějaký jiný způsob. (…) Florimonda bolely všechny svaly. Domníval se, že je mladý a silný, a teď mu ruce bezmocně visí podél těla, poté co se musel dvacetkrát za půl hodiny vyhrabat ze závěje a držet se přitom borových větví. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 310-311)

Březen 2016

"Pane Berne, (...) tady jsme všichni jiní a současně si podobní. To nás sbližuje, a proto jsme odolnější. Já se vám často dívám na boty..." "Na boty? Proč na boty?" "Vím, že ty, co máte dnes, nejsou ty, na které myslím. Ale vždycky si vzpomenu, že jsou to nohy mého zachránce, které jsem zahlédla zamřížovaným okénkem vězení. Byly to nohy muže, jenž šel kolem. Nevěděla jsem, jestli je to měšťan, soudce, policajt, kněz nebo šlechtic. Křičela jsem na něj: 'Pro lásku Boží... vy, kdo jdete kolem... zastavte se. Vyslechněte mě!' Kvůli téhle vzpomínce se na vás nikdy nedokážu skutečně rozzlobit, i když byste si to mnohokrát zasloužil." (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika Cesta k vítězství. Praha: Český spisovatel, 1996, s. 109)

Duben 2016

Byl jeden z těch dlouhých jarních podvečerů, kdy pařížské nebe křižují jako střely stovky vlaštovek. Zapadající slunce barvilo salón dozlata. Ale ani okolní krása nedokázala rozehnat Angeličin neklid. Rukama přidržovala malý balíček, jejž držela na klíně. (...) Předem si kladla otázku, jak se chovat tváří v tvář starému příteli, kterého tolik let neviděla. V záchvatu paniky, jež ho k němu hnala, by se mu nejraději vrhla kolem krku; uvědomila si však, že paní markýza se takhle nemůže chovat k muži, který se kdysi v obnošených hadrech potloukal pařížským podsvětím. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 453)

Květen/Červen 2016

Angelika zpomalila, jako by chtěla co nejvíc oddálit chvíli, kdy dovede své dítě do nového života a ten dosavadní se už nikdy nevrátí. Už nebude mít příležitost si s Honorinou promluvit ve věku, kdy má ještě výhody svého mládí: naivně a upřímně vyslovit, co ji napadne, uplatnit své představy, nahlížet věci jasnozřivýma očima dítěte. Až ji znovu uvidí, už se taky naučí ohlížet se na mínění jiných. Proto ji svěřují do rukou vychovatelek. Naučí se, co se sluší dělat, myslet a říkat, a především neříkat, a to bude škoda. Její poznámky jsou totiž velice zajímavé. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika Cesta naděje. Praha: Český spisovatel, 1996, s. 330)

Červenec/Srpen 2016

Když došla na nábřeží Tournelle, ucítila vůni čerstvého sena. První jarní seno. Stály tu lodě, přivázané lany, s lehkým voňavým nákladem. Do pařížského svítání vydechovaly závoj omamného kadidla, aroma tisíců uschlých kvítků, příslib blížících se krásných dnů. (...) Vklouzla do vody a vyhoupla se na příď jedné z lodí. Pak se s rozkoší zabořila do sena. Pod plachtou byla vůně ještě pronikavější: vlhká, teplá a dusivá jako den před letní bouřkou. Odkud může být tohle rané seno? Z tichého a bohatého kraje, úrodného a zalitého sluncem. To seno vyvolávalo představu větrem bičovaných a vysušených luk s nebem plným jasu, ale i tajemných uzavřených údolí, v nichž se drží teplo a vyživuje půdu. (Golon, Anne. Angelika. Světla a stíny Paříže. Praha: Fragment, 2010, s. 57-58)

Září 2016

Angelika si pořád ještě kladla otázku, jestli skutečné ví, kam míří, nebo zda je správným směrem vede náhoda. Už stokrát se vlastně měli ztratit, zahynout. Ale nestalo se. Nikdo nezahynul. Po těch třech týdnech se ti, kdo v malé karavaně vyrazili v posledních zářijových dnech z Gouldsbora, smířili s osudem, zpití lesem a hnaní cestami jako oblázky prudkou horskou bystřinou, ošlehaní a opálení, s očima vybledlýma od ostrého jasu slunce a zářivé modři bezoblačného nebe, prosvítajícího barevným závojem listí, v šatech nasáklých vůní ohýnků, podzimu, pryskyřice a malin. V teplém babím létě se nad jezery časně ráno vznášela lehká mlha a odhalovala zářivou průsvitnou hladinu, zatímco ze suchých křovin kolem se do dálky rozléhal praskot lámajících se větviček. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 7)

Říjen 2016

Najednou se ozval monotónní štěkot smečky. Z kraje lesa se vyřítilo cosi hnědého. Byl to jelen, ještě mladé zvíře se sotva rozvětveným parožím. Jak cválal bažinou, stříkaly mu od kopyt kapky vody. Za ním se hnala smečka psů jako bílá a rezavá řeka. Pak se z křoví vyřítil kůň s jezdkyní v rudém loveckém úboru. Téměř současně se ze všech stran sjížděli jezdci a hnali se dolů travnatým svahem. V jediném okamžiku naplnil poklidné a něžné údolí divoký lomoz, v němž splýval zuřivý štěkot psů, ržání koní, výkřiky jezdců a jásavé halali lesních rohů, ohlašující konec štvanice. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a král 1. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 28)

Listopad 2016

Florimond se opřel na lůžku a oči mu zářily. „Ach, meč! To je pravá zbraň šlechtice. Tady v té zemi hrabošů nikdo neví, co je to meč. Bijou se tomahavky nebo sekyrami jako Indiáni, nebo se střílejí jako žoldáci. Musí se obnovit boj s mečem. To je zbraň šlechtice. Ach, až mi jednou nějaká žena nasadí parohy, dopřeju si krásný souboj!“ (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 335-336)

Prosinec 2016

Angelika vypadala v té toaletě z říše snů skoro neskutečně. Její broskvová pleť, kterou si jemně přepudrovala, jako by pohlcovala světlo a působila dojmem, že je osvětlená zevnitř. (...) Mladá komorná Delphine zavolala Henriettu a Jolandu a uvítala dokonce i pomoc krejčího a Kouassi-Ba, protože obléct plášť nebylo tak jednoduché. Byl z bílé kožešiny, podšitý bílou vlněnou látkou se saténovou vložkou a široká kapuce byla lemovaná zlatem a stříbrem vyšitými květy. Nesměl se vláčet po zemi, protože prkna paluby nebyla vždycky nejčistší. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika v Quebeku 1. Praha: Český spisovatel, 1995, s. 9-10)

Leden 2017

Mezi pluky, jež král poslal do Poitou v roce 1673, byl také 1. pluk z Auvergne, velel mu pan de Riom, a pět nejslavnějších praporů z Ardennes. Král už se dost naposlouchal o pověrčivém strachu vojáků před nástrahami poitouského lesa. Ty, které poslal nyní, syny z Auvergne a Ardennes, vybral tedy mezi chlapy z lesů, zvyklými od dětství na temnoty a klenby stromů, na divočáky, vlky a skály, zvyklými číst neviditelné stopy; všichni byli syny výrobců dřeváků, dřevorubců nebo uhlířů. (...) Král řekl: do jara. Zima tedy válku nezastaví. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika se bouří. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 169-170)

Únor 2017

Odvedla ho do vedlejšího pokoje, kde pro něj nechala prostřít. Zlaté svícny na obou koncích stolu osvětlovaly zlatý podnos s obrovskou krůtou, plněnou kaštany a obloženou jablkovým pyré. V miskách kolem byla teplá a studená zelenina, marinovaný úhoř, saláty, a vedle zlatá mísa s ovocem. Na počest ubohého tuláka vytáhla Angelika několik kusů nádobí, na něž byla velice pyšná. Kromě podnosů, svícnů a mísy na ovoce měla ještě dva cizelované poháry a dva starobylé, nesmírně vzácné džbánky. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 387)

Březen 2017

U francouzské armády přijímal král při večeřích dámy. Jednou večer při hostině padl králi zrak na Angeliku, sedící nedaleko něj. Panovníkova poslední vítězství, a především to nejsoukromější nad paní de Montespan, poněkud snížilo jeho pozorovací schopnosti. Měl dojem, že mladou ženu vidí na tomto válečném tažení poprvé, a tak se jí mile zeptal: „Také jste opustila hlavní město? Copak se dělo v Paříži, než jste odjela?“ Angelika na něj chladně pohlédla. „Zrovna zvonili na nešpory, sire.“ „Ptám se, co bylo nového.“ „Zelený hrášek, Veličenstvo.“ (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 196)

Duben 2017

Kolem Abigailina domku rostlo maliní a lákalo křehké půvabné hrdličky s béžovým a modrým peřím a dlouhým štíhlým krčkem. Jejich neustálé cukrování šlo občas na nervy. Lidé z okolí si na ně stěžovali. Abigail je však měla ráda. Tvrdila, že to cukrování uspí děti lépe než ukolébavka. Stála na prahu domu a s úsměvem je sledovala. "Nežárlíte, Abigail?" Křikla na ni z dálky Angelika. "Teď už ne. Ale žárlívala jsem. Strašně. (...)" (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika Cesta k vítězství. Praha: Český spisovatel, 1996, s. 111-112)

Květen 2017

Nikdy není žena tak zranitelná, jako když potřebuje utěšit ve své samotě. Muži... manželé by to měli vědět. (...) Zasnila se, nechala se kolébat pohupováním lodi, myšlenky jí bloudily a v záři měsíce před ní defilovali v podivném výběru muži, které poznala, tak rozdílní, mezi nimiž se najednou mihla, kdoví proč, upřímná tvář hraběte de Loménie-Chambord, a dokonce i nezřetelná, asketická, dobrotivá a vznešená tvář nieulského opata. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika v pokušení. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 159-160)

Červen 2017

Pastor poděkoval a požádal o dovolení se na chvíli vzdálit a "trochu se umýt". To mu nestačil ten liják? pomyslela si Angelika. Ti hugenoti jsou ale divní lidé. Opravdu snad nejsou jako ostatní. Musím se zeptat Viléma, jestli se taky pořád meje. Zřejmě je to nějaký jejich rituál. Proto jsou tak často zaražení a nedůtkliví jako Lützen. Mají kůži vydrbanou až do krve a musí je to bolet... Jako ten mladý Filip, co se taky neustále chtěl mýt. Však ona ho ta péče o vlastní osobu jednou přivede až ke kacířství. Možná ho upálí a to mu patří. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika Markýza andělů. Praha: Ikar, 1999, s. 68)

Červenec 2017

Angelika našla pana de Villedavray, jak se houpá v obrovském visutém síťovém lůžku zavěšeném na dvou hácích. Jeho synek si mu hrál u nohou s kousky dřeva. "To je pravá síť z Karibských ostrovů," vysvětloval guvernér. "Strašně pohodlná. Musíte se pěkně položit napříč, z jednoho rohu do druhého, a pak si báječně odpočinete. Dostal jsem ji za několik listů tabáku od jednoho karibského otroka, který tudy procházel se svým pánem, dezertérem z pirátské lodi." (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a ďáblice 2. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 79)

Srpen 2017

Tentokrát ji zarazil úsměvem, odhalujícím stále nádherné zuby. Úsměvem posledního trubadúra, jen trochu melancholickým či vystřízlivělým. „Patnáct let, madame. Pomyslete na to. Pokoušet se kojit nadějemi by byla nevhodná a hloupá komedie. Od té doby jsme jeden i druhý prožili jiné vzpomínky… jiné lásky…“ Pravda, jíž odmítala pohlédnout do tváře, jí projela jako špičaté a chladné ostří dýky. Našla ho, jenže on už ji nemiluje. Ve svých tajných snech si vždycky představovala, jak jí otevírá náruč. Jenže ty sny – dnes už to ví – byly jako většina ženských snů dětinské. Život se píše do tvrdého kamene, ne do měkkého vosku představ. Když se vytesává osud, odletují úlomky skály. Zasáhnou tě, a to bolí! (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a její láska. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 67)

Září 2017

Přišlo září, studené a deštivé. „A je tu zima,“ kňučel Černej chleba a krčil se v provlhlých hadrech u ohně. V krbu skomíraly vlhké špalky. Měšťáci a pařížští velkoobchodníci nečekali výjimečně až na Dušičky, vytáhli zimní oblečení a nechali si pustit žilou, protože tradice doporučovala podrobit se čtyřikrát do roka vždycky při novém ročním období chirurgovu skalpelu. Ale šlechta a bandité měli jiné starosti, než přemýšlet o dešti a zimě. Všechny vysoce postavené osobnosti u dvora a finančníky vzrušilo zatčení nesmírně bohatého správce financí pana Fouqueta. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika Cesta do Versailles. Praha: Ikar, 1999, s. 112-113)

Říjen 2017

Vešel. Viděl, že spí. V polostínu se vznášela vůně ženy, jíž už přivykl. Při pohledu na ženské šaty rozházené všude kolem se usmál. Kde je ta přísná a uzavřená hugenotka z La Rochelle v šatech služky, kterou jednoho dne cestou do Ameriky Rescator pozval do své kajuty a pokusil se ji zkrotit? Kde je kolonistka, která během celé té dlouhé zimy na Horním Kennebeku stála po jeho boku a tak odvážně mu pomáhala? Zdvihl cípek krajkového hedvábného živůtku, jenž si ještě zachoval plné tvary jejího těla. Poté, co byla jen bezejmennou služkou, pak družkou pokořitele Nového světa, se teď jeho Angelika znovu stává madame de Peyrac, hraběnkou z Toulouse. Bůh tomu chtěl, zašeptal a vášnivě pohlédl k lůžku, kde tušil lesklou záplavu vlasů. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a spiknutí stínů. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 56)

Listopad 2017

Tady byl už pozdní podzim. Odlétaly labutě, kachny, bílé husy i bernašky a tvořily na nebi své černé špičaté letky. Včely si udělaly hnízda na větvích svrchu, což svědčilo o tom, že bude tuhá zima. Paní Jonasová se snažila co nejrychleji ukázat Angelice, jak jsou na tom se zásobami, které pořídili v létě, kolik nasbírali lesních plodů a usušili léčivých rostlin. Lesní jahody, borůvky, plané třešně, trnky, oříšky a ořechy nechali uschnout na lískách stejně jako nejrůznější houby, které pak navlékli na tenké provázky natažené mezi trámy. A pro případ nouze nasušili i lopuchové kořeny, které se vaří ve slané vodě, a žaludy, které se také dají jíst, když se slije první voda. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika Cesta naděje. Praha: Český spisovatel, 1996, s. 247-248)

Prosinec 2017

Najednou tu byl prosinec. Se svými ledovými mlhami, čtyřmi týdny adventu plnými modliteb a každovečerními bohoslužbami v blízkém kostele… a s Vánocemi na konci. Angelika se vyděsila, když si uvědomila, že rok končí, a osud Joffreye de Peyrac stále ještě není vyřešen. Tady, na Île-de-France, vnímají lidé daleko citlivěji změny ročních období než na jihu, kde všechny události provází slunce. Tady Vánoce znamenají tajemné světlo prokmitávající tmavými a chladnými dny. A ten, kdo se během sladkých Vánoc nemůže schoulit do lůna rodiny, prožívá ještě trpčí samotu. Dva týdny před Vánocemi začal padat sníh. Město dostalo slavnostní nádech. V kostelích se stavěly jesličky z tvrdého papíru nebo ze dřeva, v nichž králové chvátali k Betlému a Ježíšek ležel mezi volem a oslem, kteří ho zahřívali svým dechem. (Golon, Anne. Angelika. Popravený u Notre-Dame. Praha: Fragment, 2009, s. 125)

Leden 2018

V Quebeku bylo dovoleno flirtovat, koketovat na ostří nože, ale všichni se tu příliš znali a neměli kam uniknout, aniž by to někdo zpozoroval, a tak své milostné touhy drželi na uzdě. Villedavray však naopak tvrdil, že Quebec je město jako stvořené pro sladké neřesti. Tím sladší, že se odehrávají pod nejpřísnějším dohledem. Opravdu se tu něco takového děje? To je otázka. Otázka, vznášející se jako hustý závoj mlhy nad dvojicemi, se smíchem kráčejícími alejemi guvernérovy zahrady. S těmihle Francouzi si člověk nikdy nemůže být jist, že úsměv, stisk ruky, něžný pohled je jen nevinný flirt a ne tajný příslib nadcházející vášnivé schůzky. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 2. Praha: Český spisovatel, 1995, s. 10)

Únor 2018

"Něžné ženy jsou ufňukané a hloupé. Ctižádostivé zase potřebují cítit pevnou ruku, jinak spolknou všechno. Ale vy... vy jste zrozená pro to být sultánou bači, jak říkal ten tmavý princ, co vás chtěl unést. Ta, která vládne králům... Já už s tím titulem souhlasím. Miluji vás ze sta důvodů. Pro vaši slabost, pro váš smutek, který bych chtěl vyléčit, pro vaši krásu, kterou bych chtěl vlastnit, pro vaši inteligenci, která mě rozčiluje a mate, ale která se mi stala nutností jako ty vzácné zlaté či mramorové poklady, asi už příliš krásné ve své dokonalosti, které však člověk potřebuje u sebe jako záruku bohatství a síly. Vyvolala jste ve mně neznámý pocit: důvěru." (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 405)

Březen 2018

"Představte si, že celý klan du Plessisů, markýz, markýza, syn, pážata, sluhové a psi dorazili na své pozemky. Mají slavného hosta, prince de Condé a veškerý jeho dvůr. Vpadl jsem rovnou do toho zmatku a dost mě to mrzelo. Ale bratránek byl velice milý. Zavolal na mě, vyptával se, co je tu nového a víte, o co mě požádal? Abych přivedl Angeliku markýze jako dvorní dámu. Musela nechat v Paříži téměř všechny své dívky, co ji češou, baví a hrají jí na loutnu. Příjezd prince de Condé ji vyvedl z míry natolik, že potřebuje půvabné společnice, aby jí pomohly." "A proč ne já?" vykřikla rozhořčeně Hortenzie. "Protože řekla půvabné," usadil ji otec nemilosrdně. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika Markýza andělů. Praha: Ikar, 1999, s. 91)

Duben/Květen 2018

Paní du Plessis si dost obtížně prorážela cestu pestrým davem kočích a viditelně velice prostých sluhů, neboť neměli ani livrej a paní domu vůbec nepoznali. Jeden z nich, chlap s rudým nosem, z něhož táhlo víno, poznamenal, když se protahovala kolem něho: "Zadrž, pusinko, bude ti to houbec platný. Je tu moc důležitějších pánů, kerý čekaj vod rána." Flipot křikl na drzouna, že mluví s paní domu. Toho to ale nevyvedlo z míry. "Nedělej si ze mě srandu, paní tohodle baráku je velká dáma a má pořádnejch pár miliónů. Král se prej vod ní nehne ani na krok. Ta se nepřižene ve starý rachotině a určitě ne s takovým smradem, jako si ty. (...)" (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 91-92)

Červen/Červenec 2018

"Bylo to v Plessis. Bylo mi šestnáct a otec mi koupil pluk. Při jedné slavnosti mi představili mladou dívku. Byla přibližně stejně stará, ale v mých zkušených očích to bylo ještě dítě. Měla na sobě šedé šaty s modrými mašlemi na živůtku. Styděl jsem se, že je mou sestřenkou. Ale když jsem ji vzal za ruku a chtěl jsem s ní jít tančit, cítil jsem, jak se jí ruka chvěje v mé dlani, a to ve mně vyvolalo nový a báječný pocit. Až do té doby jsem to byl vždycky jenom já, kdo se chvěl před velitelskou touhou zralých žen nebo při dvojsmyslných řečech mladých koket u dvora. Tahle dívka mi dodávala tajemnou moc. Její obdivné oči mi vlévaly balzám do bolavé duše. Cítil jsem se najednou jako muž, už ne jako hračka: jako pán, ne lokaj. (...)" (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 225-226)

Srpen/Září 2018

"Vůle je tajemná a nebezpečná zbraň," poznamenal. Angelika na něho pohlédla s náhlým vztekem jako vždycky, když měla dojem, že uhodl, co si myslí. "Chcete říci, že je lepší nechat se životem a událostmi vláčet jako chcíplý pes vlnami?" "Náš osud není v našich rukách, a co je psáno, je dáno." "Míníte tím, že člověk nemůže svůj osud změnit?" "Ale ano, může," odpověděl vážně. "Všechny lidské bytosti mají mizivou možnost vzepřít se osudu. Musí k tomu ovšem mít silnou vůli. A proto tvrdím, že vůle je jakási forma magie, neboť znásilňuje přírodu. A že je nebezpečná, protože takový výsledek se musí velice draze platit a přináší těžké životní zkoušky. Z toho důvodu jsou křesťané, kteří používají vůle neustále a i pro nepatrné cíle, neustále v rozporu se svým osudem a hrne se na ně neštěstí, na něž si tak často stěžují." Angelika sklonila hlavu. "Nemohu vám rozumět, Osmane beji. Patříme ke dvěma různým světům." (Golon, Anne – Golon, Serge. Nezkrotná Angelika. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 323-324)

Říjen/Listopad 2018

Vyděšeně běžela chodbami Louvru. Hledala Kouassi-Ba. Chtěla vidět Vznešenou slečnu! Její vystrašené srdce marně volalo na pomoc spřízněnou duši. Postavy, které míjela, byly hluché a slepé – nejasné loutky z jiného světa. Stmívalo se, blížila se říjnová bouře, která rozdrnčela skla v oknech, rozechvěla plameny svíček, hvízdala pode dveřmi a rozevlála závěsy. Sloupoví, galerie, slavné stíny obrovských schodišť, pozlacené truhlice, průchody a dlaždice, sloupy... Angelika bloudila Louvrem jako temným lesem, jako smrtícím labyrintem. (Golon, Anne. Angelika. Popravený u Notre-Dame. Praha: Fragment, 2009, s. 42)

Prosinec 2018/Leden 2019

Ke konci hostiny se Florimond vytratil, hodil korunu sluhovi a šel řídit ohňostroj, který měl končit světlicemi. Osobně dohlížel na jejich rozmístění. Celá společnost vyšla na zámecké terasy, které se vypínaly nad řekou. Nádherná osvětlená krajina, nadšení diváků, obrys střech a komínů, něžný svit měsíce a zářivý sníh, který svým ledovým příkrovem spoutal vzdálené hory, a ohromná bílá pláň řeky Svatého Vavřince umocňovaly nezapomenutelný zážitek té noci. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 1. Praha: Český spisovatel, 1995, s. 330)

Únor/Březen 2019

"Když jsem dnes v noci četl v Písmu svatém, vyčítal jsem si, že jsem k vám nebyl spravedlivý, že jsem vám měl dát zálohu na plat." "Není to vaše povinnost, pane Gabrieli. Já vím, že služka má měsíc zkušební lhůtu, teprve pak její páni usoudí, jestli má nárok na mzdu." "Jenže vy jste ke mně přišla úplně beze všeho. A v bibli je psáno: Nebudeš utiskovat nádeníka, chudého a potřebného ze svých bratří ani ze svých hostí, kteří žijí v tvé zemi, v tvých branách. Dáš mu jeho mzdu ještě téhož dne, než nad ním zapadne slunce, neboť je chudý a svým životem na ní závisí, aby nevolal proti tobě k Hospodinu a aby na tobě nebyl hřích. Takže jsem se rozhodl předat vám toto." Podával jí měšec, který vytáhl odněkud z kapsy. "Je to trochu po západu slunce," poznamenal. Do slavnostnosti jeho slov občas pronikl lehký humor. Angelika si pomyslela, že kdyby se narodil v jiné víře a v jiném městě, mohl z něho být epikurejec jako například rytíř de Méré. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika se bouří. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 225-226)

Duben/Květen 2019

Angelika, sedící mezi arcibiskupem a tím člověkem v rudém obleku, neschopná cokoliv sníst, sledovala defilé nesčetných služek a jídel: podnosy s koroptvemi, pečené kachny, křepelky na pánvích, pstruzi, mladí králíčci, saláty, čtvrtky jehňat, husí játra. Zákusky, vařené krémy zdobené čtvrtkami broskví, nejrůznější zavařeniny, celé hory medových koláčků a ovoce, stejně vysoké jako černoušci, kteří je přinášeli. Nejrůznější vína, od nejrudějších červených až k nejsvětlejším zlatým. Angelika zahlédla u talíře jakési zlaté napichovátko. Rozhlédla se kolem a viděla, že většina lidí jím napichuje maso a podává ho do úst. Pokusila se je napodobit, ale po několika neúspěšných pokusech se raději vrátila ke lžíci. Nechali jí ji, když si všimli, že podivný malý nástroj, kterému říkají vidlička, neumí používat. Ten směšný incident ještě zvýšil její zmatek. Není nic těžšího než sedět na slavnosti, při níž nejste srdcem. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika Markýza andělů. Praha: Ikar, 1999, s. 164)

Červen 2019

Znovu se rozesmála, rozjařená červnovou nocí, sklánějící nad nimi svou jasnou klenbu. Dudy přehlušil rytmický zvuk fléten a bubínků. Angelika vyskočila rovnýma nohama. „Slečno Pidgeonová, paní MacGregorová, paní Winslowová a vy, Dorothy a Janeton, pojďme si zatancovat s Basky farandolu.“ Vzala je za ruce a rozběhla se s nimi po svahu dolů. Baskové kráčeli jeden za druhým na špičkách bosých nohou a otáčeli se a klaněli, byli výteční tanečníci, půvabní a neúnavní. V záři ohně svítily jejich červené barety jako vlčí máky. Dlouhý pružný ďábel před nimi kroužil se zdviženými pažemi a šikovnými prsty tloukl do bubínku zdobeného měděnými plíšky. Když se v osvětleném kruhu objevila Angelika se svými družkami, vesele je přivítali a přijali je mezi sebe. (...) Farandola se vinula jako had mezi ohni, domy, skalami, stromy. Každá žena, stará nebo mladá, babka, matka, dcera či dívka si musí o svatojánské noci zatančit. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v pokušení. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 219)

Červenec 2019

„(...) Pak si Cantor vzal do hlavy, že vyrazí na moře a najde ho.“ „Proč na moře?“ „Protože je to hrozně daleko,“ mávl neurčitě rukou. Bylo zřejmé, že v jeho očích je moře cosi, o čem nemá přesnou představu, za ním se však otevírá zelený ráj, kde se všechny sny stávají skutečností, a Angelika mu rozuměla. „Cantor složil píseň,“ pokračoval Florimond. „Už si slova přesně nepamatuju, ale bylo to moc krásné. O našem otci. Říkával: Budu tu píseň všude zpívat a určitě potkám lidi, kteří ho podle ní poznají a řeknou mi, kde je…“ Angelice se stáhlo hrdlo a oči se zalily slzami. V duchu si představovala, jak její dva synové vymýšlejí neuvěřitelnou odyseu malého trubadúra, jenž pátrá po muži z legendy. (...) „... Mami, myslíte, že otce našel?“ Angelika ho mlčky hladila po vlasech. Neměla odvahu mu znovu opakovat, že je Cantor mrtvý, že zaplatil životem jako Artušovi rytíři kulatého stolu, kteří se vydali za přeludem. Ubohý malý rytíř. Ubohý malý trubadúr. Jeho uzavřený obličej se sevřenými rty se jí mihl před očima, jako by plul ve smaragdově průzračném nevyzpytatelném moři. Voda byla stejně hluboká jako jeho zasněný pohled. „Díky té písni,“ šeptal Florimond, nehodlající se vzdát své představy. Netušila, co skrývají jeho něžné oči. Dětský svět, v němž se podivně mísí pošetilost s moudrostí, jí byl nepřístupný. Všechny děti mají plnou hlavu ztřeštěností, přemítala. Smůla je, že ty mé je realizují. (Golon, Anne – Golon, Serge. Nezkrotná Angelika. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 36-37)

Srpen 2019

Vybrala si jednak hubeného šedovlasého plavčíka, který si zranil nohu a musel být několik dní mimo službu - chodit ovšem mohl, i když kulhal -, a jednak vysokého Malťana, s nímž se velice přátelila a který jí kromě jiného už několikrát popsal dům Ruth a Nomie, protože tam jednou doprovázel hraběte de Peyrac. Kulil oči plné kouzelných příslibů a líčil tu chatrč s téměř orientálním nadšením. Tvrdil, že když se chatrč objeví na mýtině uprostřed lesa za kruhem bílých kamenů, celá obrostlá květy, které se pnou až k slaměné střeše a odrážejí se v barevných sklíčkách, vsazených do dřevěných trámů, připomíná chobotnici spící na dně vod, podivné a tajemné zvíře, které také okolo sebe shromažďuje kousky korálů, skla, lastur a keramiky, prostě všechno lesklé, co má na dosah. Honorina by ho poslouchala celé hodiny, ale její něžné srdíčko nedokázalo odmítnout plavčíka: věděla, že plavčíci mají na lodích velice těžký život a vyčítala by si, že opovrhla šedovlasým mužem jen proto, že je zraněný. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika Cesta naděje. Praha: Český spisovatel, 1996, s. 142)

Září 2019

Ráno vyrazili do poustevníkovy kaple na mši. Sloužil ji františkán v šedé sutaně. Sice falešně, zato však velice hlasitě si zazpívali kostelní písně. "Strašné," stěžoval si při odchodu Villedavray. "Málem mi praskly bubínky. Ach, drahoušku, počkejte, až uslyšíte bohoslužby v Quebeku. Sbor v katedrále nebo v jezuitském chrámu..." "Vy jste si nějak jistý, že do Quebeku přijedeme. Já tomu ale moc nevěřím. Je září a já ani nevím, kde manžel přesně je... A v žádném případě nemohu strávit zimu tak daleko od dcerky. Nechala jsem jí v jedné opuštěné pevnosti na hranicích Maine..." "Vezměte ji s sebou," navrhl Villedavray, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. "Uršulinky ji budou učit číst a na zamrzlém rameni řeky svatého Vavřince může bruslit." Přestože Villedavray uspořádal nádhernou slavnost, která přilákala všechny Akaďany z okolí včetně několika anglických a skotských kolonistů spolu s mnoha náčelníky okolních kmenů, Angelika cítila, že není schopná se bezstarostně bavit. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a ďáblice 2. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 89-90)

Říjen 2019

Každý rok, když se začátkem října vracela do Wapassu, slibovala si Angelika, že příští léto stráví ve svém oblíbeném sídle. Slunečné letní měsíce dosud vždycky využívali k dlouhým cestám podél pobřeží nebo k návštěvám Nové Francie a Nové Anglie, a ona tak nebyla ve Wapassu v době, kdy kvetou květiny a sbírají se léčivé byliny. Naštěstí měla v Jonasových a v ostatních místních ženách vzorné učednice, které během její nepřítomnosti nasbíraly podle jejích instrukcí vše, co bylo potřeba, a ve správný čas rostlinky pečlivě usušily. Ve Wapassu nemá nikdo čas zahálet. Babí léto je sice nádherné, avšak krátké a je třeba toho strašně moc stihnout. Muži vyrážejí na poslední velký lov, ženy sbírají lesní plody a houby a lidé přicházející z jihu s posledním důležitým zbožím se musí okamžitě pustit do nezbytných prací, úklidu, uložení a kontroly zásob před nastupující náročnou zimou. Muselo být hotové všechno, co se v zimě dělá jen obtížně nebo to vůbec není možné. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika Cesta k vítězství. Praha: Český spisovatel, 1996, s. 113)

Listopad 2019

Pomáhal jí zkoušet jednotlivé róby. Všechny byly nádherné. Teď měla na sobě purpurové šaty s tmavými odlesky. Jemný samet zdůrazňoval nádherné křivky jejího těla, šaty vypadaly poněkud těžké, ale byly překrásné a vznešené. Joffrey přešel za ni. Do žlábku mezi ňadry jí pověsil diamantový náhrdelník. Každý diamant měl v sobě ještě vsazený rubín. Šperk jí halil téměř celou hruď a jeho cena byla nedozírná. Hrabě stál vzpřímený a tmavý vedle její zářící pleti a světlých vlasů. Pozoroval ji kritickým zrakem v zrcadle a ona si náhle vybavila onen dávný den, kdy jí jako sedmnáctileté dívence zavěsil na krk svůj první dar. Zachvěla se pod dotekem jeho velitelských rukou. Byl stále stejný, trubadúr z Languedoku. Z jeho pohledu vyšlehl týž vášnivý plamen. Snad jsme se po tolika letech nevrátili na sám počátek, napadlo ji. Žít s Joffreyem de Peyrac bylo dobrodružství, které lze přežít pouze s ním. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a spiknutí stínů. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 263)

Prosinec 2019

„(...) Proč jste najednou taková nesvá?“ „Je mi zima.“ Král sebou udiveně trhl. „Zima?“ „Oheň vyhasl, Sire. Jsme uprostřed zimy a jsou dvě hodiny ráno.“ Na tváři Ludvíka XIV. se objevil pobavený údiv. (...) Rozepnul si teplý hnědý kabát, sundal ho a položil jí ho přes ramena. Vnímala, jak se utápí v závanech toho chlapského tepla, smíšeného s lehkou kosatcovou vůní, kterou měl panovník tak rád a která připomínala kouzlo i strach z jeho přítomnosti. Pocítila téměř smyslnou rozkoš, když si přitáhla na ňadra zlatem obšité klopy kabátu, jenž jí byl příliš volný. Králova ruka, spočívající jí na rameni, v ní vyvolávala týž pálící pocit, jaký měla ve snu. Zavřela oči, pak je znovu otevřela. Král klečel u krbu a prostě a jednoduše přikládal polena na žhavý popel, aby chytila. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 333)

Leden 2020

Angelika milovala tu hodinku úlevy. Neděsilo ji, že tady stojí úplně sama v nekonečné temnotě, v niž splývá nebe a země a jíž neproniká jediné světélko. Ztratila pojem času a když se nad tou bílou, němou, hluchou a nehybnou pustinou začalo šířit denní světlo, nebyla schopna si přiznat, že nastal ten okamžik roku, o němž říkávali lidé z Wapassu: Zavřela se nad námi zima. V žádném případě sem nepřišla meditovat nad svou samotou. Byl tu život, pohyb, pulsoval v tom nádherném okamžiku, každý den stejném a každý den jiném - v okamžiku východu slunce. Kam oko dohlédlo, úchvatné divadlo jen a jen pro ni. Vždycky jiné, vždycky nové. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika Cesta k vítězství. Praha: Český spisovatel, 1996, s. 288-289)

Únor/Březen 2020

Rychle vykročila, aby byla co nejdřív u dcerky. Začalo pršet. V loužích na cestě se odráželo bledé nebe. Předjel ji jakýsi jezdec a otočil se. Byl to pan Gabriel. „Svezete se se mnou, paní Angeliko?“ Vtom se zarazila. Viděla se na blátivé cestě v podobné krajině - obrací se k ní jezdec a má úsměv pana Gabriela. „Ne,“ slyšela se odpovídat po dlouhém zaváhání. „Jsem jen vaše služka, pane Gabrieli. Pomluvili by vás...“ „Jistě, tady nejsme v Paříži směrem na Charenton.“ Závoj se protrhl. Vedle ní stála Polačka. Měla stejně prochladlé nohy jako dnes. (...) Od té doby uplynulo dvanáct let. Obě scény si byly blízké jako dvojčata. Prožívala týž pocit úzkosti, nesmírné osamělosti. V naprosté opuštěnosti jí soucitný úsměv neznámého muže přinesl chvilkovou úlevu. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika se bouří. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 240-241)

Duben 2020

Hortenzie přijala sestru a advokáta s výrazem upřímné nenávisti. „Výborně! Výborně!" vykřikla a tvářila se, že se ovládá vší silou. „Vidím, že se po každém útěku vracíš v ještě politováníhodnějším stavu. A samozřejmě vždycky v pánském doprovodu." „Hortenzie, to je advokát Desgrez!" Hortenzie se k advokátovi, kterého kvůli jeho obnošeným šatům a pochybné pověsti nemohla ani cítit, otočila zády. (...) Mezitím někdo zazvonil a Barbe uvedla Gontrana. Pohled na něj Hortenzii úplně vyvedl z míry, takže vybuchla: „Co jsem, proboha, komu udělala, že mě Bůh stíhá takovýmhle bratrem a sestrou? Kdo mi teď uvěří, že má rodina skutečně pochází ze staré šlechty? Sestra, která se vrátí oblečená jako hastroš! Bratr, který klesal stále hlouběji, až se z něj stal obyčejný řemeslník, jemuž měšťané tykají a klidně mu nařežou holí! Do té Bastily neměli zavřít jen toho příšerného kulhavého čaroděje, ale vás všechny s ním..." (Golon, Anne. Angelika. Popravený u Notre-Dame. Praha: Fragment, 2009, s. 92-93)

Květen 2020

Otec ji zahlédl, jak se vrací, poskakuje z nohy na nohu a tleská do dlaní v rytmu balad a kolových tanců, které se budou vzápětí tančit. Tmavě zlaté vlasy jí poletovaly po ramenou. Zřejmě její příliš úzké a příliš krátké šaty ho upozornily, jak za posledních několik měsíců najednou vyspěla. Vždycky nesmírně křehká dívenka teď vypadala na dvanáct: měla široká ramena, obnošenou látku šatů lehce nadzvedávala ňadra. Její opálená pleť vypadala nazlátle, tváře měla zrůžovělé a pootevřenými vlhkými rty prosvítaly dokonalé zoubky. Do polorozepnutého živůtku si zastrčila jako ostatní dívky velkou kytku žlutých a fialových petrklíčů. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika Markýza andělů. Praha: Ikar, 1999, s. 44)

Červen 2020

To světlo dole nebyla lucerna, jak se domnívala, ale jen záře dlouhé červnové noci, která zvolna hasla a přikrývala pevninu zeleným průsvitným oparem… Na písečném břehu byla kolonie tuleňů a velcí samci, jimž se říká páni pláže, se tyčili na místě jako tmavé pomníky obrácené tváří k jiskřivému moři a sledující kdovíco ve vlnách, zatímco menší, černější lesklé samičky se vinuly kolem nich. (...) V minulém století popsal tuleně jakýsi překvapený cestovatel: „Hlavou připomínají psy bez uší a srst mají tmavě hnědou, jako bývají kutny žebravých mnichů, u nás nosí podobné františkáni…“ Ten popis Angelika kdesi četla, když byla malá a snila o tom, že odpluje do Ameriky. A vida, teď stojí na ztracené americké pláži, žena v polovině svého života, už ne vzrušené snivé dítě z monteloupského zámku, a přesto jí připadá, že se tak moc nezměnila. „Všechno je do nás vloženo už v dětství… Člověk se mění jedině tím, že se něčeho vzdá…“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v pokušení. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 196)

Červenec/Srpen 2020

Obešla zámek a ocitla se u zdi, kterou tak často přelézala, aby se mohla obdivovat pokladům nádherného zámeckého pokoje. (...) Okno bylo otevřené. Angelika nakoukla dovnitř. Místnost byla zřejmě obývaná, protože v šeru svítící olejová noční lampička umocňovala nádheru starožitného nábytku a čalounění. Perleť na malém ebenovém prádelníku se blýskala jako sněhové vločky. Když Angelika pohlédla k posteli s nebesy, měla najednou dojem, že známý obraz s bohem a bohyní oživl. Mezi shrnutými prostěradly, jejichž krajkové cípy dosahovaly až na podlahu, se objímala dvě bílá nahá těla. (Golon, Anne. Angelika, markýza andělů. Praha: Fragment, 2007, s. 193)

Září/Říjen 2020

„Máte ráda šperky?“ Přitáhl si na stole tepanou šperkovnici a odklopil těžké víko. „Podívejte se.“ Vytáhl nádherný, mléčně duhový perlový náhrdelník se zlatými uzávěry. Položil ho před ni na stůl a vytáhl další šňůru stejně lesklých a velkých perel, snad ještě nazlátlejších než první a tak dlouhou, že vypadala jako neskutečná. Dala by se otočit nejméně desetkrát kolem krku a ještě by visela až ke kolenům. Angelika zmateně pozorovala tu krásu. Byla to urážka jejích barchetových šatů, černého seržového živůtku a solidní plátěné košile. Najednou se v těch obyčejných šatech necítila ve své kůži. Perly? Když jsem byla u králova dvora, měla jsem stejně krásné, napadlo ji. Ne, takhle krásné nebyly, opravila se vzápětí. Najednou se vzpamatovala. Byla jsem šťastná, hrozně šťastná, když jsem měla takovéhle perly, ale znamenaly i těžké břímě. Teď jsem svobodná. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a její láska. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 53-54)

Listopad/Prosinec 2020

Jednou večer vzal Joffrey de Peyrac Angeliku pod paží a vedl ji na břeh jezera. Bylo příjemně sucho, ale chladno. „Něco vás trápí, krásko moje? Vidím vám to na očích. Svěřte se mi.“ Trošičku rozpačitě se mu svěřila, jaké obavy ji občas přepadají. Nebude všechen jejich boj proti nevlídnému osudu a zlobě světa marný? (...) Vytáhl z vesty malý zlatý křížek, který strhl ze šíje mrtvého Abenakise. „Podívejte se… Co vidíte?“ „Křížek,“ řekla. „Mě na něm zajímá fakt, že je zlatý… Viděl jsem mnoho ozdob na šíjích divochů, kříže a jiné přívěsky, a proto jsem se rozhodl, že prozkoumám tuhle zemi. (...) Křížky mě přivedly na stopu. Našel jsem, co jsem hledal. Vidíte, že mě vedl kříž. Wapassu je nejbohatší z těch dolů, ale mám další téměř po celém Maine. Teď když vím, že mě kanadská vláda sleduje, musím si pospíšit, abych využil svá ložiska. Chtěl jsem vás usadit pohodlněji v Katarunku. Ale když už jsme přišli sem, vlastně ušetříme čas. Musíme jen překonat zimu, což bude tvrdé: tady bude naším jediným nepřítelem příroda. Ale ta mi zároveň přinese moc. Kdysi jsem měl bohatství, ale neměl jsem moc. Teď musím získat bohatství, abych měl právo na život. Bude pro mě snazší ho získat v Novém světě než ve Starém.“ (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 234-235)

Leden/Únor 2021

Angelika pohlédla k oknu, zda chumelení slábne, ale bílých vloček na černém pozadí neubývalo. Vtom cosi prudce udeřilo do skla. Na rám okna usedl obrovský holub. Jako když holubice z Noemovy archy nenašla na opuštěné zemi nic k jídlu a vrátila se k lidem. Přežíval jen díky městu a tisícům úkrytů v něm, díky zbytkům jeho jídel... Víčka s bílou blánou rychle mrkala přes malé rudé oko. Beze strachu ji pozoroval nebojácným, spikleneckým pohledem. „Spí tam. Je to jeho hnízdo,“ řekl biskup. „I v největších bouřích ho tam vidím spokojeně přitisknutého. Ta malá kamenná zídka, ne o moc širší než jeho nožky, pro něj znamená jistotu: jako by za ni děkoval Bohu. Je to ponaučení pro nás, kteří věnujeme takovou péči svému pohodlí.“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 2. Praha: Český spisovatel, 1995, s. 135)

Březen 2021

V plnosti darů, které z ní teprve udělaly ženu, dosáhla Angelika toho zvláštního věku, kdy se zdánlivě stále stejně plynoucí život každé ženy najednou nějak odlehčuje, zjemňuje, obnovuje v jakémsi pocitu svobody ducha i těla, získané za vysokou cenu, a proto tak vzácné, kdy její omyly, které byly vlastně někdy jen tvrdou školou života, přestávají být najednou tak nesmírně závažné. Najednou za sebou smí zanechat zátěž vlastní minulosti, zapomenout na to, co může být zapomenuto, a vzpomínat jen na bohaté zážitky, na to strastiplné a obtížné dobrodružství, jakým je život ve zralém věku. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v pokušení. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 293)

Duben 2021

„Ženské vrtochy jsou velice různorodé, ale musím uznat, že vy daleko přesahujete obvyklou míru. Zrekapitulujme si to: Když jsem vás viděl naposledy, opustila jste mě a jako vzpomínku jste mi zanechala trojstěžník v plamenech a pětatřicet tisíc piastrů dluhu. Po čtyřech letech pokládáte za naprosto normální mě navštívit, aniž se obáváte jakéhokoliv trestu, a chcete po mně, abych vzal na palubu čtyřicet utečenců, vašich přátel. Uznejte, že vaše požadavky překračují všechny meze.“ Cvrnkl prstem do námořnických přesýpacích hodin, stojících na nízkém stolku vedle něho. Díky těžkému bronzovému podstavci přístroj zřejmě neovlivňovaly pohyby lodi. Písek se začal sypat jako malý, zářivý, velice rychlý proud a Angelika ho upřeně pozorovala. Hodiny ubíhají, noc končí… (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika se bouří. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 346-347)

Květen 2021

Angelika objímala oba synky kolem ramen a s rozkoší vdechovala čistý vzduch kvetoucího venkova. Ptala se v duchu, jak mohla žít tolik let ve městě, jako je Paříž. Vykřikovala radostí a pojmenovávala osady, jimiž projížděli a z nichž každá jí připomínala nějakou příhodu z dětství. Už několik dnů vyprávěla synkům podrobně o Monteloupu a nádherných hrách, které je tam čekají. Florimond a Cantor už znali podzemí, kde kdysi měla svou čarodějnou chýši, i stodolu se zajímavými zákoutími. Konečně se v dálce vyhouplo bílé a tajemné Plessis na břehu jezera. Angelice, která teď už znala přepychové domy a paláce v Paříži, připadalo menší než obraz, jenž měla vrytý do paměti. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika Cesta do Versailles. Praha: Ikar, 1999, s. 410)

Červen 2021

Zamyšleně pohladila dlouhé měděné vlásky, jako by dítěti žehnala. Pak se vrátila k praktickým otázkám. „Děvenko moje, brzy bude léto. V těch dlouhých vláscích ti bude strašně horko. A ty si je nechceš dát zaplést. Co kdybych ti je přistřihla k ramínkům, aby ses cítila lépe?“ „Maminka to nechce. Kdykoliv se někdo dotkne mých vlasů, vždycky se moc zlobí.“ Vylíčila, jak si chtěla udělat irokézský účes a co z toho vzešlo. Její vyprávění matku Bourgeoisovou upřímně pobavilo. Rozesmála se jako mladá dívka a Honorina, bez sebe radostí, že rozesmála představenou, která se jí vždycky zdála velice přísná, vyběhla vesele do zahrady a vmísila se mezi kamarádky. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika Cesta k vítězství. Praha: Český spisovatel, 1996, s. 141)

Červenec 2021

Angelika měla dojem, že nezamhouřila oko, musela však na chvíli usnout, protože si najednou uvědomila, že svítá. V průzračném úsvitu se před ní tyčil perleťový ostrov. Na světle zlatém a pomněnkově modrém nebi působil jako tmavě modrý masiv, odrážející se v téměř nehybném zrcadle moře. (...) Vévoda de Vivonne ve výborné náladě jí podával dalekohled. „Pohlédněte, madame, na ten přívětivý ostrov. Všimněte si, že nemá u úpatí sebemenší příboj. To znamená, že přistaneme v naprostém klidu. Bez problémů zakotvíme.“ Angelika si nedokázala hned na dalekohled zvyknout, ale pak vykřikla nadšením, když zahlédla fialovou hloubku zátoky s poletujícími racky. (Golon, Anne - Golon, Serge. Nezkrotná Angelika. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 97)

Srpen 2021

Abigail nechala oba muže o samotě a odvedla Angeliku ven, aby jí ukázala zahradu. Přátelství obou žen bylo povzneseno nad všechny spory. Instinktivně se stranily ostatních, odmítaly příliš zaujatě soudit činy mužů, protože by je to mohlo ranit, a tak si uchovaly ono pouto vzájemné náklonnosti a spojenectví dvou citlivých ženských duší. Byly každá úplně jiná, avšak potřebovaly se mít rády. Byly si navzájem útočištěm, jistotou, něžnou oporou, což nemohlo změnit ani dlouhé odloučení. Každá překonaná zkouška jejich vztah spíš upevnila. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a ďáblice 1. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 74)

Září 2021

V hale potkala Hortenzii, která měla kolem hubených boků uvázanou bílou zástěru. Dům voněl teplými jahodami a meruňkami. V září hospodyňky připravují marmeládu. Je to choulostivá a důležitá záležitost, odehrávající se mezi obrovskými měděnými mísami a kousky cukru, a je doprovázená Barbiiným pláčem. Dům je tři dny prostoupený vůní od sklepa po střechu. Hortenzie, která nesla homoli drahocenného cukru, zakopla o Florimonda, který vycházel z kuchyně a zuřivě mával stříbrným chrastítkem se třemi zvonečky a dvěma skleněnými kuličkami. To stačilo, aby vypukl skandál. (...) „Ne tak nahlas, prosím tě,“ uklidňovala ji Angelika. „Nechci nic jiného než pomoct ti s tou marmeládou. Znám z jihu velmi dobré recepty.“ Hortenzie s homolí cukru v ruce vztyčila hlavu jako tragédka na jevišti. „Nikdy!“ vykřikla divoce. (Golon, Anne. Angelika. Popravený u Notre-Dame. Praha: Fragment, 2009, s. 22-23)

Říjen 2021

Chvíli pozorovali krajinu, pak se obrátili nalevo. Za nimi se zavřela opona stromů, moře zmizelo. Obklopoval je už pouze zástup stoletých stromů, kde převažovala červená, oranžová a tmavě zlatá. Mezi větvemi se mihotala modrozelená skvrna jezera. Pil z něho los. Když zvedl hlavu, jeho paroží připomínalo tmavá křídla. Za křehkými kmeny bříz a stromořadím dubů se dal tušit nepřeberně pestrý svět zvířat: losi, medvědi, jeleni, lišky, vlci a kojoti, tisíce drobných kožešinových šelmiček: tchoři, stříbrné lišky, hranostajové. Na větvích posedávali ptáci. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a její láska. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 367)

Listopad 2021

Hosté usedali ke stolu. Byla to soukromá večeře pro nejbližší přátele z Rescatorovy flotily, velitele jeho lodí a hosty, které víceméně pozvat museli. Společnost se takhle vytvořila hned na počátku cesty a teď už to byla uzavřená skupinka, přestože to někdy tak nevypadalo, neboť lidé, kteří v poměrně krátké době prožili stejná dobrodružství, chtíce nechtíce mají stejné starosti a stejné radosti. Ale na počest vína prostřeli slavnostněji a před každým stolovníkem stál pohár z českého skla, jemuž přísada zlata dodává jeho typickou červenou barvu. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a spiknutí stínů. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 183)

Prosinec 2021

A proto Angelika milovala sníh. Není nic příjemnějšího než se probudit v teplém domově a pozorovat za zamrzlými okny jiskřivý čerstvý sníh, který tiše v noci napadl. Den je hned úplně jiný. Všechno je náhle jiné: bude se péct koláč. (...) Se sněhem nastalo taky období zabijaček, což byla první z řady radovánek. Pak nastal advent a nejrůznější zvyky s ním spojené. Nato přišly Vánoce a Nový rok, kdy se rozdávaly dárky na památku Tří králů. Život se odehrával uvnitř domu. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika Cesta naděje. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 251, 253)

Leden 2022

Svítilna byla zbytečná. Když vyšli z úzké škvíry mezi dvěma hradbami ledu na prahu a vstoupili na zmrzlý povrch dvora, jasně svítil měsíc. (...) Viděli poměrně daleko, až na opačný konec prvního jezera. Krajina jako by se vynořovala z jiskřivé propasti, z prašanu, který vítr proháněl po zemi, takže si připadali jako ve vzduchoprázdnu. Rozvířený diamantový prach vytvářel kolem špicí stromů jakousi aureolu, skoro svatozář, osvětlující i vrcholky kopců a břehy jezera, na jehož ledové hladině se odrážel měsíc. A tak si jezero víc než kdy jindy zasloužilo své jméno: Stříbrné. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 351)

Únor 2022

Vzduch pařížských ulic, který jí kdysi tak páchl, jí nyní připadal čistý a voňavý, když se konečně svobodná, živá a oblečená v čistých šatech ocitla před tou odpornou barabiznou. Kráčela téměř vesele s dítětem v náručí. (...) Kolem ní procházeli lidé se svíčkami. Z domů se linula vůně teplých palačinek. Řekla si, že musí být 2. února. Pařížané slaví příchod Ježíše do Templu a svátek Očišťování Panny Marie a obdarovávají se svícemi podle zvyku, který dal tomuto dni název Svíčková neděle. Ubohý Ježíšek, pomyslela si Angelika, a když procházela branami Templu, políbila Cantora na čelo. (Golon, Anne. Angelika. Popravený u Notre-Dame. Praha: Fragment, 2009, s. 260-261)

Březen 2022

„Angeliko, vezměte si mě, prosím vás o to, vezměte si mě, dokud je ještě čas.“ „Ještě čas?“ opakovala překvapeně. Stála na posledním stupni schodiště, kam mu vyšla naproti a odkud s ním mluvila. Její malá ruka obtížená prsteny ležela na ozdobném kamenném zábradlí. (...) Její postava byla ztělesněním obrazu mladé vdovy, příliš křehké, aby mohla takhle osaměle žít v krásném poloprázdném paláci. Ale její zelené oči odmítaly soucit. Pomalým pohledem přejížděla po krásné výzdobě haly s mozaikovou dlažbou, s vysokými okny otevřenými do dvora, po kazetovém stropě, ozdobeném erby, které nešly odstranit. „Ještě čas?“ opakovala tišeji, jakoby pro sebe. „Oh ne, opravdu ne.“ S pocitem, že dostal políček, měřil Audiger propast, jež ho od ní dělila. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika Cesta do Versailles. Praha: Ikar, 1999, s. 345)

Duben 2022

„Ale odkud se vracíte? Jste úplně jiná!“ „Já?“ Najednou se Angelika uviděla nahá ve vysokém zrcadle z leštěné oceli opřeném o zeď, do něhož se obvykle jen roztržitě podívala, když se chtěla učesat a nasadit si čepec. Jediným pohledem přejela své bílé tělo, obraz urostlé ženy se štíhlým pasem a vysokými ňadry, s dlouhými zády a krásně modelovanýma nohama, „nejkrásnějšíma nohama ve Versailles“, s rudou ránou jizvy po noži Colina Paturela, který ji v Rífu zachránil před účinky hadího uštknutí. Zapomenuté tělo! K uším jí dolehl urážlivý hlas: „Žena, za niž bych dnes nedal ani stovku.“ Lhostejně, skoro vesele pokrčila rameny: „Co by chtěl? Tím hůř pro něho.“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika se bouří. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 354)

Květen 2022

V Meluzínině jeskyni se vždycky mluvilo o tajemství žen: jak zabránit početí prokletého dítěte… V těchto rituálních podrobných návodech se mísily prvky skrytého vědění, velice propracovaného a účinného, skládajícího se z nejrůznějších rad a postupů, vždycky vyslovovaného jen na půl úst, jak „zabránit neštěstí“. Byl to vzácný poklad, obsahující návod, jak se mají ženy bránit před mužem a nebezpečím s ním spojeným. Proč bylo třeba šuškat si o tom v čarodějčině jeskyni, ptala se v duchu Angelika během vycházek ve sluncem zalité krajině a cestou se jí vybavovaly vzpomínky. Aby se chránily před ďáblem? Nebo před velkým inkvizitorem, který pečoval o církev a její morálku? (Golon, Anne. Angelika. Toulouská svatba. Praha: Fragment, 2008, s. 235)

Červen 2022

Mezi lesklým listím obrovských dubů, pod nimiž seděli, prosvítalo mohutnými zelenými korunami podvečerní světlo a tváře v něm se zdály nazelenalé a hrály na nich stíny. Zlátla jen řeka a zátoka se měděně leskla. Tím, jak se v průzračné vodě zrcadlila obloha, bylo nějak lépe vidět než před chvílí. Blížily se červnové večery, které se dělí s nocí o její království. V téhle době lidé a zvířata věnují spánku jen málo času. Do ohňů přiložili velké černé sušené houby, okrouhlé jako kulky do pušek. Jak hořely, vydávaly trpkou lesní vůni, jež měla tu blahodárnou vlastnost, že zaháněla komáry. Mísila se do ní vůně tabáku, vycházející ze zapálených dýmek. Zátoka se nořila do voňavého oparu. Skryté útočiště na břehu Kennebeku. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v pokušení. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 11)

Červenec 2022

Když přicházela ke Cantorově útulku, viděla, že za okenicemi svítí lampa. Zarazila se. Je tam sám? U těchhle mladých lidí člověk nikdy neví. Ale když nahlédla dovnitř, usmála se. Spal a ruku měl ještě nataženou ke košíku třešní, který si postavil vedle postele. (...) Tiše vešla a usedla k lůžku. „Cantore!“ Vyskočil, otevřel oči. „Nelekej se. Jen jsem se tě přišla zeptat, co si myslíš o vévodkyni de Maudribourg.“ Byla to nečekaná otázka a on neměl čas zatvářit se nedůvěřivě a jako obvykle se uzavřít do sebe. Opřel se o loket a podezíravě na ni pohlédl. Vzala košík třešní a postavila ho mezi ně. Ty obrovské, nádherné, rudé plody potěší oko i jazyk. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a ďáblice 2. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 32-33)

Srpen 2022

Kurtizány kolem ní si šeptaly, snily, intrikovaly. Všem těmhle samicím, žijícím v pohodlí polštářů, oddávajícím se živočišnosti svých krásných těl zasvěcených lásce, tu bylo dobře. Jemné a něžné, navoněné, nazdobené, s nádhernými křivkami těla byly přímo stvořené pro dotek náročného mistra. Neměly žádný jiný důvod existence, žily v očekávání rozkoše, která jim bude způsobena, vztekaly se pouze na zahálku a vynucenou zdrženlivost. Neboť jenom málokdy se dostalo některé z té stovky žen královské pocty. (Golon, Anne - Golon, Serge. Nezkrotná Angelika. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 397)

Září 2022

Les byl jako z perleti a zářil do dálky živými a nádhernými barvami, černé jedle střídaly slunečníky obrovských tyrkysových borovic na zlatorudém pozadí několika keřů, ohlašujících podzim. Už! Když vlastně ještě nezažili léto! Všude kolem, v zátoce a dál na levandulovém moři se zdvíhaly temné ostrovy, obklopené narůžovělými plážemi. Skály připomínaly chřtány žraloků, bránící obdivuhodné pobřeží před lidskou chamtivostí. Proplést se mezi nimi a dostat se do zálivu, kde se pohupovala loď, se zdálo naprosto nemožné. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a její láska. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 278)

Říjen 2022

Krátce po oslavě svých prvních narozenin udělala dvojčátka první krůčky, což vyvolalo ovace a smích obyvatel pevnosti. Brzy jim však smích zmrzl na rtech: děti se neúnavně potácely domem, lezly dolů ze schodů a mizely v nejrůznějších skrýších, otevíraly si dveře a šplhaly na všechno, co jim stálo v cestě. Chůvy a kojné je nestačily hlídat, občas prosily o pomoc i stráže. A současně začali chodit i všichni jejich soukojenci. Domem se pohybovalo celé klubko dětí. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika Cesta k vítězství. Praha: Český spisovatel, 1996, s. 115)

Listopad 2022

V salonu Gouldsbora stálo tepané stříbrné ohřívadlo, rozpálené do ruda. V pozadí na lůžku ležely pod krajkovým přehozem kožešiny a hedvábné polštáře. Místnost se všemi vzácnými bibeloty byla velice útulná. Velká okna na zádi propouštěla tlumené světlo svítilen venku, jež jiskřilo na bronzových ozdobách nábytku a zlatých ořízkách knih, srovnaných v knihovně z palisandrového dřeva. Kdykoliv sem Angelika vešla, vnímala pohodlí té místnosti, dodávala jí pocit bezpečí. Odhodila plášť na křeslo, vešla do výklenku s postelí a začala se svlékat. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a spiknutí stínů. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 51)