Bosquets v zahradách Versailles
Až vyjde slunce, bude z dálky vidět, jak se třpytí vody dvou bazénků na terase, Latonina a Apollónova, podobných stříbrným kolům, a zlaty terč Velkého kanálu, do něhož přitékaly veškeré ostatní mrtvé i divoké vody i vláha z rozlehlých močálů, táhnoucích se, kam oko dohlédlo, a hostících spousty divokých kachen a čírek.
Když se postavíte zády k prostřední části versailleského zámku směrem do zahrad, nabízí se vám pohled na
Grande perspective - pod schody vedoucími z hlavní terasy je Latonino jezírko (
Bassin de Latone), od něhož se táhne
tapis vert (zelený koberec, též Allée royale) k Apollonově kašně (Bassin d'Apollon), za níž jsou již vidět vody Velkého kanálu. Po obou stranách
tapis vert jsou viditelné upravené vysoké živé ploty, za nimiž se skrývají bosquets, o nichž píše i Anne Golon.
Definice:
Ve francouzské formální zahradě je bosquet (francouzsky, z italského bosco, "háj, lesík") formální výsadba stromů v nejrůznějších formách, z nichž některé jsou v dolní části otevřené a jiné ne. Bosquet může tvořit minimálně pět stromů stejných druhů vysázených do pěticípé hvězdy (jako pět kostek) nebo přísně pravidelně uspořádaných tak, aby se kmeny řadily za sebou při průchodu podél obou stran. Ve velkých zahradách se jednalo o husté umělé lesy, často pokrývající velké plochy, s vysokým živým plotem na vnější straně a dalšími stromy uvnitř živého plotu. Boskety, které symbolizují pořádek v polidštěných a zkrocených zahradách francouzské renesance a barokních francouzských formálních zahrad, jsou obdobou uspořádaného sadu, zařízení, které bylo úzce spojeno s rekreačními zahradami již od prvních perských zahrad.
(
https://en.wikipedia.org/wiki/Bosquet)
Vzhledem k četným úpravám zahrad v období od 17. do 19. století prošly mnohé bosquets četnými změnami, které s sebou přinesly i změnu jejich názvu. Současné boskety, které je možné navštívit v rámci návštěvy versailleského zámku a jeho zahrad, již nemají s těmi z doby Angeliky mnoho společného, máme však obrovskou výhodu v tom, že ve své době vznikla jejich vyobrazení, která nám pomáhají přiblížit, jaké divy Angelika spolu s dvořany krále Slunce mohla obdivovat.
(Autorem je Jean Cotelle, miniaturista a portrétista Ludvíka XIV., a obrazy jsou součástí versailleského inventáře - jsou umístěny v samostatné místnosti ve Velkém Trianonu -
Galerie des Cotelle v severním křídle.)
Přehled a historie bosquets a jejich podobu nalezneme zde:
https://en.wikipedia.org/wiki/Gardens_o ... he_gardens
Labyrint - Bosquet de la Reine
U vchodu do Labyrintu Ezop z Frygie v červené čepici, znetvořené tělo zahalené v modrém plášti, vítal prince ironickým pohledem a posměvačnými ústy. Amor před nim naznačoval, že pokud nás tento bůžek občas vtáhne do labyrintu nepříjemností, šikovnost a zdravý rozum nám mohou napovědět, jak se z nich vymanit a překonat je.
Král dokonce laskavě vysvětlil smysl alegorie královně, jež chápavě přikývla, a sousoší jí připadalo nesmírně malebné.
Sám Labyrint, tehdy neodmyslitelná ozdoba všech šlechtických zahrad, byl ve Versailles obzvlášť nádherný. Byl to čtverec velice hustého, mladého a nepřehledného lesa, kde se křižovalo a proplétalo množství cestiček tak matoucích, že nebylo možné v nich nezabloudit.
V každém ohybu lidé vykřikli obdivem, když narazili na jedno z devětatřiceti malovaných olověných sousoší uprostřed malých bazénů s lasturami a barevnými kamínky pro potěchu kolemjdoucích. Sousoší představovala zvířata z Ezopových bajek a některé ptáky se zářivým peřím, věrné kopie živých exotických originálů v oranžerii. Každé ze sedmatřiceti Besseradových čtyřverší, vyrytých zlacenými písmeny na bronzových podstavcích, vyprávělo nějaký žertovný příběh.
V roce 1665 naplánoval André Le Nôtre na ploše jižně od Latoniny fontány poblíž Oranžerie labyrint z živého plotu s neudržovanými cestičkami. V roce 1669 Charles Perrault (autor
Pohádek matky husy) poradil Ludvíku XIV. přebudovat Labyrint tak, aby sloužil k výchově dauphina. V letech 1672 až 1677 Le Nôtre přepracoval Labyrint na třicet devět fontán, které zobrazovaly příběhy z Ezopových bajek. Na těchto třiceti devíti fontánách pracovali sochaři Jean-Baptiste Tuby, Étienne Le Hongre, Pierre Le Gros a bratři Gaspard a Balthazard Marsyovi, z nichž každá byla doplněna tabulkou, na níž byla vytištěna bajka s verši, které napsal Isaac de Benserade; z těchto tabulek se Ludvíkův syn naučil číst. Po dokončení v roce 1677 obsahoval Labyrint třicet devět fontán s 333 malovanými kovovými sochami zvířat. Vodu pro tato důmyslná vodní díla přiváděla ze Seiny Machine de Marly. Labyrint obsahoval čtrnáct vodních kol pohánějících 253 čerpadel, z nichž některá pracovala na vzdálenost tři čtvrtě míle.
S odvoláním na náklady na opravy a údržbu nařídil Ludvík XVI. v roce 1778 Labyrint zbourat. Na jeho místě bylo vysázeno arboretum s exotickými dřevinami jako zahrada v anglickém stylu. V této části zahrady, překřtěné na
Bosquet de la Reine, se měla v roce 1785 odehrát epizoda aféry s diamantovým náhrdelníkem, která kompromitovala Marii-Antoinettu.
Bosquet du Marais - Bosquet du Chêne Vert - Bosquet des Bains d'Apollon - Grotte des Bains d'Apollon
Tento bosket, vytvořený v roce 1670, původně obsahoval centrální obdélníkový bazén obklopený travnatým lemem. Okraje bazénu lemovalo kovové rákosí, které skrývalo četné trysky na vodu; v každém rohu byla labuť, které ze zobáku tryskala voda. Uprostřed bazénu stál železný strom s malovanými plechovými listy, z jehož větví tryskala voda. Kvůli tomuto stromu byl bosquet známý také jako
Bosquet du Chêne Vert. V roce 1705 byl tento bosket zničen, aby mohl vzniknout
Bosquet des Bains d'Apollon, který byl vytvořen pro umístění soch, jež kdysi stály v Thétidině jeskyni. Za vlády Ludvíka XVI. přebudoval bosket Hubert Robert a vytvořil zde jeskynní prostředí pro sochy. Bosquet byl přejmenován na
Grotte des Bains d'Apollon.
Lesík uprostřed jarně rozkvetlých stromů poskytoval uklidňující stín. V jeho středu se tyčil bronzový strom, v jehož kovovém listoví se skrýval obrovský vodotrysk. Všude kolem stříkala voda ze stříbrných křovin, mezi nimiž odpočívaly čtyři zlaté labutě.
V hustém habroví byly umístěny dva kulaté stoly z bílého mramoru, zdobené koši plnými tulipánů, karafiátů a jasmínu. Celek doplňovaly červené a bílé mramorové stupně, na nichž v této chvíli stály sklenice a poháry s míchanými nápoji, víny a chlazenými limonádami. Všichni se rozesadili kolem stolů a ti, kdo toužili spíš po klidu, se uchýlili na lavičky v trávě, skryté mezi keři.
Angelika usedla se slečnou de Brienne, která ji unavovala věčným povídáním. Z místa, kde seděla, viděla jako na divadle dvůr shromážděný v kruhu zeleně. Tyhle lesíky, určené pro potěchu společnosti, jež neustále pořádá slavnosti pro sebe samu, mohly být jedinečnými kulisami pro pečlivě nastudovaná baletní vystoupení. Z houští bylo slyšet housle a hoboje; hudba tiše doprovázela hovor a smích. Slunce, pronikající větvemi, rozhodilo po nádherných toaletách světelné skvrny.
Bosquet de la Renommée-Bosquet des Dômes
Bosquet de la Renommée byl postaven v roce 1675 a jeho součástí byla kašna se sochou Slávy – odtud název. Po přemístění soch z Thétidiny jeskyně v roce 1684 byl bosquet přestavěn tak, aby se do něj sochy vešly, a kašna Slávy byla odstraněna. V té době byl bosket překřtěn na
Bosquet des Bains d'Apollon. V rámci reorganizace zahrady, kterou nařídil Ludvík XIV. na počátku 18. století, bylo seskupení Apollónů opět přemístěno na místo
Bosquet du Marais – nacházející se v blízkosti Latonina jezírka –, který byl zničen a nahrazen novým
Bosquet des Bains d'Apollon. Sochy byly instalovány na mramorových podstavcích, z nichž vytékala voda, a každé seskupení soch chránil složitě vyřezávaný a zlacený baldachýn. Starý
Bosquet des Bains d'Apollon byl přejmenován na
Bosquet des Dômes kvůli dvěma kopulovitým pavilonům postaveným v bosquetu.
Byla teplá noc a osvětlený versailleský park a jiskřivé vodotrysky, tryskající uprostřed křovin, nabízely očím pohádkové divadlo. Vychutnávala svou samotu. V zeleném zákoutí, osvětleném lampiony jako nebe plné hvězd, ji přilákal malý mramorový pavilonek. Vyšla po schůdcích a opřela se o sloup obdivuhodného sloupořadí. Vůně zimostrázu a popínavých růží se vznášela kolem ní. Hluk davu slábl.
Když se otočila, měla dojem, že sní. U paty schodů před ní se skláněl přízrak bílý jako sníh. Když se narovnal, poznala Filipa.
(…) Najednou stál před ní, zvedal k ní neproniknutelný pohled a na rtech mu pohrával náznak úsměvu.
„Zdravím baronku Popelku,“ řekl.
Přehled současných bosquets (včetně fotek) na stránkách Versailleského zámku:
https://www.chateauversailles.fr/decouv ... s/bosquets