Pan Clopot si včera při čtení tématu o Lauzunovi všimnul zásadního opomenutí, a totiž že zde v sekci postav chybí postava královy sestřenice Anny Marie Louisy Orleánské, vévodkyně de Montpensier, známé jako "Vznešená slečna" (La Grande Mademoseille)!



Tudíž napravuji a doufám, že má vzácná přítelkyně Polačka brzy zaplní toto téma svými objevy.

Pro začátek:

České heslo na wikipedii (velmi stručné, doporučuji proto přepnout do jiné jazykové mutace): https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_Mari ... _Orleánská
Anglické heslo: https://en.wikipedia.org/wiki/Anne_Mari ... ontpensier
Francouzské heslo: https://fr.wikipedia.org/wiki/Anne-Mari ... %27Orléans

Vznešená slečna psala své paměti, které lze najít naskenované na https://gallica.bnf.fr

Stručně od Moirry:

1. Vznesena slecna bola od roku 1657 naspät pri dvore po exile kvoli Fronde
2. Jej Otec, Gaston orleansky. Brat kralovho otca este zil (zomrel v roku 1660 v Blois na infarkt)
3. V roku 1660 bola na svadbu Krala prizvana iba na oficialne ceremonie ale na oslavy nie - tych sa zucasnila "inkognito" aj ked o naivnej slecne kazdy vedel ze toto inkognito je ona
4. Neustale sa ju snazili vydat, pre zabezpecenie zmluv z inymi kralovstvami, za nejakeho princa ci buduceho krala .. odmietla ich za svoj zivot neurekom ....V roku 1658 sa odmietla vydat Toskanskeho princa Cosima III. Medicejskeho

O Vznešené slečně z kánonu:

Angelika se s ní poprvé setkala na královské svatbě a "zapůjčila" jí svého kadeřníka, pana Bineta, aniž by ovšem tušila, s kým má tu čest:

„Cože! Nestačí, že mě pronásledují bolesti, ještě musím mít kolem sebe samé hlupáky! Kdybych nebrala ohled na své pobavení, skočila bych nejraději z okna a skoncovala s tímhle
životem." Zmučený hlas, vykřikující tahle hořká slova, vylákal Angeliku na balkón jejího pokoje.
Uviděla vysokou ženu v noční košili, která se s tváří zabořenou do kapesníku opírala o sousední balkón. Přistoupila k ní služebná, ale vzlykající nešťastnice se od ní odvrátila.
„Vy huso hloupá! Říkám vám, abyste mě nechala! Kvůli vaší tuposti nebudu v životě hotová. Ono je to stejně jedno. Držím smutek, můžu se tedy klidně pohřbít ve svém žalu. Je naprosto nedůležité, že vypadám jako strašidlo."
Prohrábla si husté vlasy a zvedla obličej, zmáčený slzami. Byla to asi třicátnice s pěknými, mírně povadlými aristokratickými rysy.
„Tak kdo mě učeše, když je Valbonová nemocná?" pokračovala dramaticky. „Vy všechny, jak jste tady, máte ruce nešikovnější než saintgermainští medvědi tlapy."

Angelika si všimla, jaké má zdejší služebnictvo pěkné livreje, a napadlo ji, že uplakaná dáma musí být dost vysoko postavená osoba. Pro každý případ se jí po příchodu hluboce uklonila.
„Jste opravdu moc laskavá," řekla dáma naříkavě, zatímco kadeřník rozkládal po stolku své nádobíčko. „Bez vás bych si pláčem úplně zničila obličej."
„Dneska není den na pláč," namítla Angelika.
„Víte, drahoušku, já nemám zrovna moc důvodů k radosti."
Ublíženě ohrnula rty.
„Vy jste si nevšimla mých černých šatů? Zemřel mi otec."
„Oh, to je mi líto..."
„Tolik jsme se nenáviděli a hádali se, že jsem teď dvojnásob nešťastná. Jenže muset být při slavnosti ve smutku je hrozná otrava. Protože vím, jak byl otec škodolibý, podezírám ho..."
Odmlčela se a ponořila obličej do papírového kornoutu, který jí podal Binet, aby mohl bohatě posypat její účes voňavým pudrem. Angelika kýchla.
„podezírám ho, že mi to udělal naschvál," pokračovala dáma, když zdvihla tvář.
„Naschvál? A co, madame?"
„No přece že umřel, krucinál. Ale nevadí. Chci na to zapomenout. Vždycky jsem byla velkorysá, ať už se o mně říká cokoliv. A otec zemřel jako dobrý křesťan... To mě utěšuje. Jenže mě zlobí, že jeho tělo dopravili do Saint-Denis jen s několika strážemi a knězi, bez velké slávy a nádhery... Myslíte, že je to vhodné?"
„Určitě ne," odpověděla Angelika, která se začínala obávat, že udělala nějakou hloupost. Ten šlechtic, jehož pohřbívali v Saint-Denis, musel patřit ke královské rodině. Ledaže by to špatně pochopila...
„Kdybych u toho byla, proběhlo by to úplně jinak, to mi můžete věřit," uzavřela dáma a hrdě zvedla hlavu. „Mám ráda okázalost a domnívám se, že člověk se má chovat úměrně svému postavení."
Odmlčela se a pohlédla do zrcadla, které jí vkleče podával Francois Binet. Obličej se jí rozzářil.„
Ale to je skvělé!" vykřikla. „Konečně účes, který mi sluší! Váš kadeřník je umělec, drahoušku. Já přece vím, že nemám zrovna nejkvalitnější vlasy."
„Vaše Výsost má vlasy jemné, ale poddajné a bohaté," řekl kadeřník zasvěceně. „Z takových vlasů se dají udělat ty nejkrásnější účesy."
„Opravdu? Vy mi lichotíte! Zaplatím vám sto zlatých. Dámy... Dámy... Tenhle člověk musí nutně učesat i holčičky."
Z vedlejší místnosti, kde tlachaly dvorní dámy a pokojské, se podařilo vytáhnout „holčičky", tedy dvě dospívající dívky v tom nejhorším věku.
„To jsou jistě dcerušky, že, madame?" informovala se Angelika.
„Ne, to jsou mé mladší sestry. Jsou nesnesitelné. Podívejte se na tu malou: hezkou má jedině pleť, a tu si nechala poštípat mouchami a komáry; je celá oteklá. A navíc pořád pláče."
„Jistě je smutná z toho, že jí zemřel otec!"
„Ale vůbec ne. Jenže jí pořád tvrdili, že si vezme krále, a taky se jí už začalo říkat Královnička. Takže je naštvaná, že si král bere jinou."


Vévodkyně de Montpensier byla dcerou Gastona Orleánského, bratra Ludvíka XIII. (tedy strýce Ludvíka XIV.), čelního zástupce Frondy. Gaston také intrikoval proti kardinálovi Richelieu (a na rozdíl od jiných spiklenců se z toho šikovně vyvlékl), ale to je jiný příběh . Pohřeb "Gastona de France" se uskutečnil 13. 2. 1660.

O její sestře Marguerite Louise zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Marguerit ... %27Orléans

„Vévodkyně de Montpensier! Vznešená slečna!" vykřikla Angelika. „Bože můj! Mohlo mě to napadnout, když mluvila o otci a jeho pohřbu v Saint-Denis."
Angelika se začala svlékat a přitom vykládala, jak se náhodně seznámila s velkou bojovnicí frondy, starou pannou královského rodu, která je teď, po smrti svého otce Gastona Orleánského, nejbohatší dědičkou ve Francii.
„Slečny de Valois a ďAlengon, které ponesou na svatbě královninu vlečku, jsou tedy její nevlastní sestry. Binet je taky učesal."


Mladá žena vzdychla a odvrátila oči.
„Co bych já mohla vědět o tak mocném pánovi, kterého jsem v životě neviděla? Jistě, vzpomínám si, že když jsem byla malá, mluvilo se v Poitou o jakémsi chystaném spiknutí šlechticů, do něhož byl Fouquet zapletený a s ním princ de Condé a ještě další šlechtici. Pak ale vypukla fronda..."
Už tahle slova nebyla zrovna opatrná... Ale slečna to nepochopila jako zlomyslnost a ujistila ji, že její otec také celý život intrikoval.
„To byla jeho hlavní neřest. Navíc byl příliš dobrý a příliš měkký na to, aby mohl převzít starost o království. Stal se z něho mistr intrik. Možná byl i ve Fouquetově klanu, správce tehdy nebyl moc známý. Ale můj otec byl bohatý a Fouquet teprve začínal. Nikdo nemůže říct, že otec intrikoval, aby se obohatil."


Ještě jeden popis Slečny:

Malíř, od něhož se slečna de Montpensier nechala portrétovat, byl vysoký Holanďan se světlou bradkou a živýma modrýma očima ve tváři, připomínající vařenou šunku. Skromný a
talentovaný umělec se jmenoval Van Ossel a proti dámským rozmarům se bránil klidnou povahou a špatnou francouzštinou. Ačkoliv mu většina šlechticů tykala jako nějakému sluhovi nebo
řemeslníkovi, přesto skákali podle toho, jak on pískal. Tak trval i na tom, že bude malovat slečnu s odhaleným ňadrem, a v podstatě měl pravdu, neboť ňadra měla urostlá stará panna nejkrásnější. Vzhledem k tomu, že byl obraz určen novému nápadníkovi, výmluvnost té bílé, kulaté — a třeba přiznat — svůdné části těla výtečně doplní výšku věna a vznešenost titulů.
Slečna, oblečená do záplavy tmavě modrého sametu a ozdobená spoustou perel a šperků, se na Angeliku usmála.

(Zadala jsem její jméno do google, ale obraz s prsíčkem mi to nenašlo . Nicméně pokud si pamatuji dobře, scéna portrétování (ale bez ňadra) je i v Borderieho filmu .)


A ještě něco k tomu, jak to bylo se Slečninou účastí ve frondě:

Slečna hlasitě vzdychla.
„Je takové horko, že se málem vaří krev."
„Za chvilku budeme mezi stromy, tam nám bude lip," odpověděla Anna Rakouská a ovívala se velkým vějířem z černé želvoviny, „teď projíždíme místy, kde byl les vykácen."
Rozhostilo se ticho, pak se slečna de Montpensier vysmrkala a osušila si oči. Rty se jí třásly.
„Jste krutá, madame, že mi připomínáte to, co mi rve srdce. Vím moc dobře, že tenhle les patří mně a že ho můj zesnulý otec dal takhle vykácet, aby zaplatil dluhy, takže z něj nic nezůstalo. Přišla jsem tím aspoň o sto tisíc zlatých, za to bych mohla mít spoustu krásných diamantů a perel."
„Váš otec se nikdy nechoval příliš soudně, drahoušku."
„To je přece skandál, takhle vyholit polesí! Kdybych neseděla ve vašem kočáře, musela bych si myslet, že jste mě odsoudili za urážku Jeho Veličenstva. Podobně se přece kácí lesy těch, kdo se dopustili podobného zločinu."
„No, moc nechybělo," podotkla královna matka,
Slečna zrudla až ke kořínkům vlasů.
„Vaše Veličenstvo mi už několikrát dokázalo, že umí zapomínat. Neopovažuji se domýšlet, na co naráží."
„Uznávám, že jsem to neměla říkat. Jenže co chcete, srdce se bouří, i když rozum chce být milostivý. Přesto jsem vás vždycky měla ráda. Jistou dobu jsem se na vás ovšem zlobila. Možná bych vám byla odpustila tu aféru v Orleánu, ale za to, co jste udělala u brány svatého Antonína a s tím dělem v Bastile, bych vás byla uškrtila, kdybych vás měla po ruce."
„Zasloužila bych si to, když jsem se znelíbila Vašemu Veličenstvu. Mé neštěstí bylo, že jsem se octla mezi lidmi, kteří mne svedli, přesvědčili mě, že je mou ctí a povinností jednat tak, jak jsem jednala."
„Je velice těžké poznat, co je věcí cti a co povinností člověka," řekla královna.
Obě zhluboka vzdychly. Jak je tak Angelika poslouchala, lekla si, že hádky urozených velice připomínají hádky malých lidí. Jenže tam, kde by to prostí lidé vyřídili pěstí, urození použijí kanónů, kde panuje nanejvýš sousedská nevraživost, visí nad urozenými těžká minulost a nebezpečné intriky. Říkají, že zapomněli, usmívají se na národ, přijímají prince de Condé, aby se zalíbili Španělům, objímají pana Fouqueta, aby z něho dostali peníze, ale v srdci si všechno moc dobře pamatují.

„Mám v úmyslu navštívit slečnu de Montpensier, královu sestřenku," řekla Angelika. „Mám dojem, že přes ni bych mohla získat nějaké přesnější informace, zvlášť jestli jde o nějakou dvorní intriku, jak se domnívám. A možná že se s její pomocí dostanu až k Jeho Veličenstvu."
„Slečna de Montpensier, hm," odfrkl si advokát opovržlivě. „To je hrozná nešika. Nezapomínejte, madame, že byla ve frondě a že nechala střílet na vojsko svého královského bratránka. A proto bude u dvora vždycky podezřelá. Navíc jí král trochu závidí její obrovské bohatství. Té rychle dojde, že není v jejím zájmu chránit šlechtice, který upadl v nemilost."
„Myslím, a každý to říká, že Vznešená slečna má dobré srdce."


Všechny úryvky jsou z Markýzy andělů 1

A zde stručně nástin princeznina vztahu k Lauzunovi (http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic.php?f=3&t=608):

„Ale Filipe, nechte si ty své něžnůstky na jindy. Ve svém domě to nesnesu. Vaše matka mě ještě obviní, že ty vaše perverzní sklony podporuju. Od té slavnosti v Lyonu, kde jsme se já, vy a slečna de Villeroy přestrojili za venkovanky, mě nepřestává zahrnovat výčitkami. A neříkejte mi, že má malý Péguilin nějaké potíže, nebo pro něj pošlu někoho ze svých lidí. Je to nejbáječnější chlapec, kterého znám, a já ho zbožnuji."
Najednou znovu vyběhla na balkón — byla zřejmě zvyklá jednat poněkud impulsívně —, vtom však couvla a zděšeně si položila ruku na široká ňadra.
„Bože můj, tamhle jde!"
„Péguilin?" informoval se malý šlechtic.
„Ale ne, ten hrabě z Toulouse, co mě tak děsí."

Info o nich dvou nechám na Moiře, protože ta je odbornicí . Stejně tak o tom, kde Slečna v Paříži bydlela .

Integrale (díl Královská svatba) obsahuje další scénky s vévodkyní.

Jak to bylo se Slečninými plány vzít si krále:

„Denně doprovázím královnu Annu, abych jí udělala radost. Jsem jí to dlužna. Je to moje teta. A prožily jsme spolu mnoho nejrůznějších událostí, jako třeba útěk do Saint-Germain, kde nebyly postele a byla tam neskutečná zima. Naštěstí mě Pařížané měli vždycky rádi a dovolili mi ponechat si zavazadla a nábytek. Královna i malý král mi byli velice vděční, že jsem se s nimi podělila. Zapomnělo se na králova bratra, který v Palais-Royal onemocněl. Naštěstí si pan de Feuillange na něj vzpomněl a postaral se, aby se dostal z Paříže. Zabalil ho do pláště, schoval do své truhly a tak ho převezl přes barikády u brány Saint-Honoré, aniž vzbudil podezření… Ano, královna, já ani moje sestry, které byly tehdy ještě malé, nemůžeme zapomenout na to, co nás spojuje… O španělské komedii neřeknu nahlas ani slovo, abych se své milované tety nedotkla…“
Se slečnou nemusel člověk nikdy hledat téma rozhovoru.
Přesto Angelika využila malé přestávky a zmínila se o dojmu, který v ní zanechal král, jehož viděla poprvé v životě. I když věděla, kolik je mu let, nepředstavovala si ho tak mladého. Rovněž ji udivila jeho vznešenost, která tolik kontrastovala s jeho mládím. Nepramení to z toho, jakým způsobem pozoruje lidi, takže mu neuniknou ani ty nejmenší podrobnosti?
„Vždycky byl takový,“ uznala slečna. „Už jako dítě vyváděl některé ze svých bližních z míry. Což je i důvod, že ho mnozí lidé neměli rádi, a dokonce ho srovnávali s jeho bratrem, který okouzloval celou společnost. Ale já jsem se nikdy nenechala vyděsit, jím ještě méně než kýmkoliv jiným, tím spíš, že byl ještě v plenkách. Jen si uvědomte, jaké to bylo dítě! Zázračné dítě!… Po pětadvaceti letech bezdětného manželství. Královna byla dvakrát či třikrát těhotná. Ale vždycky se její naděje rozplynuly. Národ už nevěděl, k jakému svatému se modlit! Vzpomínám si, s jakým potěšením jsem coby desetileté dítě chovala následníka v náručí. Mazlila jsem se s ním. Říkala jsem mu: ,Můj malý králi, můj manžílku.‘ Tak to bylo odjakživa. Byl seslán, aby se stal mým manželem. Jaký jiný princ by se mi mohl vyrovnat postavením? A s mým bohatstvím by Jeho Veličenstvo nikdy nemuselo třít bídu.“
Princezna se odmlčela a zpomalila kroky, tonouc ve vzpomínkách.
„Jenže se objevil kardinál. Veřejně mě vyplísnil. Řekl mi, že si nesmím myslet, že by tento dauphin byl pro mě vhodný. Mluvím o velkém kardinálovi. O kardinálovi jeho otce, kardinálovi de Richelieu. Bylo to od něj strašně kruté, mně, malé holčičce, zakazovat mazlit se s tím krásným dítětem. Jenže nezůstalo při jedné krutosti. Pan de Richelieu byl strašlivý muž. Měl jen jedinou lásku: francouzské království. Jako by pro království, které na tom bylo tak špatně, nebylo moje bohatství přínosem… Věřte mi, že jsem mu vzdorovala. Nakonec mi přikázal opustit Saint-Germain.
Královna a paní de Hautefort dělaly, co mohly, aby mému stěhování zabránily, ale nebylo jim to nic platné. I král litoval, že musím odjet.
Ale já jsem se před kardinálem nesklonila. Nařídil mi jet přes Reuil, kde většinou pobýval, když král byl v Saint-Germain. Tolik mi zazlíval, že jsem oslovila malého dauphina manžílku, že mě nepřestával pronásledovat.
Kdo neznal kardinála, vévodu de Richelieu, nemůže pochopit, jakou hrůzu vzbuzoval. Měl krutý pohled. Vždycky jsem se nakonec rozplakala. Jako útěchu mi nabídl prebendu. Ale to nic neřešilo. Odjela jsem s pláčem. Byla jsem nesmírně rozzlobená.

O Gastonovi Orleánském:

Poté jsem se směla objevit u dvora jen jednou za dva měsíce. Umíte si představit, co to pro mě znamenalo! V Saint-Germain pro mě nebylo místo, a při každém příjezdu bych se musela stěhovat i s nábytkem. Takže jsem měla právě tak čas povečeřet s královnou a vrátit se do Paříže…
Proč byl pan de Richelieu tak neoblomný? Když šlo o spojení tak slavných domů, proč dělal takové okolky kvůli rozdílu věku? Filip II., dědeček dnešního španělského krále, by se neoženil s Marií Tudorovnou, dcerou anglického Jindřicha VIII. Nejenže byla starší o deset let, ale navíc to byla jeho teta, zatímco já jsem jen králova sestřenka, dcera bratra jeho otce. Bůh ví, že si ti bratři nebyli ani trochu podobní. Zesnulý král Ludvík XIII. byl strašně nevrlý a posedlý morálkou, zatímco můj otec…“
Slečně se zachvěl hlas.
„Vidím ho před sebou, jak si i v těch nejhorších chvílích vesele píská… A všichni kolem utíkají…
Já jsem ovšem vždycky dbala na to, abych neposkytla záminku k nějakým pomluvám, dávala jsem si pozor, abych se nezúčastnila žádných nepřístojností, jimiž si někteří lidé dovolovali obtěžovat královnu regentku. Její Veličenstvo královna Anna jako manželka zesnulého Ludvíka XIII. nezažila mnoho radosti. A propast, která existovala mezi králem a ní, se ještě prohloubila kvůli tomu, že si neustále dopisovala se španělským králem, svým bratrem, takže byla obviněna ze zrady. Je pravda, že byla zapletena do mnoha spiknutí… které nejčastěji vyvolal můj otec.“
Zvolnila. Vítr proti nim hnal silné závany vzduchu vonícího solí. Pro Angeliku to byl příjemný a nezvyklý pocit.
Slečna znovu vykročila a potřásla hlavou se směsicí rezignace a lítosti.
„Proč francouzské království jako jediné nechce posadit na trůn ženu? V následnické linii bych na trůn měla nárok já, kdyby Ludvík z Boží vůle nepřišel na svět. Už nevím, za kterého panovníka začal být ten starý zákon uplatňován. Myslím, že to bylo po smrti Ludvíka X. zvaného Svárlivý, který po sobě zanechal jen dceru, na níž lpělo podezření, že je levoboček. Baroni ji odmítali, protože její matkou byla ona Markéta Burgundská, která v noci přijímala krásné mladíky ve věži Nesleské brány a pak je nechávala shazovat do Seiny.“
Slečna se odmlčela a opět se zastavila, ale tentokrát kvůli tomu, aby si energicky zavázala pod bradou závoj chránící její vlasy. Vítr byl najednou daleko silnější. Šála,
kterou měla Angelika přes ramena, odletěla.

A něco ke královské svatbě:

V jedné chvíli si Angelika všimla, že přišli pro slečnu de Montpensier, aby ji odvedli do domu, kde infantka, nynější francouzská královna, obědvala.
Nemohla slečnu v davu dostihnout, raději tedy zůstala na místě. Podívaná na všechny ty uniformy a tance pokračovala.
Slečna se k ní přidala později. Jen zářila, a to díky setkání s dcerou španělského krále, od této chvíle francouzskou královnou.
Vyprávěla, jak ji odvedli do sálu, kde královna jedla a kde ji obsluhovali její komorné a trpaslíci.
Když slečna došla až k ní, podruhé se jí uklonila a Marie Terezie jí odpověděla nádherným úsměvem. Slečna dojatě poznamenala, „že jí v té chvíli připadala tak roztomilá a tak velkolepá, že nepochybuje, že se bude všem Francouzům velice líbit“.

Během jídla mladá královna často pohlížela směrem k francouzské princezně, od této chvíle své příbuzné. V okamžiku, kdy odcházely ze sálu, vykročila přímo ke slečně a řekla jí velice mile: „Chci vás tajně obejmout.“ Hned vzápětí, jakmile se slečna vrátila do svých pokojů, přišla pro ni královnina první komorná se vzkazem, že ji královna volá. Usedly na stoličky a bez přípravy spolu rozmlouvaly, jako tlumočník jim sloužil baron de Wateville. Královna se ptala slečny, zda jsou její sestry hezké a jestli je uvidí v Saint-Jean-de-Luz. Bylo zřejmé, že mladá královna se trochu bojí, a ocenila, že v tento den francouzská princezna z její nové rodiny přestoupila etiketu a sdílela s ní tu vzrušující chvíli.
Byla to srdeční záležitost, řekla by slečna k nelibosti španělského kronikáře Leonarda del Castillo, pověřeného zaznamenávat bod po bodu průběh těch velkých událostí. Kronikář věren protokolu musel i přes svůj nesouhlas zachytit projevy nepřátelství mezi oběma národy, jež mělo setkání na Bažantím ostrově potlačit.
„Na svatbě byla paní d’Orléans, dcera zesnulého vévody orleánského a nevlastní sestřenice nejkatoličtějšího krále, která se v paláci setkala s infantkou a účastnila se hostiny Jeho Veličenstva. A která, byť přišla tajně, se dokonce nechala vidět a poznat všemi, čímž projevila onu nestoudnost, která je Francouzům vlastní.“

Slečna neustále přecházela z balkonu do pokoje a zkoušela si šaty a pláště a svěřila Angelice, jaká se stala nepříjemnost týkající se přednostního práva uplatňovaného při sestavování průvodu.
Plášť královně Marii Terezii přichytili přímo na živůtek, protože sahal až na zem a měl dlouhou vlečku vyztuženou obručí, takže byl velmi těžký. Slečnu vzhledem k jejímu společenskému postavení vybrali, aby vlečku nesla, a protože byla silná a urostlá, všechno dokonale klapalo.
Jenže pak se zjistilo, že při mši je třeba mladé královně věnovat obětní dar a že toto právo náleží slečně de Montpensier. Takže ta nést vlečku Marii Terezii nemůže. Tuto úlohu tudíž převzaly slečniny sestry. A protože nebyly tak silné jako slečna, měla jim pomáhat paní de Carignan. Vévoda de Roquelaure se nabídl, že ponese vlečku slečny de Montpensier, ale protože vlečky jejích sester měli nést vévodové, všichni to odmítli. Proto museli slevit, řekla slečna trpce. Bylo jí líto hrabat de Sainte-Maisne, de Gondrin a de la Feuillade, kteří se spontánně nabídli, že vlečky mladých princezen ponesou.
Ten incident se jí nemile dotkl.
„Moje sestry jsou vnučky Jindřicha IV., stejně jako mnoho jiných. Jejich matka je princezna de Lorraine ze širšího příbuzenstva. A vidíte! Protože Gaston Orleánský, bratr zesnulého Ludvíka XIII., zemřel, najednou se vůči jeho osobě a jeho dětem neprojevuje taková úcta, jakou by jim byli povinováni, kdyby byl naživu. Ach! Teď vidím, jak citlivý to byl muž. Nikdo jemu podobný teď u dvora není. I přes své postavení nikoho nedokázal poslat na smrt. Miloval umění, hudbu. Vidím ho před sebou, jak si vesele hvízdá, přestože to bylo ve chvíli Cinq-Marsovy aféry.“

(Integrale - Královské slavnosti)

Vévodkně de Montpensier byla na královskou svatbu přizvána, ale směla se účastnit pouze oficiálních ceremonií, nikoli oslav. Na ty však chodila incognito, a jak je patrno, každý věděl o tom, že to byla ona .

O Cinq-Marsově aféře info doplním .

Pro úplnost dodávám, že v Borderieho filmu si Vznešenou slečnu zahrála Madeleine Lebeau (https://www.csfd.cz/tvurce/67843-madeleine-lebeau/) a dabovala ji Květa Fialová.

Vybavuji si dobře, že v Zeitounově Angelice Grande Mademoseille vůbec není??

PenelopaW píše:

Nicméně pokud si pamatuji dobře, scéna portrétování (ale bez ňadra) je i v Borderieho filmu .

Je to tam! Jedná se o scénu, kdy Angelika děkuje Vznešené slečně za to, že jí umožnila setkání s králem, a následně dojde k atentátu na Angeliku ze strany králova bratra a rytíře de Lorraine.

Výjev začíná detailním záběrem potrétu a radostnými hlasy slečniných ctitelů:

"Obdivuhodné, čelo jako Diana, nezdá se vám? Oko jako Venuše!"
"A paže jako běloloktá Hébé."
Malíř: "Ustupte pánové, vždyť nic nevidím!"
"A přitom se vám to ani zdaleka nevyrovná, Anne Marie."
(…)
Malíř: "Neráčila byste pozvednout malíček, madame? ...díky, díky, madame!"
"Toť prstík víly!"

A Vznešená slečna si dle výrazů portrétování velmi užívá . Jen ten malíř vzhledově zdaleka není Van Ossel (asi aby herečka nemusela ukazovat to ňadro ).

Penelopo, v Zeitounově Angelice Vznešená slečna není. Podle mě je tenhle film spíš knihou inspirovaný. Část, kdy chce A. zachránit manžela, je taková hodně akční. Prostě asi aby oslovila dnešní diváky zvyklé na honičky.

PenelopaW píše:

České heslo na wikipedii (velmi stručné, doporučuji proto přepnout do jiné jazykové mutace): https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_Mari ... _Orleánská

Pročítala jsemm si příspěvky o Anne Marii Louise, a v české wikipedii je napsáno :
Zamřela neprovdána, svůj majetek zanechala svému bratranci Filipovi I. Orleánskému.

a současně s tím je vpravo uvedeno :

Manžel(ka) Antoine Nompar de Caumont

Tereza píše:

Pročítala jsemm si příspěvky o Anne Marii Louise, a v české wikipedii je napsáno :
Zamřela neprovdána, svůj majetek zanechala svému bratranci Filipovi I. Orleánskému.

a současně s tím je vpravo uvedeno :

Manžel(ka) Antoine Nompar de Caumont

No ono je to tak trochu pomotané - mám to už dôkladne zrešeršované lebo som to potrebovaal k písaniu kráľovstva francúzskeho hoci sa ona a Lauzun vzali, neskoršie (v roku 1684) sa od neho oficiálne odlúčila
a myslím že sa manželstvo, ( a zapísala si do pamätí že všetci čo ju pred Lauzunom varovali mali bohužial pravdu)
ktoré nikdy nebolo oficiálne uznané, pokladalo za čosi také ako anulované. Hlavne kvôli tomu aby sa nestalo že by Lauzun neskoršie mohol niečo dediť.

myslím však že ju, ako cenu za prepustenie Lauzuna z väzenia, donútili napísať záveť v prospech Monsieura
(okrem toho musela už pri prepustení Lauzuna časť majetkov darovať kráľovým ľavobočkom, ktorých si legalizoval)

že sa manželstvá príslušníkov kráľovskej rodiny pri mezaliancii (z niekym z nízkeho rodu)
dali pokladať za neplatné, dokazuje aj to že kráľa varovali že ak by si vzal Máriu Mancini , pápež manželstvo zrejme aj tak neuzná a bude neplatné.

toto spravili aj Gastonovi Orleánskemu, Otcovi vznešenej slečny, ktorý bol nesmrteľne zamilovaný do
Markéty Lotrinskej, a tajne si ju vraj vzal, a bol preto vo vyhnanstve od dvora ...
Jeho brat, Ludovít XIII mu oficiálnu svadbu s ňou požehnal až na smrteľnej posteli ....

https://cs.wikipedia.org/wiki/Gaston_Or ... 1nsk%C3%BD


https://cs.wikipedia.org/wiki/Mark%C3%A ... insk%C3%A1

Gaston Orleánsky otec vznešenej slečny:

Moirro, ve věte jeho otec Ludvík XIII, nemá být jeho bratr Ludvík XIII?
Otec byl Jindřich IV, ten už byl mrtvý.

Vznešená Slečna sa počas Frondy "vyznamenala" tým že z múrov Bastily dala strieľať na mladého kráľa
Ludovíta XIV, ktorému nad tým že sa aj jeho sesternica sa pridala na stranu Frondy skotúľali po líciach slzy ...

tuto na obraze dáva povel princovi de Condé:






aj pani AG to spomína v knihe, v rozhovore keď Kráľovná a vznešená slečna na ceste do Paríža z kráľovskej svadby, vzali Angeliku s Florimondom k sebe do kočiara :

Slečna hlasitě vzdychla.
„Je takové horko, že se málem vaří krev."
„Za chvilku budeme mezi stromy, tam nám bude lip," odpověděla Anna Rakouská a ovívala
se velkým vějířem z černé želvoviny, „teď projíždíme místy, kde byl les vykácen."
Rozhostilo se ticho, pak se slečna de Montpensier vysmrkala a osušila si oči. Rty se jí třásly.
„Jste krutá, madame, že mi připomínáte to, co mi rve srdce. Vím moc dobře, že tenhle les
patří mně a že ho můj zesnulý otec dal takhle vykácet, aby zaplatil dluhy, takže z něj nic nezůstalo.
Přišla jsem tím aspoň o sto tisíc zlatých, za to bych mohla mít spoustu krásných diamantů a perel."
„Váš otec se nikdy nechoval příliš soudně, drahoušku."
„To je přece skandál, takhle vyholit polesí! Kdybych neseděla ve vašem kočáře, musela
bych si myslet, že jste mě odsoudili za urážku Jeho Veličenstva. Podobně se přece kácí lesy těch,
kdo se dopustili podobného zločinu."
„No, moc nechybělo," podotkla královna matka,
Slečna zrudla až ke kořínkům vlasů.
„Vaše Veličenstvo mi už několikrát dokázalo, že umí zapomínat. Neopovažuji se domýšlet,
na co naráží."
„Uznávám, že jsem to neměla říkat. Jenže co chcete, srdce se bouří, i když rozum chce být
milostivý. Přesto jsem vás vždycky měla ráda. Jistou dobu jsem se na vás ovšem zlobila. Možná
bych vám byla odpustila tu aféru v Orleánu, ale za to, co jste udělala u brány svatého Antonína a s
tím dělem v Bastile, bych vás byla uškrtila, kdybych vás měla po ruce."
„Zasloužila bych si to, když jsem se znelíbila Vašemu Veličenstvu. Mé neštěstí bylo, že jsem
se octla mezi lidmi, kteří mne svedli, přesvědčili mě, že je mou ctí a povinností jednat lak, jak jsem
jednala."
„Je velice těžké poznat, co je věcí cti a co povinností člověka," řekla královna.
Obě zhluboka vzdychly. Jak je tak Angelika poslouchala, lekla si, že hádky urozených velice
připomínají hádky malých lidí.



Ešte obraz vo veľkom rozlíšení z Wiki-Commons:

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/ ... stille.jpg

mimi píše:

Moirro, ve věte jeho otec Ludvík XIII, nemá být jeho bratr Ludvík XIII?
Otec byl Jindřich IV, ten už byl mrtvý.

ano má samozrejme Louis XIII bol bratom Gastona Orleánskeho -
ktorý bol otcom vznešenej slečny - a táto teda bola sesternica kráľa Ľudovíta XIV

Ako vznešená slečna strieľala s kanóna -
Vzpurná sesternica kráľa Slnko - Vzešená slečna alias Grande Mademoiselle a BASTILLA


https://en.chateauversailles.fr/discove ... demoiselle

Vnučka Henricha IV. a sesternica Ľudovíta XIV., La Grande Mademoiselle, sa narodila v roku 1627 v Louvri. Dôverne poznala zákulisie života na kráľovskom dvore. Ako dedička veľkého majetku sa dokonca pokúsila zosnovať manželstvo s Ľudovítom XIV. Počas Frondy sa postavila na stranu svojho otca proti Mazarinovej vláde. Vyhnaná do Yonne strávila niekoľko rokov mimo dvora, kým sa v roku 1664 natrvalo vrátila späť.

Marie Louise d'Orléans, vojvodkyňa z Montpensier, (1627-1693) bola označovaná titulom "Grande Mademoiselle" na základe svojho otca Gastona de France, brata kráľa Ľudovíta XIII. inak známeho ako "Grand Monsieur". V snahe posilniť svoju vlastnú moc nadbiehala mladému, o jedenásť rokov mladšiemu Ľudovítovi XIV., ale jej plány narazili na rozhodný odpor kardinála Mazarina.

Počas Frondy, obdobia povstaní, ktoré sa začalo v roku 1648, sa postavila na stranu svojho otca proti monarchii a postupnej centralizácii moci, na ktorú dohliadal Mazarin. Dňa 2. júla 1652 dokonca nariadila svojim jednotkám umiestneným v pevnosti Bastily, aby spustili paľbu na kráľovských vojakov. Vďaka tomuto zásahu sa zachránil princ Condé, ktorého si chcela vziať za manžela. Jej činy však vyvolali aj hnev mladého kráľa a La Grande Mademoiselle bola odsúdená na dlhé obdobie vyhnanstva na svojom panstve v Saint-Fargeau v regióne Yonne.

V roku 1657 bola povolaná späť na dvor a začala pracovať na svojich Pamätiach, ktoré historici dodnes považujú za vzácny prameň. V roku 1660 sa opäť vzdialila od dvora, kúpila zámok Château d'Eu v Normandii a investovala veľa času a peňazí do jeho výzdoby. Viaceré obrazy, ktoré si objednala, odrážajú jej vycibrený umelecký vkus.

Bola to ona, kto ako prvý predstavil Jeana Baptistu Lullyho kráľovskému dvoru. Pôvodne najala mladého Florenťana, ktorý sa neskôr stal majstrom kráľovskej hudby, aby ju v roku 1646 učil taliančinu.

V roku 1664 sa vrátila na dvor natrvalo.

V 80. rokoch 16. storočia, po neúspechu ďalšieho potenciálneho manželského projektu s vojvodom Lauzunom, sa namiesto toho obrátila k Bohu. Zomrela v roku 1693 a bola pochovaná v bazilike Saint-Denis, mieste posledného odpočinku francúzskych kráľov, ktoré bolo počas revolúcie dôkladne znesvätené.

Pekná rytina o strieľaní z Bastily:

Grande Mademoiselle mám ako postavu veľmi rada, škoda, že vo filme dostala len takýto malý priestor.

V tejto súvislosti mi prichádza na um, že posledná z kráľovskej línie de ´Medici, Anna Mária Lujza, bola pomenovaná práve po Grande Mademoiselle, keďže vojvodkyňa de Montpensier bola nevlastnou sestrou Anninej matky (jednej z tých slečien, ktoré Angelika stretla na kráľovskej svadbe a ktoré učesal Binet). Vo Florencii si ju veľmi považujú.