.Jejich rozhovor je velmi mile napsaný v mnoha směrech. Markýz se diví, že Angeliku nezná, že by si ji jistě ode dvora pamatoval. (Odtud zmíněný citát.) Na její dotaz jí vysvětluje, kdo je dáma v červeném, která se hnala v čele honu, že je to jeho sestra. Potom zase pronese nějakou zmínku o Filipovi, aby se Angelika přiznala, že je jeho manželkou.
„Ať se propadnu, madame, jestli jsem měl už příležitost se s vámi setkat. Vaši tvář bych nemohl v životě zapomenout.“
„Příležitost? Mohl jste mě vidět u dvora.“
„Ale tam já žiju, madame,“ protestoval rozhořčeně. „Kdybyste se tam mihla, určitě bych si vás všiml. Ne, madame, nepokoušejte se mě oklamat. Vy jste u dvora v životě nebyla.“
„Ale ano, pane.“
A po chvíli ticha dodala:
„Jednou.“
Rozesmál se.
„Jednou? Vy jste ale rozkošná…“
Zvedl světlé obočí a zamyslel se.
„Kdypak to bylo? Na posledním plese? Ne, to není možné. A navíc… neumím si to vysvětlit, ale vsadil bych se, že jste nebyla ani dnes ráno na shromaždišti u Fausse-Repose.“
„Zřejmě tu opravdu kdekoho znáte…“
„Kdekoho? Ano, máte pravdu. Mám na to postavení a vím, že je třeba si lidi pamatovat, aby si i oni pamatovali vás. Téhle zásady se držím od nejútlejšího mládí. Mám dokonalou paměť.“
„Výborně, to byste mi tedy mohl být průvodcem v téhle společnosti, v níž se nevyznám. Řeknete mi, kdo je kdo. Velice ráda bych například věděla, kdo je ta dáma v rudém, která cválala hned za psy. Jezdí dokonale. Ani muž by to nedokázal rychleji.“
„Strefila jste se,“ zasmál se. „Slečna de La Valliere.“
„Králova milenka?“
„Ano, milenka,“ přisvědčil skoro jakoby nadutě, což si v tu chvíli nedokázala vysvětlit.
„Nevěděla jsem, že je tak výborná jezdkyně.“
„Narodila se na koni. V dětství jezdila bez sedla na těch nejbujnějších zvířatech. A zásadně cvalem. Řítila se vždycky jako střela.“
Angelika ho s údivem pozorovala.
„Ale vy musíte slečnu de La Valliere moc dobře znát!“
„Je to má sestra.“
„Ach,“ vydechla přiškrceně. „Tak vy jste…“
„Markýz de La Valliere, k vašim službám, krásná neznámá.“
Znovu smekl klobouk a konečky bílých per ji žertem pošimral na nose.
Poněkud dotčeně se odtáhla, uvolnila otěže a rozjela se dolů do údolí. Markýz de La Valličre ji následoval.
„Co jsem vám říkal?“ vykřikl na ni. „Někde blízko troubí k návratu. Hon skončil. Pan du Plessis-Belliere už jistě vytáhl loveckou dýku a čistě prořízl jelenovi hrdlo. Už jste ho někdy viděla při výkonu jeho funkce Nejvyššího lovčího? To stojí za to. Je tak krásný, elegantní a navoněný, že by člověk nevěřil, že vůbec dokáže vzít dýku do ruky. A on s ní zachází jako profesionální stahovač kůží.“
„Filip byl už v dětství proslulý tím, že lovil a zabíjel vlky v Nieulském lese,“ řekla Angelika s naivní pýchou. „Lidi z kraje mu říkali Vlkobijec.“
„Teď bych mohl zase já říct, že musíte pana du Plessis moc dobře znát.“
„Je to můj manžel.“
Mimochodem... tento milý markýz, který se stal jedním z Angeličiných platonických ctitelů, byl také u Rudé masky.
Jeho a Monsieurovo jméno však bylo ututláno v posledních pamfletech...
.
a nie iba keď je niekto dlho na slnku 
.)
.
A jistě i víš, komu to řekl? 
