Když tu padl návrh napsat do Valentýna fikci o Rescatorovi a Angelice ve Středomoří, brala jsem to spíše jako legraci. O to víc mne těší, že to Tereza vzala vážně a (zatím) jako jediná svůj výtvor skutečně zveřejnila. Znovu se tímto omlouvám, že ač jsem se původního hecování aktivně účastnila, o Rescatorovi ze mne nevyleze nic, protože tento pán mne - na rozdíl od Muže se psem - nechává spíše chladnou. (Nelynčujte mne za to prosím! Jsem si jistá, že kdyby na mne vybalil jen desetinu svých fint, svlékla bych se ochotně sama, ale protože to neudělal, mohu si zachovávat zdání dámy, na kterou jeho šarm neplatí.) Tereze se tímto ještě jednou VEŘEJNĚ omlouvám a současně přidávám veliký dík za oživení fóra.
Současně musím poděkovat (a Terezu pochválit) za to, že zveřejnila povídku v celé délce - po dlouhé době plnohodnotná fikce a ne rozsah ochutnávky! Jedinou nevýhodou dlouhých textů je, že čtenáři vždy okomentují jen celkový dojem a do svého hodnocení nezahrnou všechno to, co je při čtení napadlo, popíchlo, vyvolalo další otázky. Sama jsem si fikci přečetla včera, ale protože je mi jasné, že autorka do toho vložila díl práce a promýšlela chování postav, jejich repliky, souvislosti a jiné, nezaslouží si, abych příběh jen přelétla očima, a tak jsem si ho dnes s chutí přečetla znovu a s větší pozorností.
!!! Předem varuji ty, co ještě nečetli, že pokračování mého komentáře může obsahovat spoilery!!!
Jak to bývá v pohádkách, nesli každý nádhernou róbu, jeden růžovou hedvábnou, druhý bílou brokátovou a třetí modrozelenou saténovou, zdobenou výšivkou z indické perleti, v níž se odrážela světla.
Hned jsem si vzpomněla na princeznu Ladu
.
Narovnal se, zeširoka se rozkročil, protáhl ruce nad hlavou a propletl prsty na zátylku.
Taková drobnost a Peyrac hned působí víc lidsky, že?
Moc se mi líbila nejen paralela dvou masek, které nosil, ale i slovní spojení "středomořská šachovnice"
. Anebo pak dál ta jejich společná kniha, kterou začal psát, ale ona měla dopsat poslední odstavec...
https://www.youtube.com/watch?v=FmnDXRJ7btE
Vůně čerstvého pečiva překonala odpor Angeličina stále ještě sevřeného žaludku.
A my víme, že Angelika vždy z nervozity jedla (viz svatební večeře s Filipem):
Přestože si Angelika myslela, že nepolkne ani sousto, jedla s velkou chutí, jak bylo jejím zvykem. Všimla si, že Filip hodně pije, ale že ho alkohol nerozjařuje, spíš je stále chladnější.
„Je pravda, že mu chybí nos?“
Typicky zvědavá ženská! Ale proč se nezeptat, když je příležitost, že?
děkuji za tohle zapojení domněnek o Rescatorovi z kánonu, takové drobnůstky pro mne vždy tvoří text uvěřitelnějším.
Je přece obchodnice – a i pirátovi má co nabídnout.
Poprvé vnímám Angeliku z Tvého pera ne jako křehkou pasivní květinku, ale jako Angeliku tak, jak jsem ji poznala z knih. Umí být sentimentální, umí být plachá a poddajná, ale umí být i tvrdá a umí vyjednávat a jít si za svým s využitím všech prostředků, které má k dispozici. Může to působit nesympaticky, může to vypadat jako pragmatismus, ale v 17. století, prodaná v batistanu, bez zlaťáku v kapse - co jiného měla k dispozici?
černou barvu vystřídala tmavě modrá se stříbrnou výšivkou
Mýlím se nebo jde o nějakou narážku na barvy Toulouse?
Nemalujte si mne na růžovo, madame, moje barva je černá
Jednak na sobě měl tmavě modrou
a jednak víme, že ze sebe jen dělá drsňáka
.
Slovní souboje mezi Rescatorem a hrdinkou jsou výborné (za koho zaplatil víc - za ni nebo za kuchaře?, kdo si koho získá na svoji stranu nebo že Rescator špatné obchody nedělá, ...) a stejně tak se mi moc líbí střídání vyprávění z pohledů obou hrdinů. Čtenář si poskládá, co se zrovna tomu druhému honí hlavou, ale oba aktéři to nevědí, a tak můžeme se zatajeným dechem sledovat slovní přestřelku, co si kdo z nich špatně domyslí, jak kvůli tomu zareaguje...
Co když někdo z těch, kteří se motali okolo výměny odsouzenců, neudržel po letech jazyk za zuby?
Tady mám jednu technickou... Joffrey sám za Desgrezem poslal abbé Antoina, aby o Angelice něco zjistil. Nenapadlo by ho spíše, že abbé mohl vyhledat samotnou Angeliku nebo že nakonec promluvil Desgrez? To by ostatně nebylo daleko od pravdy... Kdyby Ludvík nebyl čestný hlupák a neřekl jí pravdu (aby ji pak mohl svést s čistým štítem), nebyla by se po tom dále pídila a nakonec by se nedozvěděla zásadní informace od Desgreze, které ji přiměly opustit Paříž a frnknout do Středomoří. Mušketýři, kteří Peyraka doprovázeli od náměstí Gréve, se asi veřejně nechlubili tím, že jim potom pláchnul.
„Hledám jednoho muže,“ zopakovala mu
Trochu mne mrzí, že se nakonec Angelika odkopala tak rychle, že ho ještě trochu nepotrápila - i kdyby nevědomě, že tím hledaným nebyl on sám.
Prudce zvedl ruku a zarazil ji. „Pokud jste měla na mysli například děti, tak o těch se bavit nebudeme.“
Opravdu by to neudělal? On, který jiné otrokyni umožnil setkání s dětmi, které taky vykoupil? Snažil se v tuhle chvíli jen být za tvrďáka a hnát vyjednávání na krajní mez?
Napadlo ho, jaké by to bylo, kdyby právě teď spolu stáli v jejich Škole lásky a vyprávěli každý svůj příběh.
Další fikci! Dal-ší fik-ci, prosím!!
Angelika, které dává láska sílu vzdorovat Rescatorovi? Nebo Rescator, kterému láska k ní sílu bere?
No a pak samozřejmě ten milostný souboj... napsat milostnou scénu tak, aby to nebyl kýč nebo porno, je docela umění, ale Tys to vybalancovala perfektně.
Ten muž ji znal!
Nakonec se prozradil maskou a klíčem... Jsem si docela dobře jistá tím, že kdyby mu Angelika z Kandie neutekla se Savarym a nedošlo k pozdějšímu shledání v La Rochelle, nějak takhle by to bylo. U La Rochelle nebyl ani palác ani klíč, a tak se Angelika nemohla opřít o to, co dobře znala, a proto tápala: bradka, ostříhané vlasy, nekulhal, nezpíval...
Směšné gesto, kterým přitáhl nejbližší polštář na svůj klín a skryl svou nahotu,
Mně to zlomyslně potěšilo. Stejně jako Ty mám ráda, když příběhy působí věrohodně, a jsem si jistá, že Rescator nejen potřeboval získat pár vteřin času navíc, ale že v tu chvíli skryl i svoje rozpaky
. Přece jen: uprostřed nejlepšího, Vaše milenka a dávná láska se najednou zasekne, uteče... to muselo zamávat jeho sebevědomím, než se dovtípil, odkud vítr vane
.
„Naznačil jsem Vám už v batistanu, že mě o hlas připravila ledová Seina,“ poznamenal opatrně.
Seina? Měla jsem za to, že to vždy byl poslední výkřik před Notre Dame, než mu Bécher dal krucifixem do zubů...
Kolikrát si tuto chvíli představovala ! Viděla se, jak k němu běží a vrhá se mu do náruče. Tak proč teď , když konečně došla do cíle, není schopna jediného pohybu? Její ochromené tělo a mysl nedokázalo nic jiného ,než zachytit jeho poslední slovo. Jako v mrákotách ze sebe útržkovitě vypravila : „ Vojáci byli všude. Podzemní chodba byla jediná volná cesta...“ Zvedla k němu utrápené oči a dodala: „..za tebou.“
Bože, tohle je tak dobře napsané, že mnou zmítá žárlivost, že jsem to nenapsala já sama!
I při druhém čtení mě v tomhle momentě mrazilo po zádech.
Na můj vkus se usmířili příliš rychle, já bych je nechala ještě chvíli trpět
. I když takový surovec jako AG v knize Angelika a její láska taky nejsem. Navíc když byl včera ten Valentýn...
Jedna éra končí, další začíná. Co víc by si jeho dobrodružná povaha mohla přát?
Skvělý závěr!
Terezo, Ty prostě umíš. DÍKY!