„Ne,“ řekl konečně. „Nikdy mě nenapadlo, že bychom se my dva mohli spolu vyspat. (...) Jsem muž bordelů a hospod." (Desgrez k Angelice, Cesta do Versailles II.)
Prostituce ve Francii byla pečlivě organizovaná a kontrolovaná. Dozorem nad ní panovník pověřil zvláštního úředníka, který dostal titul „le roi de ribaudes“ („král úchylných“). Kromě nevěstek dohlížel i na zatýkání a bičování násilníků a zlodějů.
Pro činnost nevěstinců v Paříži existovala přísná pravidla:
- dívky se musely pečlivě mýt (měly na to vypracované instrukce),
- majitelé nevěstinců měli povinnost donášet městské radě na hosty
- nesměly být přijímány prostitutky, kterým bylo méně než 13 let
- jako zákazníci nesměli být přijati muži mladší 16 let, Židé a muslimové
- nevěstky se se zákazníky směly milovat jen povolenými způsoby (pokoje měly ve stěně malý otvor, kterým majitel mohl sledovat dění uvnitř)
Pařížské prostitutky měly dokonce i jakousi odborovou organizaci, která se nazývala Pařížská federace nevěstek a do jejíž pokladnice přispívaly. Organizace nevěstinců měla blízko k životu v klášterech (s výjimkou nabízených služeb): nevěstky se stravovaly společně u jednoho stolu, společně nevěstinec uklízely, společně se modlily a dělily se nejen o dary, které dostaly, ale i o náklady na úplatky úředníkům.
Prostituty v nevěstincích si dávaly přezdívky, hlavně proto, aby nedělaly ostudu své rodině. Ze středověké Paříže se dochovaly pseudonymy Florie z lesa, Malá Normanka a Marion Na Zadek. Francois Villon věnoval jedné nevěstce báseň Balada o Tlusté Margot.
Kromě organizovaných žily v Paříži i nevěstky neorganizované. Mnoho z nich se na oko provdalo, aby měly před úřady čistý štít, zákazníky si vodily do svých domů a mohly si účtovat vyšší sazby. Protože jejich služby nepodléhaly tak přísnému dohledu, nabízely praktiky i jinak zakázané.
V Paříži žily i dvorské prostitutky přímo u dvora a sloužily výhradně potřebám královských úředníků a hostů. Jednou ročně, na svátek sv. Valentina, je král oficiálně přijímal ke slyšení a dostával od nich darem kytici květů.
S určitou mírou ironické nadsázky lze říci, že pařížské nevěstky mají zásluhu na rozvoji moderní ženské tělovýchovy. Od středověku byly v Paříži organizovány velmi nevázané městské slavnosti, jejichž součástí byly závody žen v běhu, skoku do dálky a míčových hrách. Účastnit se takovéto soutěže nemohla žádná počestná žena, a tak městná rada pro tuto zábavu najímala prostitutky a věnovala přitom vysokou finanční odměnu pro vítězku. Protože mnohé „závodnice“ věděly, že vyhrát nemohou, využily soutěže ke své propagaci - některé soutěžily nahé, aby na sebe upozornily zámožné mladíky.
ZDROJ: Vlastimil Vondruška: Intimní historie od antiky po baroko. Brno: Bastei MOBA, s. r. o., 2007