Paříž 17. století

V románu o Angelice před námi vyvstává reálná Paříž 17. století; se svým leskem i bídou, vykreslená do nejmenších detailů. Téměř stačí vykročit ze dveří na vycházku po oslnivých salónech, královských palácích, do nemocnic a hostinců, na tržiště, do vězení i do těch nejnebezpečnějších čtvrtí, kam se neodvažují ani členové policejního sboru...

Angelika myslela, že už jsou v Paříži, ale byli pouze na předměstí. Jen projeli bránou Saint-Honoré, zklamaly ji úzké a blátivé uličky. Hluk města nebyl tak zvučný jako v Toulouse, připadal jí drsnější a pronikavější. Volání obchodníků a především kočích a sluhů, běžících před kočáry a před nosítky, se vyděloval z hluchého podtónu, který jí připomínal dunění blížící se bouřky. (Angelika, markýza andělů. Praha: Ikar 1999, s. 308)

V množství reálií se však lze snadno ztratit, mnohá místa již dávno neexistují a nebo se přesunula jinam. Proto je příjemné mít mapu se zaznamenanými místy, díky níž při románovém putování snadno nalezneme cestu.

Na zakreslení historických míst byla použita Turgotova mapa vzniklá mezi léty 1734 a 1736, a to kvůli své jedinečné podrobnosti. Je však nutné připustit lehké odchylky od doby vzniku mapy a doby Angeličina pobytu. Turgotova mapa není nakreslená podle běžných standardů současné kartografie, ale je "vzhůru nohama". Jako dobrý orientační bod pro správné natočení mapy lze použít bránu Saint-Denis a stejnojmennou ulici vedoucí na předměstí, která směřuje na sever (na mapě zakreslený bod 11 - Dvůr zázraků).

1. Abbaye Saint-Germain-des-Prés
2. Saintgermainský jarmark
3. Tour de Nesle (Nesleská věž)
4. Pont Neuf (Nový most)
5. Palais du Louvre (palác Louvre)
6. Palais des Tuileries (palác Tuileries)
7. Rue de Saint-Honoré a Croix du Trahoir
8. Les Halles a Cimetière des Innocents
9. Rue Montorgueil
10. Vallée de la Misère (Údolí chudoby)
11. Cour des Miracles (Dvůr zázraků)
12. Grand Châtelet (pevnost Velký Châtelet)
13. Justiční palác a Conciergerie
14. Hôtel Dieu (nemocnice Dům Boží)
15. Cathédrale Notre-Dame (katedrála Notre Dame)
16. Rue de l'Enfer (Pekelná ulice)
17. Place de Grève (náměstí Grève)
18. Rue Bourtibourg (ulice du Bourg-Tibourg)
19. Quartier du Marais (čtvrť Marais)
20. Rue des Francs Bourgeois
21. Hôtel Carnavalet
22. Place Royale (Královské náměstí)
23. Église Sainte-Marie-des-Anges
24. Hôtel Brinvilliers
25. Rue Beautreillis
26. Hôtel de Lauzun
27. Rue de la Cerisaie (V třešňové aleji)
28. Rue des Tournelles
29. Vězení Bastilla
30. Palais du Luxembourg (Lucemburský palác)
31. Temple
32. Pont Notre-Dame (most Notre Dame)
33. Petit Pont a Petit Châtelet (Malý most a Malý Châtelet)
34. Quai de Gesvres (nábřeží Gesvres)
35. Place du Pilori (náměstí Pilori)
36. Rue Beauregard

Saint-Germain-des-Prés Mířili na druhý břeh Seiny ke staré Nesleské bráně, zdobené po obou stranách věžičkami. Už dlouho neexistuje Pré-aux-Clercs, kde se kdysi scházeli studenti. Ale mezi klášterem Saint-Germain-des-Prés a bývalým hradním příkopem zůstala pláň, porostlá hájky, kde mohou nedůtkliví mladíci obhájit svou čest daleko od indiskrétních pohledů stráží. Benediktýnský klášter s kostelem ze 6. století, který býval pohřebištěm merovejských králů. Saintgermainský jarmark Na Saint-Germainském jarmarku se prodávalo naprosto všechno. Přijížděli sem obchodníci z největších venkovských měst: z Amiensu, Rouenu, Remeše a vystavovali tu vzorky svého zboží. V přepychových krámcích se smlouvalo o marseilleská sukna, o alenconské diamanty a verdunské sladkosti. Portugalci tu prodávali šedou ambru a jemný porcelán. Provensálci nabízeli pomeranče a citróny. Turek vychvaloval svůj perský balzám a voňavky z Cařihradu. Vlámové předváděli obrazy a sýry. Byl to Pont-Neuf pozdvižený za zvuků zvonků, fléten, píšťalek a bubínků na světovou úroveň. Dav přitahovali krotitelé zvířat a majitelé nejrůznějších zrůdiček. Myši tu tancovaly podle houslí a dvě mouchy se pustily do souboje dvěma stébly slámy. Mezi diváky se mísili prostí lidé v hadrech i vznešená smetánka. Na Saint-Germainském jarmarku si každý našel zboží, které hledal. A kromě toho tu vládly tak volné mravy, jako nikde jinde. První zmínka o výročním trhu, pořádaném mnichy z opatství Saint-Germain-des-Prés, pochází z roku 1176. Začal patnáct dní po Velikonocích, trval tři týdny a půlka výnosu z jeho pořádání tehdy připadla králi. Po mnohaletých sporech získali v 15. století benediktýni patent, který potvrzoval jejich práva na pořádání výročního trhu. Délka trvání byla stanovena na jeden týden na počátku února, později se však začala prodlužovat a jarmark trval až do Květné neděle (přelom března a dubna). V téže době také nechal opat kláštera zhotovit 140 stánků pro jednotlivé obchodníky. Saintgermainský trh tak získal svou podobu, jak jej známe z díla Anne Golon. V 17. století se z navštěvování nejvýznamnějšího trhu v Paříži stala velmi módní záležitost, na kterou přijížděli i příslušníci nejvyšší versailleské šlechty. V roce 1763 padl jarmark za oběť požáru. Stánky ale byly brzy obnoveny a upraveny do poněkud jednodušší podoby. Kromě krámků zde byly umístěny také vinárny, kavárny, herny aj. Na počátku 19. století bylo rozhodnuto vybudovat zcela novou tržnici. Úkolem byl pověřen architekt Blondel, který trh sjednotil pod jedinou vzdušnou, prostornou budovu. Nesleská věž Venku, kde se už téměř setmělo, zahlédla nejasné obrysy zpustlé Nesleské věže. Došlo jí, že místnost, do níž ji zavedl Nicolas Rošťák, musí být na vrcholku téhle věže a sloužit jako sklad kradených věcí. Jeden z „mordýřů“ jí zdvořile vysvětlil, že to byl Rošťákův nápad, umístit své lidi ve staré středověké pařížské pevnosti. A věž byla opravdu ideálním útulkem. Napůl pobořené místnosti, hroutící se schodiště a nakloněné věžičky skýtaly skrýš, kterou jiné bandy na předměstí neměly. Pradleny, které odedávna bělily na cimbuří Nesleské věže prádlo, utekly před strach nahánějícím nájezdem. Nikdo se neopovažoval zakročit proti darebákům, přepadávajícím kočáry ze Saint-Germainského předměstí, kteří se skrývali pod můstkem, klenoucím se jako oslí hřbet přes bývalé vodní příkopy. Nesleská věž (Tour de Nesle) byla postavena ve 13. století jako součást městských hradeb. Věž sloužila coby rozhledna a zároveň byla také obraným místem proti případným útokům vedených od řeky. Ve 14. století si v jejím sousedství postavil palác rod de Nesle, odtud vznikl její název. Palác byl následně s věží propojen. Celý objekt odkoupila koruna a věž obývala francouzská královna Johana Burgundská, která podle pověsti ve věži vraždila své milence a jejich těla shazovala do Seiny. V 16. století byla u Nesleské věže zbudována také vstupní brána do města. Za vlády Ludvíka XIV. však objekt pozbyl svého účelu a navíc byl ve značně dezolátním stavu, proto byl v roce 1665 stržen. Na jeho místě byla postavena Bibliothèque Mazarine, Mazarinova knihovna, součást Francouzského institutu. Pont Neuf Poprvé uviděla Pont-Neuf v celé jeho nádheře, s krásnými bílými oblouky, nad nimiž spontánně, vesele a neúnavně pulsoval život. Byl to nejkrásnější a také nejoblíbenější pařížský most, protože nejkratší cestou spojoval oba břehy Seiny a ostrov Cité. Neustále na něm bylo rušno: pokřikovali tu řemeslníci, mastičkáři a trhači zubů tu nabízeli své služby, do toho zněly refrény písniček, zvonková hra Samaritánky a nářek žebráků. (…) Na Pont-Neuf se bosé nohy střídaly s dřeváky řemeslníků i s červenými podpatky šlechticů. Zastavila se před Samaritánčiným vodním hradem a pozorovala ciferník, který ukazoval nejen hodiny, ale i dny a měsíce a uváděl do pohybu zvonkovou hru, již si konstruktér jako správný Vlám nemohl odpustit. Na průčelí tohoto obrovského čerpadla, které zásobovalo vodou Louvre a Tuileries, byl reliéf, znázorňující výjev z evangelia; Samaritánka podává vodu Kristovi u Jákobovy studně. Angelika postála před každým krámkem, před hračkářstvím, drůbežářstvím, krámkem s ptáky, obchodníkem s upomínkovými předměty, prodavačem barviček a inkoustu, loutkářem, střihačem psů i žonglérem s koulemi. Most Pont Neuf (Nový most) je nejstarší dochovaný most v Paříži. Byl postaven v druhé polovině 16. století jako první kamenný most ve městě a spojoval pravý i levý břeh města s ostrovem Cité (Île de la Cité). Na rozdíl od ostatních dřevěných mostů nestály na Pont Neuf žádné obytné domky; místo toho se využíval pro jarmarky. Nad každým obloukem byl vybudován jakýsi balkón, který sloužil obchodníkům jako místo pro prodej zboží. Po smrti krále Jindřicha IV. zde byla navíc vztyčena jeho jezdecká socha. Na mostě se nacházel vodní hrad s čerpadlem a hodinami samaritánské ženy, díky níž se mu začalo říkat Samaritánka. Dům byl v 19. století z mostu odstraněn a podle něj bylo pojmenované blízké obchodní centrum Le Samaritaine. Louvre Já osobně, madame," uzavřel pan de Préfontaines, „vám řeknu upřímně: Luxembourg nebo Tuileries, jen ne Louvre." Důvěrně se k ní naklonil: „Co chcete, můj děd i otec byli protestanti. Já sám jsem byl do deseti let také vychováván v protestantském duchu. Takže ať chcete nebo ne, neexistuje hugenot, který by se mohl cítit dobře, když prochází chodbami Louvru. Jistěže, od té příšerné noci uběhlo už celé století, ale já pořád vidím na dlaždicích bartolomějskou krev. Dědeček mi tu tragédii popsal do nejmenších podrobností. Bylo mu tehdy čtyřiadvacet a unikl tomu organizovanému masakru jen zázrakem. Podívejte... právě z tohohle okna střílel král Karel IX. na protestantské šlechtice, kteří se snažili přeplavat Seinu a dostat se do Pré-aux-Clercs. Můj dědeček na Karla IX. často vzpomínal. Vídával ho před sebou: vousatý krutý obr, který křičel: ,Zabte je! Zabte je všechny! Ani jediný nesmí utéct!' Celou noc se v Louvru vraždilo. Ze všech oken házeli těla, ve všech výklencích probodávali dýkami. Vy nejste hugenotka?" Louvre byl po několik staletí sídlem královské rodiny. První zmínka o Louvru pochází z roku 1198. Hrad byl vybudován na okraji Paříže za vlády krále Filipa II. Augusta a již tehdy sloužil jako sídlo panovníka a zároveň i jako součást opevnění, určeného pro obranu západní části města na pravém břehu řeky. Téměř každý další panovník pokračoval v jeho rozšiřování. Zámek byl v roce 1572 dějištěm krvavé Bartolomějské noci, masakru hugenotů opozičními katolíky. Stejně jako jeho královští předchůdci i Ludvík XIV. pokračoval v přestavbě Louvru. Mezi jeho největší počiny patří východní průčelí paláce v klasicizujícím stylu, navržené architektem Claudem Perraultem. V roce 1682 se však dvůr natrvalo přesunul do Versailles a Louvre se tak stal centrem umělců. V následujícím století, během Velké francouzské revoluce, se palác, oplývající rozsáhlými uměleckými sbírkami, stal muzeem. Tuileries „V Tuileries,“ poučovala ji, „se musíte přezíravě procházet hlavní alejí. Neustále musíte mluvit, aniž byste cokoliv řekla, abyste vypadala vzdělaně. Musíte se smát, aniž je čemu, abyste se zdála veselá a neustále se musíte narovnávat, aby vám byl vidět krk... otevírat doširoka oči, aby se zdály velké... kousat se do rtů, aby zčervenaly... šuškat si z očí do očí, vějíř u vějíře... Hlavně však musíte vypadat moudře, drahoušku. Prostě povídejte, gestikulujte, brebentěte a svou informovanost zdůrazňujte tím, že budete koketně naklánět hlavu...“ (…) Tuileries byly podle slečny de Parajons „aréna vznešeného světa“ a Cours la Reine, Královnina promenáda, „království významných pohledů“. Do Tuileries se chodilo čekat na hodinu projížďky po Královnině promenádě, kde se znovu sešla stejná společnost. Hájky v zahradě byly příhodné pro básníky a milence. Knězi si tam připravovali kázání, advokáti obhajoby. Všechny osobnosti, které něco znamenaly, si tady dávaly schůzky a občas jste tu potkali krále nebo královnu, a často Jeho Milost následníka trůnu s guvernantkou. Tuilerijský palác byl zbudován v 16. století pro královnu Kateřinu Medicejskou. Nacházel se v sousedství Louvru; byl spojen s jeho bočními křídly a uzavíral tak ze západní strany celý komplex. V 17. století Tuileries obývala po určitou dobu králova sestřenice vévodkyně de Montpensier (Vznešená slečna) a během Velké francouzské revoluce zde byla internována rodina Ludvíka XVI. V roce 1871, během Pařížské komuny, celý komplex vyhořel a následně byl srovnán se zemí. Proslulé zámecké zahrady jsou nyní součástí Louvru. Rue de Saint Honoré a Croix du Trahoir (fontána Kříž zrádců) „Kde hodláte tu vaši kavárnu zřídit?“ zeptala se. „Ve čtvrti Saint-Honoré, u Trahoirského kříže. Jenže ty vaše plány se nedají uskutečnit.“ „Ale dají, a vy to moc dobře víte. Čtvrť Saint-Honoré se pro tenhle účel výborně hodí. Louvre je blízko, královský palác taky. Ale kavárna nesmí připomínat hospodu nebo hostinec. Chtělo by to krásné černobílé dlaždičky, zrcadla a pozlacené pulty, a vzadu zahrádku a besídku obrostlou vínem jako v zahradě u Celestinů... loubí pro zamilované.“ Rue de Saint Honoré je rušná ulice v blízkosti Louvru. Do roku 1698 se zde konaly popravy odsouzených za zradu, také se zde usekávaly uši nepoctivým obchodníkům. Na místě stál kříž pro poslední modlitbu před popravou. Později na místo přibyla také fontána a v roce 1636 byl celek přesunut o pár metrů dál. Nyní se fontána Kříž zrádců (Fontaine de la Croix du Trahoir) nachází v ulici Rue de l’Arbe-Sec na rohu s ulicí Saint Honoré. Les Halles a hřbitov Neviňátek Odporný zápach téhle městské čtvrti začínal být pronikavější: zkažené maso a sýry, plesnivá zelenina ve stokách a nad tím vším zápach hniloby. Byla to čtvrť kolem Tržnice, korunovaná strašným požíračem lidských těl: hřbitovem Neviňátek. (…) Ve dne tady člověk naprosto běžně zahlédl elegantní pány s jejich milenkami, kráčející od podloubí k podloubí a koncem hole přezíravě odstrkující umrlčí lebky a rozházené kosti, zatímco kolem procházely za doprovodu modliteb pohřební průvody. V noci sloužilo toto privilegované místo, kde se podle tradice nesmělo zatýkat, jako útulek podvodníků a zlodějů. Nejrůznější zhýralci si sem mezi děvky chodili vybírat společnice pro své hrátky. (…) Její pohled však přitahovaly a téměř ji omráčily čtyři podivné kryté terasy, které začínaly u kostela a tvořily hřbitovní ohradu; najednou měla dojem, že se octla ve zlém snu. Tu stavbu, pocházející ze středověku, tvořily základy kláštera a chodby s gotickou klenbou, v nichž ve dne vystavovali obchodníci své zboží. Nad chodbami se táhly tmavé zastřešené terasy, které směrem ke hřbitovu spočívaly na dřevěných pilířích, takže mezi jednotlivými sloupy prosvítalo světlo. A celý ten prostor byl plný kostí. Kupily se tu tisíce a tisíce lebek a zbytků koster. Sýpky smrti vystavovaly svou pochmurnou úrodu pohledům živých, aby je donutily k zamyšlení; neslýchané množství lidských kostí, které vysoušel průvan a čas pomalu měnil v prach. A neustále je nahrazovaly nové přírůstky, získávané z půdy hřbitova. Téměř všude kolem hrobů se přímo vrstvily hromady koster, svázaných k sobě, nebo haldy smutných bílých lebek, které hrobník pečlivě srovnal a zítra je přenese do sýpek nad klášterem. Na území Les Halles se rozkládala rozsáhlá tržnice, která vznikla ve 12. století a za vlády Filipa II. Augusta prošla zásadním rozšířením. Předmětem prodeje bylo téměř cokoliv - potraviny, textil, galanterie... Na přelomu 16. a 17. století byl v sousedství tržnice postaven kostel sv. Eustacha ve stylu gotických katedrál, který zde stojí až do dnešních dnů. V 19. století byla tržnice zastřešena, ale nakonec v 70. letech minulého století zrušena a na jejím místě byl zbudován park. Prodejní prostory se přesunuly do obchodního centra v podzemí. Vedle Les Halles, na území dnešního Place Joachym du Bellay, se kdysi nacházel Hřbitov neviňátek (Cimetière des Innocents). Komplex včetně stejnojmenného kostela byl zbudován v hlubokém středověku a v průběhu staletí se z něj stal nejstarší a největší hřbitov v Paříži, který proslul zejména obrovskými masovými hroby chudých. Mezi 14. a 15. stoletím byla podél zdí hřbitova postavena kostnice s arkádovitým podloubím, které bylo zdobeno freskami v životní velikosti tzv. Tanec smrti. Tančící smrt v podobě kostlivce na nich doprovázela významné osobnosti duchovní i světské moci na onen svět. Fresky však byly zničeny v roce 1669, nicméně podoba obrazů se dochovala ve stejnojmenné sérii dřevorytin. Na hřbitovní zdi navazovala rozsáhlá renesanční kašna, která sloužila obyvatelům sousedních ulic jako zdroj pitné vody. Hřbitov měl dlouhodobé problémy s hygienou v důsledku přeplnění, a proto byl v 80. letech 18. století zrušen a přesunut za město. Kosti byly přemístěny do pařížských katakomb a kostel srovnán se zemí. Na jeho místě vzniklo malebné náměstí s pravidelnými zelnými trhy. Ve středu náměstí se dodnes tyčí památeční fontána Neviňátek, složená z fragmentů původní kašny v sousedství hřbitova. Rue de Montorgueil U tří holí na náměstí de Montorgueil, nedaleko královského paláce, se scházelo hodně herců, kteří sem s ještě nalíčenou tváří a s falešným nosem přicházeli pozdě večer „svlažit hrdlo", osvěžit ústa vyprahlá vášnivými steny. Italští mimové v pestrých kostýmech, jarmareční kejklíři a občas i podezřelí cikáni s očima jako uhlíky se tu mísili mezi každodenní hosty. Ulice poblíž Les Halles, kde se nacházela hospoda U tří holí, oblíbené místo románového advokáta Desgreze. Údolí Chudoby Angelika se rozeběhla setmělými uličkami Údolí chudoby za vězením Châtelet, kde bylo soustředěno mnoho hospod. Ve dne v noci se odtud ozýval křik podřezávané drůbeže a vrzání otáčejících se rožňů nad obrovskými ohni, které nikdy neuhasínaly. Údolí Chudoby (Vallée de la Misère), je jedno z dřívějších jmen pro dnešní nábřeží Mégisserie, které navazuje na nábřeží de Gesvres a nachází se mezi mosty Pont au Change a Pont Neuf. Jméno Vallée de la Misère bylo odvozeno od podřezané, krvácející zvěře, kterou zde řezníci zabíjeli.

Dvůr zázraků Na rohu domu slepeného z bláta stála socha boha podsvětí, Věčného otce, ukradená z kostela Saint-Pierre-aux-Boeufs. Klení a oplzlosti byly modlitby, které k němu vznášel jeho lid. Spletí malých špinavých a páchnoucích uliček vedla cesta do království noci a hrůzy. Socha Věčného otce označovala hranici, kterou si žádný policista nebo strážný nedovolil překročit, aniž riskoval smrt. Ani počestní občané sem nechodili. Co by také dělali v téhle bezejmenné čtvrti, kde tmavé, napůl zborcené domy, smetiště, staré kočáry a povozy, staré mlýny a staré nákladní lodi, které se sem dostaly neznámo jak, sloužily jako obydlí tisícům rodin, také beze jmen a kořenů, jež neměly jiný útulek než podsvětí. Podle tmy a hlubokého ticha Angelika pochopila, že právě pronikla do království Velkého Korzára. Zpěv z hospod se vzdaloval. Tady už nebyly ani hospody, ani lucerny, ani zpěv. Nic než čistá bída a odpadky, krysy a toulaví psi... Angelika už jednou ve dne s Rošťákem v téhle čtvrti na předměstí Saint Denis byla. Dokonce jí ukázal i brloh Velkého Korzára. Byl to podivný dům o několika patrech, zřejmě bývalý klášter, protože tu ještě zbyly zvonice a rozvaliny klášterních chodeb mezi hromadami hlíny, starými prkny, kameny a podstavci, kterými zdi podepřeli, aby nespadly docela. Sesutá a hroutící se stavba se zejícími dírami po lomených obloucích a oknech, se zbytky ozdob a věžiček, podpíraná ze všech stran – to byl palác krále podsvětí. Velký Korzár tu žil se svým dvorem, ženami, pobočníky a se svým šaškem. A sem také, pod ochranná křídla velkého mistra, odkládal Honza Hnůj svůj náklad kradených dětí, manželských i nemanželských. Termínem Dvůr zázraků bývaly označovány brlohy žebráků a zlodějů, kteří se zde “zázračně” zbavovali svých neduhů, užívaných k žebrání. Takových dvorů bylo po Paříži několik, ten největší se nacházel na předměstí Saint Denis. Henri Sauval, francouzský historik v 17. století, který dvůr osobně navštívil, o něm mluví jako o polorozpadlém, zapáchajícím tmavém brlohu složeném z malých chatrčí postavených z bláta, ve kterých se tísnily stovky rodin a kde vyrůstalo obrovské množství nemanželských a kradených dětí. Cesta ke Dvoru zázraků vedla úzkými, špinavými a nebezpečnými uličkami. Policisté natož úředníci si netroufali do Dvora zázraků vejít a proto se místo stalo jakýmsi státem ve státě s vlastním jazykem, hierarchií a zákony. Jeho obyvatelé se živili nejrůznějšími zločiny a žili zde v zahálce a velké promiskuitě, naprosto lhostejní ke své budoucnosti. Dobové hodnoty jako křest, svatba a další svátosti jim byly naprosto neznámé. Sauval se domníval, že tato spodina paradoxně znala boha a modlila se k němu, protože u nich viděl jakési svaté obrázky, ty však byly pravděpodobně ukradeny z některého z kostelů. Panovník na Dvoře zákonů měl titul Korzára. V rozsáhlé hierarchii se dále vyskytovali jakýsi guvernéři jednotlivých provincií, jejichž úkolem bylo zaučovat nováčky. Dále zde byli pasáci, veteráni, mrzáci, žebráci, žoldáci, nájemní vrahové, prostitutky aj. Profese se vyznačovaly velmi dobrou organizovaností. V 17. století se Dvůr zázraků těšil velkému rozmachu, proto byl v roce 1668 šéf pařížské policie pan de La Reynie králem pověřen místo rozprášit. Velký Châtelet Z Údolí chudoby do Châteletu to bylo jen pár kroků. Z hostince U kokrháče byly vidět špičaté střechy hlavní věže pevnosti. Angelika mohla jít jak chtěla pomalu, stejně se brzy octla před hlavní branou vězení; nad vchodem se tyčily dvě věžičky a zvonička s hodinami. Stejně jako včera večer osvětlovaly vchod pochodně. Angelika zamířila dovnitř, potom couvla a začala se procházet sousedními uličkami v naději, že náhlý zázrak zničí ten ponurý hrad, jehož silné zdi už odolávaly půl tuctu století… Pevnost Châtelet, nacházející se u dnešního mostu Pont au Change, byla v 9. století zbudována na ochranu ostrova Cité, tehdejšího centra města, proti nájezdům Normanů (z druhého břehu ostrov chránil most Petit Pont a pevnost Malý Châtelet). Postupem času se Châtelet stal sídlem pařížského prévota tj. osoby zodpovědně za bezpečnost ve městě, a také vězením sloužícím především pro chudé a velmi nebezpečné kriminálníky. Pevnost byla zbořena na počátku 19. století a na jejím místě se dnes nachází stejnojmenné náměstí. Justiční palác a Conciergerie Sníh pokrýval střechy, lemoval římsy domů a třpytil se na věži Saint-Chapelle, tyčící se uprostřed uzavřeného masívního Justičního paláce a připomínající jiskřivý rampouch na jaře. (…) Na věžních hodinách kostela na rohu odbíjelo šest. Jejich jedinečný ciferník na modrém podkladu se zlatými liliemi byl v době Jindřicha III. obrovskou novinkou. Hodiny byly ozdobou Justičního paláce. Jejich figurky z barevné hlíny a holubice, která představovala Ducha svatého, chránícího pod křídly Pietu a Spravedlnost, zářily v sedavém ránu všemi odstíny červené, bílé a modré barvy. Když prošly velkým dvorem a vystoupily po několika schodech, narazily Angelika a její průvodkyně na úředníka, v němž Angelika s údivem poznala advokáta Desgreze. Justiční palác je budova soudu na ostrově Cité. Původně sloužil jako sídlo francouzských králů, poté zde sídlil pařížský parlament, účetní komora a kancléřství. Posledním králem střídavě bydlícím v paláci byl Ludvík XIII., za jeho vlády byla byrokracie z Justičního paláce již extrémně přebujelá a stále více se posouvala do jeho soukromých apartmánů. Nakonec král tlaku úředníků podlehl a definitivně přesídlil do Louvru. Součástí komplexu je také slavná kaple Sainte Chapelle. Věžnice Conciergerie nechvalně proslula během Velké francouzské revoluce jako poslední zastávka před stětím gilotinou, několik dní před svou popravou zde pobývala také královna Marie Antoinetta. Na budově justičního paláce se nachází orloj, nejstarší hodiny v Paříži z roku 1370. Hôtel Dieu To je ale zvláštní, napadlo ji. Joffrey je sice mrtvý, ale v pekle jsem se ocitla já. V téhle odporné díře, kde zápach výkalů a krve byl hustý jako mlha, slyšela jako ve zlém snu pláč, vzdechy a nářek. Novorozeňata nepřestávala plakat. Znělo to jako nekonečný žalm, který byl hned intenzivnější, hned slábl a pak se znovu ozval na druhém konci sálu. Přestože v ohybech chodeb stály otáčivé ohřívače, panovala tu ledová zima, protože jejich teplo rozfoukával průvan. Angelika pochopila, proč se chudí tolik bojí nemocnice. Není to snad předpokoj smrti? Jak přežít v tomhle shluku nemocí a výkalů, kde uzdravující se leží vedle nakažlivě nemocných, kde chirurgové operují na špinavých stolech břitvami, kterými před několika hodinami holili vousy klientům z okolí? V sále se nad lůžky ostatních rodiček skláněly jeptišky. Byly určitě oddané a projevovaly odvahu, která mohla mít zdroj pouze ve víře v Boha. Jenže mizivá hygiena je stavěla před neřešitelné problémy. Útulek v sousedství katedrály Notre-Dame vznikl v 7. století a původně sloužil jako útočiště pro poutníky ke katedrále a lidi bez domova. Budova se během středověku poněkud chaoticky rozšířila i na levý břeh Seiny a byla spojená mostem Pont au Double. Později se místo stalo veřejným špitálem a během epidemií moru to bylo jediné místo, kde se nemocným dostalo péče. Nemocnice však měla velmi špatnou pověst díky absenci hygieny. Stala se místem s jednou z nejvyšších úmrtností. Čtvrtina lidí, kteří se do ní přišli léčit, zde zemřela v důsledku některé z chorob, které se držely uvnitř nemocničních zdí. Nemocnice funguje i v současnosti a specializuje se na naléhavé případy. Notre Dame I když bylo místo před katedrálou obehnáno zdí, zachovalo si půvabný nepořádek a malebnost, jež z něho kdysi dělaly nejpopulárnější pařížské náměstí. Pořád tu pekaři prodávali laciný chléb z minulého týdne pro obecní chudé, pořád se sem stahovali zevlouni před sochu Velkého kajícníka — obrovskou sádrovou postavu zalitou do olova, kterou tu Pařížané obdivovali už celá staletí. Nikdo nevěděl, co ten pomník znamená: představoval muže, držícího v jedné ruce knihu a v druhé hůl ovinutou hady. Byla to nejslavnější osoba v Paříži. Přikládali jí moc promluvit v bouřlivých chvílích a vyjádřit touhy národa. A kolik hanopisů kolovalo s podpisem: Velký kajícník notredamský. Slyšte hlas té slavné sochy, Velký kajícník jí říká lid, protože, jak praví knihy, nepřestává se modlit. Sem také celá staletí přicházeli všichni zločinci v košilích a s patnáctiliberní svící v ruce, aby se předtím, než je upálí nebo pověsí, veřejně káli před Notre-Dame. Trojlodní gotická katedrála postavená mezi 12. a 14. stoletím je unikátní stavbou vzniklou mezi románským a gotickým slohem. Vchodové průčelí se třemi portály je bohatě zdobené sochami svatých, které bývaly původně pestrobarevně natřené. Katedrála je mimo jiné dějištěm románu Victora Huga Zvoník u Matky boží. Náměstí před katedrálou zvané Parvis mělo dříve pouze pětinovou rozlohu toho dnešního, původně sloužilo jako místo pro trhy s pečivem. Po mnoho staletí bylo náměstí před Notre Dame zastávkou odsouzených před popravou, kteří zde mohli učinit veřejné pokání a prokázat lítost za své činy. V 17. století zde byla postavena kašna a vztyčena socha Velkého Kajícníka (La statue du Grand Jeûneur). Není již přesně jasné, koho socha muže představovala, kajícníkem ho nazval pařížský lid, neboť se socha nepřetržitě modlila z knihy, kterou měla v rukou. Rue de l’Enfer / Rue des Ursins Nakonec získali adresu královského prokurátora, který bydlel jako většina ostatních soudních úředníků nedaleko Justičního paláce na ostrově Cité ve farnosti Saint-Landry. Ulice se jmenovala rue de l'Enfer, Pekelná, což Angelice připadalo jako zlé znamení. Domy tu byly šedé, středověké, se špičatými lomenicemi a téměř bez průzorů, jen se sochami a chrliči. Dům, před nímž se kočár zastavil, nebyl o nic veselejší než ostatní, přestože měl v každém patře tři poměrně vysoká okna. V přízemí byla kancelář, na jejíchž dveřích byla destička s nápisem: Mistr Fallot de Sancé. Královský prokurátor. Zapadlá ulička v sousedství katedrály Notre Dame, která se původně nazývala Rue de l’Enfer (Pekelná ulice). V románu zde žil prokurátor Fallot s Angeličinou sestrou Hortenzií, ve skutečnosti byla ulice místo, kde po jistý čas bydlel básník Scarron se svou ženou. Náměstí Grève Řezník na náměstí Grève postával na čerstvém vzduchu před svým krámkem. Byl jeden z prvních jarních dnů. Nebe zářilo. Na šibenici nevisel žádný oběšenec ani se žádná poprava nepřipravovala, a z druhého břehu Seiny se k nebi tyčily čtverhranné věže Notre-Dame, obletované hejny holubů a hrdliček. Vzduch byl průzračný, takže až ke krámku zaléhal klapot mlýnských kol mistra Hughese z dolního toku řeky. Na náměstí nepostávalo toho dne příliš mnoho lidí. Bylo zřejmé, že není daleko do velikonočního půstu. Bývalé Place de Grève, nynější Place de l’Hôtel-de-Ville (Radniční náměstí), bývalo od nepaměti významnou obchodní křížovatkou ve městě a důležitým tržištěm. V roce 1357 zde byla postavena pařížská radnice, původně dům s podloubím, později kamenná budova s dekorativním renesančním průčelím. Náměstí bylo dějištěm mnoha poprav a většiny revolucí. Současná neoenesanční budova vznikla po vyhoření radnice během Pařížské komuny. Jeji fasáda byla postavená dle předchozí renesanční a zdobí jí sochy významných osobností, spjatých s Paříží. Rue du Bourg-Tibourg Kočí zamračeně práskl bičem a kočár se rozjel po dláždění hlavního nádvoří, projel branou a vyrazil na cestu k Saint-Cloud; nechal za sebou Versailles, zahalené krvavým zimním soumrakem, hodným nádhery Ludvíka XIV. V jedenáct dorazil do Paříže. V půl dvanácté do ulice de Bourtibourg. Angelika zaťukala na okenice mistra Savaryho. Ulička, kde bydlel lékárník Savary. Marais Jenže Angelika si dobře uvědomovala, že v očích ostatních je pořád jen zbohatlice. Chtěla se dostat ještě výš a právě salóny v Marais dovolovaly ctižádostivcům, aby se dostali od měšťanů k aristokracii, protože především duchaplnost sbližovala měšťačky se šlechtičnami. Začala si nejprve pomalu získávat přátelství staré slečny, která bydlela v bytě pod ní. Pamatovala největší rozkvět preciózek a ženských rozbrojů. Znala markýzu de Rambouillet a navštěvovala slečnu de Scudéry. Mluvila zjemnělým a nesrozumitelným žargonem. (…) Pak vyrážela se slečnou de Parajonc na Přednášky do Paláce preciózek, kam ji slečna dala za tři pistole zapsat. Setkával se tu výkvět obyvatel Marais ženy ze střední buržoazie, knězi, mladí vědci, ale i venkované. Heslo Paláce bylo velice lákavé. (…) Palác nabízel i výběr zajímavých řečníků. Roberval, profesor matematiky na královské koleji, tu přednášel o kometě, která v roce 1665 vzrušila Paříž. Diskutovalo se tu o nilských záplavách, o lásce a přátelství, ale také o vzniku světla, o otázkách prostoru a váhy vzduchu. Angelika si uvědomila, že když poslouchá vědecké přednášky, trpí jako zatracenec ve svěcené vodě. Pařížská čtvrť v severovýchodní části města vzniklá na území vysušených bažin. V polovině 17. století se stala nejmódnější čtvrtí ve městě s bohatou kulturou salónů, míst, kde se scházela tehdejší elita - politici, literáti, vědci, umělci ale také volnomyšlenkáři, kteří spolu diskutovali na různá témata (současné problémy, historie, literatura, etika, přírodní vědy atd.). Dalším aspektem salónní kultury byla tzv. preciozita - zjemnělé, vyumělkované chování a důstojné, platonické zbožňování ženy. Preciozita měla velmi specifický slovník. Nejznámější salóny byly u Ninon de Lenclos, slečny Scudery nebo markýzy de Rambouillet. Rue de Francs Bourgeois Našla v pěkné čtvrti Marais jednopatrový domek o třech místnostech, který jí připadal jako palác. Bylo to v ulici Francs-Bourgeois, nedaleko křižovatky s ulicí Vieille du Temple. Za Jindřicha IV. tam jakýsi finančník začal stavět pěkný palác se základy z přitesaných kamenů. Ale války a podvodníci ho přivedli na mizinu, a tak musel nechat stavbu nedokončenou. Dostavěl jedině průjezd do vnitřního dvora. Po obou stranách průjezdu byly obytné místnosti. Majitelkou domu byla drobná stařenka, a nikdo nevěděl, odkud se vzala. Bydlela na jedné straně průjezdu, druhou pronajala Angelice za velice slušnou cenu. Jedna z nejdelších ulic ve čtvrti Marais. V románu se zde nacházel domek, kam se Angelika přestěhovala z Údolí chudoby. Hôtel Carnavalet Další přítelkyně, kterou Angelika často navštěvovala, byla rozkošná markýza de Sévigné. Stejně jako paní Scarronová se vyhýbala lásce, která jí příliš dlouho působila utrpení. Ale zatímco Francoise nahradila tento cit nekonečnou a tajnou ctižádostí, madame de Sévigné si podle vlastních slov „naplnila srdce přátelstvím“. Každý byl nesmírně šťastný, když s ní mohl strávit několik hodin, a ještě šťastnější, když dostal jeden z jejích živých a nesmírně chytrých dopisů. Angelika si k ní chodila poslechnout vyprávění o Versailles, kam markýza občas zajížděla na osobní pozvání krále, který měl její společnost rád. Palác ve čtvrti Marais, obývaný slavnou pisatelkou dopisů markýzou de Sévigné, dnes muzeum mapující dějiny Paříže.

Place Royale / Place des Vosges Angelika se usadila na Královském náměstí několik měsíců po otevření kavárny. To už pěkně vydělávala. Tím, že opustila ulici Francs Bourgeois a přestěhovala se do aristokratičtějšího místa, postoupila mladá žena o jednu příčku na společenském žebříčku. Na Královském náměstí se šlechtici bili v soubojích a krasavice tam diskutovaly o filozofii, astronomii a veršování. Když se Angelice občas podařilo zapomenout na starosti s kakaem, cítila se jako znovuzrozená. Upírala oči plné sympatií k tomuto uzavřenému a velice pařížskému světu. Náměstí, obklopené růžovými domky s vysokými břidlicovými střechami a stínem arkád, které chránily v přízemí krámky s nejrůznějšími cetkami, jí nabízelo útulek, v němž odpočívala po práci. Tady se žilo diskrétně a draho. Místní skandály připomínaly divadelní představení. Place des Vosges, původně Královské náměstí (Place Royale), je nejstarší plánované náměstí v Paříži a také jedno z nejmalebnějších. Vzniklo na počátku 17. století, za vlády Jindřicha IV.. Jednalo se o velmi prominentní místo v Marais, náměstí se stalo sídlem významných šlechtických rodin a politických představitelů. Pravidelně rozmístěné domy do tvaru čtverce byly postaveny v jednotném stylu s arkádovitým podloubím, z červených cihel, francouzskými okny a výraznou střechou. V jedné z budov (Hôtel Coulanges) se narodila madame de Sévigné; v paláci Rohan-Guémené bydlel po nějaký čas Victor Hugo. Kostel Navštívení Panny Marie Jako velká dáma z Marais si mohla dovolit přijít do kostela provázená sluhou, nesoucím polštářek, druhým, jenž jí nesl vlečku a třetím s vyšívanou taštičkou, kam ukládala modlitební knížku. Jenže Angelika chodila do kostela zřídka, přesněji řečeno nikdy. Vznikly z toho mrzutosti a škodilo to její pověsti. Ale útulek boží pro ni znamenal utrpení. Uvědomovala si, že se dopustila hříchu, když žila s Rošťákem jako jeho konkubína. Znovu viděla hranici na náměstí Grève, krucifix ve zvednuté ruce mnicha Béchera... Zmocňovala se jí fyzická nevolnost, když vycházela před kostel mezi žebráky ležící na schodech... Kostel Navštívení Pany Marie (Église Sainte-Marie-des-Anges), nebo také Chrám Marais (Temple du Marais), se nachází téměř na konci ulice Saint-Antoine poblíž současného náměstí Bastily a nedaleko ulice de Beautreillis. Centrální budova je dílem architekta Francoise Mansarda, prastrýce slavného versailleského stavitele Julese Hardouin-Mansarda. V kostele se nachází rodinná hrobka rodiny Fouquetů včetně ostatků vrchního intendanta financí Nicolase Fouqueta, které do kostela byly převezeny z věznice v Pignerolu. Hôtel Brinvilliers Angeličinou sousedkou byla markýza de Brinvilliers. Bydlela v ulici Karla V., kousek odsud. Angelika se však jen náhodou octla jednoho dne před touto ženou, kterou kdysi přepadla u Nesleské brány v době, kdy patřila k Rošťákově bandě. Madame de Brinvilliers ji nepoznala, alespoň v to Angelika doufala, ale cítila se během návštěvy velice nepříjemně, když si vzpomněla na zlatý řetízek, ležící ve skříňce vedle dýky Egypťana Rodogona. Palác, ve kterém bydlela proslulá travička markýza de Brinvilliers. Budova se nachází v ulici Karla V. (Rue Charles V.), která sousedí s ulicí de Beautreillis. Rue de Beautreillis Angeličin kočár, doprovázený Bernardem ďAndijos na koni a následovaný vozem se zavazadly a dvěma sluhy na koních, potřeboval víc jak dvě hodiny, než dorazil do čtvrti Saint-Paul. Konečně vjel do ulice de Beautreillis a zpomalil. Vozy zastavily před velkými vraty ze světlého dřeva, s klepadlem a zámkem z umělecky zpracovaného bronzu. Za bílou kamennou zdí se dalo tušit nádvoří a palác, postavený podle nejnovější módy ze širokých tesaných kamenů, s vysokými okny a střechou plnou říms a věžiček, pokrytou břidlicí, která svítila novotou. Ulice v Marais, kde si hrabě de Peyrac nechal postavit svůj pařížský palác. Nachází se zde fragment - vchodová vrata zbořeného paláce Hôtel Raoul postaveného v roce 1810. Hôtel de Lauzun „Jak se jmenuje ten malý přístav?" zeptala se Angelika. „To je přístav Saint-Landry, ovocný přístav, a tam dál je Červený most, co vede na ostrov svatého Ludvíka. (...)" Palác se nachází na ostrově sv. Ludvíka (Île Saint-Louis) a byl postaven architektem Louisem Le Vau. V roce 1682 palác zakoupil vévoda de Lauzun poté, co byl propuštěn z desetiletého vězení. Rue de la Cerisaie Když druhý den ráno našli Pařížané mrtvé tělo mnicha Béchera beze stopy po nějakém úderu či zranění, vzpomněli si na slova čaroděje upáleného na náměstí Grève: „Conane Béchere! Do měsíce a do dne se spolu setkáme před božím soudem!“ Nahlédli do kalendáře a zjistili, že měsíc právě uplynul. Mnozí z obyvatel ulice V třešňové aleji u Arzenálu se křižovali a vyprávěli o podivných výkřicích, které je večer předtím probudily z prvního spánku. Ulice, kde zemřel mnich Conan Bécher. Rue des Tournelles V ulici de la Tournelles píše Ninon de Lenclos paní de Sévigné doporučení pro paní Scarronovou: Je to skromná žena, kterou můžete ve svém domě využít k tomu, aby předávala vaše příkazy komorným a sluhům. Naneštěstí je krásná jako anděl a natolik vzdělaná, že si před ní musíte dávat pozor na ústa. Takže ve všech ženách vzbuzuje strach a všichni muži po ní touží… Ulice, kde se nacházel salón kurtizány Ninon de Lenclos. Bastila Pod lehkým sněhovým příkrovem vypadala obrovská pevnost Bastily ještě ponuřejší a tmavší. Z věží stoupaly k nízkému nebi slabé pramínky šedého dýmu. To si jistě topí správce a strážní. Ale Angelika si dokázala představit, jak ledově vlhké musí být cely, kde se „zapomenutí” vězni choulí ve vlhké slámě. Pevnost se nacházela na dnešním náměstí Bastily a sousedila se čtvrtí Marais. Byla zbudovaná během stoleté války na obranu proti Angličanům a od 15. století sloužila jako vězení především pro šlechtice a vyšší měšťanstvo. Vězení bylo luxusní, šlechtic měl k dispozici pohodlně vybavený pokoj se sluhou. Mezi známé vězně, kteří v Bastile pobývali, patří například Nicolas Fouquet, markýz de Sade, Voltaire či tajemný muž se železnou maskou. V 18. století význam Bastily upadal. Přesto však zůstávala symbolem starého režimu, a proto se stala terčem revolucionářů, kteří jejím dobytím odstartovali Velkou francouzskou revoluci. Lucemburský palác Byla poměrně pyšná na to, že je na seznamu osob, kterým slečna de Montpensier dovolila chodit do Lucemburských zahrad. Když tam jednou přišla, otevřela jí manželka vrátného a oznámila, že tu manžel není. Angelika se vnořila do krásných alejí vrb a magnólií. Za okamžik si uvědomila, že zahrada, obvykle velice živá, je dneska téměř prázdná. Zahlédla pouze dva kamsi spěchající sluhy v livrejích, kteří v dálce vběhli do mlází. Pak už bylo ticho. Zvědavě a poněkud znepokojeně pokračovala ve své osamělé procházce. Lucemburský palác, Palais du Luxembourg, byl postaven na počátku 17. století slavným architektem Salomonem de Brosse pro Marii Medicejskou. Ta jej odkázala svému synovi Gastonu Orleánskému a následně jej zdědila jeho dcera vévodkyně de Montpensier. Palác má typická dvě příčná ramena a čestný dvůr. Inspirací byl Palazzo Pitti ve Florencii, jehož styl byl královně, původem z Itálie, blízký. Pro jednotlivé komnaty paláce byl objednán cyklus od P.P. Roubense znázorňující příjezd královny Marie a její svatbu s Jindřichem IV. V současnosti se obrazy nachází v galerii muzea Louvre. Dnes je palác sídlem francouzského senátu. Temple Když procházeli vysokými hradbami Templu, na nichž se tyčily střílny a soubor gotických věží, kterým dominovala pochmurná hradní věž, netušila Angelika, že se octla v jediné části Paříže, kde je člověk naprosto bezpečný a svobodný. Tahle pevnost, která kdysi sloužila jako útulek bojovných mnichů, jimž se říkalo templáři, a později maltézským rytířům, se mohla chlubit starobylými privilegii, před nimiž se skláněl i král: Neplatily se tam daně, nesahala sem žádná státní ani policejní pravomoc a nemajetní dlužníci tu nacházeli útulek před pronásledováním. (…) Angelika, která neznala zvláštní postavení tohoto městečka stojícího osaměle v srdci Velkého města, se necítila zrovna příjemně, když přecházela padací most. Ale na druhé straně klenutých vrat panoval překvapivý klid. Temple už dávno ztratil své bojové tradice. Zůstal jen klidný útulek, který nabízel svým šťastným obyvatelům nejrůznější výhody pro život zároveň osamělý i světácký. Opevněný komplex budov v severní části Marais, rozkládající se zhruba mezi ulicemi Rue de Charot a Rue du Temple. Původně byl postaven řádem Templářů za hradbami Paříže a sloužil jako jejich hlavní sídlo. Po jejich pádu se Temple stal nezávislou náboženskou enklávou. Právo azylu a svoboda však přitahovaly podvodníky a extravagantní libertiny, a proto se Temple na konci 17. století netěšil nejlepší pověsti. Temple byl autonomním územím a nepodléhal zákonům království, a to včetně včetně výběru daní. Ve své době byl tak jedním z prvních daňových rájů v Evropě. Během Francouzské revoluce byl Temple přeměněn na vězení, ve kterém byla uvězněna královská rodina. Celý komplex byl srovnán se zemí na počátku 19. století. Most Notre Dame Angelika čekala na Desgreze v jeho domě na mostě Notre-Dame. Policista rád bydlel na mostech, zatímco ti, které pronásledoval, žili pod nimi. Ale prostředí se od té doby, co tu Angelika byla naposled, změnilo. To už nebyl ten hroutící se malý domek na Petit Pont jako před lety. Teď obýval téměř nový vlastní dům mezi boháči. Byl vyzdoben přesně podle špatného vkusu zazobaných měšťáků, s průčelím s pohanskými bůžky nesoucími ovoce a květiny, se zlatými erby a sochami, vymalovanými „jako živé“ jásavými barvami. Z pokoje, kam sluha Angeliku zavedl, vyzařoval týž měšťácký blahobyt. Na místě mostu Notre Dame původně stávala prkenná lávka, která nesla název Pont des Planche de Mibray, později Pont de la Planche-Mibray. Byla postavena v druhé polovině 13. století a používala se až do roku 1408, kdy byla definitivně odplavena povodní. V roce 1413 Karel VI. rozhodl o výstavbě prvního dřevěného mostu s pevnější konstrukcí, který pojmenoval Pont Notre-Dame, a poprvé zde byly vystavěny domy. V důsledku zanedbání údržby dřevěného mostu došlo roku 1499 k jeho rozpadu a tragickému zhroucení všech domů. Roku 1500 začala výstavba nového kamenného mostu, kde se opět nacházelo velké množství obytných domků a obchůdků. Zajímavostí je, že právě zde se začaly pařížské domy číslovat. Petit Pont a Malý Châtelet Advokát Desgrez bydlel na Petit-Pont, Malém mostě, který spojuje Cité s univerzitní čtvrtí, v jednom z těch starých omšelých domků se špičatou střechou, jejichž základy se máčejí v Seině už celá staletí a pořád se ještě nezhroutily, přestože už zažily několik povodní. Most Petit Pont (Malý most) spojuje ostrov Cité s levým břehem města. Původně se jednalo o dřevěný most, který byl změněn na kamenný až v 19. století. Most byl chráněn pevností Petit Châtelet (Malý Châtelet), která byla zbudována Karlem II. Holým proti nájezdným Normanům. Malý Châtelet byl sídlem pařížského prevota a částečně sloužil také jako vězení. Nábřeží Gesvres Obrovský, nově rekonstruovaný nosný oblouk na nábřeží Gesvres byla gigantická stavba, vynikající dílo ducha a umu. Když připlouvali, slyšela Angelika hučení spoutané řeky, připomínající mohutný příval oceánu. Dojem umocňovalo dunění kočárů projíždějících nad klenbou a ozvěna vzdalujícího se hromobití. Tohle obrovské sklepení, ledové a vlhké, v samém srdci Paříže, a přesto úplně utajené, bylo jako stvořené pro útulek všech banditů města. Nábřeží leží na pravém břehu Seiny, naproti ostrovu de la Cité, a nese jméno po šlechtickém rodu de Gesvres, jemuž přilehlé pozemky patřily. Náměstí Pilori Kat mistr Aubin bydlel na náměstí Pilori na rybném trhu. Musel bydlet tam a nikde jinde. Vykonavatelé nejvyšší pařížské spravedlnosti tady žili odnepaměti. Patřily mu všechny krámky a stánky na náměstí a on je pronajímal drobným obchodníčkům. Navíc měl právo vybírat od každého stánku na tržišti daň v naturáliích hrst zeleniny nebo zrní, sladkovodní nebo mořskou rybu a otýpku sena. Náměstí Pilori se nacházelo na místě, kde se kříží Rue du Buci a Boulevard Saint-Germain, poblíž opatství Saint-Germain-des-Prés. Sídlili zde vykonavatelé spravedlnosti a justiční zaměstnanci. Bývalo zde také vojenské vězení, které prošlo během staletí několika přestavbami a proslulo zejména svými špatnými hygienickými podmínkami. Na náměstí stál ozdobný sloup patřící k opatství, který byl zrušen v roce 1636 při jedné z přestaveb vězení. Rue Beauregard Trpaslík Barcarol byl o tom, co se děje u krále, vždycky výborně informovaný. Ve volných chvílích si totiž oblékal kostým „blázna“ šestnáctého století s rolničkami a pery a otevíral dveře u jedné z největších věštkyň Paříže. „A ty krásný dámy, který k ní choděj, se můžou maskovat a zahalovat, jak chtěj, stejně je všechny poznám...“ Jmenoval je a uváděl takové podrobnosti, že Angelika, která je znala, nemohla pochybovat o tom, že ty nejzářivější květy z králova okolí chodí velice často do podezřelého brlohu řečené věštkyně. Jmenovala se Kateřina Mauvoisinová a říkalo se jí krátce Sousedka. Barcarol tvrdil, že je hrozně mazaná a že je třeba se před ní mít na pozoru. Ulice Beauregard se nachází poblíž brány Saint Denis, místa, kde dříve sídlil Dvůr zázraků. Dům č. 23 obývala travička Catherine Deshayes Monvoisin zvaná Sousedka (La Voisin).

Autorka článku: Kateřina Václavková

Zdroje:
Le Marché Saint-Germain
The History of Paris, From the earliest period to the present day, vol. III, Paris 1825
Encyclopedia of the Romantic Era 1760 - 1850, vol. 2, editor Christopher John Murray, London 2014
Paris its sites, monuments and history

Další informace:
3D simulace Paříže v roce 1550 (text v italštině)
Video Paříž 3D podle plánu z roku 1550
Video 3D Paříž v průběhu staletí

« zpět na Paříž po stopách Angeliky