|
|
|
|
|
|
|
|
||||||||
Rostliny v paprscích krále Slunce
Úvod a přehled kapitolOkrasné květiny
Bylinky a zahrádky Starého světa
Koření Orientu a Dálného východu
Chuť čokolády
Přehled rostlin v Angelice
Bylinky a zahrádky Starého světa
Ačkoli se mnozí odjakživa zabývali sběrem léčivých rostlin, zakládání prvních bylinných zahrádek se pojí s náboženskými řády. Později bylo na ženy, jež se bylinami nadále zabývaly, nahlíženo jako na čarodějnice.
Angeličiny léčivé byliny ze Starého světa
Čarovné nápoje, léčivé byliny...
Odkud se berou tyhle lesní vědmy? Jaké nešťastné a prokleté cesty je vedou vždy na stejná místa, aby tam žily ve spojení s měsícem, sýčkem a bylinami? Tvrdilo se, že tahle je nejučenější a nejnebezpečnější ze všech,které tu kdy žily. Vyléčí prý horečku polévkou ze zmijí, vyrážku nápojem ze sluníček sedmitečných a hluchotu mravenčím olejem; je schopná zaklít ďábla z prvních satanových legií do lískového keře. Když pak dá plod ochutnat nepříteli, nesmírně se raduje, když vidí, jak skáče do stropu a jen pouť ke svatyni Panny Marie Slitovné v Gátines, v jejím relikviáři je vlas a nehet Panny Marie, ho může zdravit. (Angelika se bouří, Český spisovatel, 1993, s. 55)„Ten lék, pro nějž jsem byla, je neškodný, protože je určen králi. Paní de Montespan se obrací na Sousedku, aby jí vyrobila čarovný nápoj, který by znovu roznítil vášeň jejího milence k ní...“ (Angelika a král, Ikar, 2000, s. 472) Žije v něm (pozn. v Nieulském lese) i pár výrobců dřeváků a uhlířů a ještě stará čarodějnice Meluzína. Ta v zimě občas přichází ke vratům zámku vyměnit léčivé byliny za hlt mléka. Angelika následuje jejího příkladu a také sbírá nejrůznější květy, listy a kořeny, suší je, vaří, roztlouká a rozděluje do pytlíků v tajné skrýši, o níž ví jen starý Vilém. (Angelika Markýza andělů, Ikar, 1999, s. 12- 13) Doklopýtala k ohništi, pozorně nahlédla do vřící vody a pak, jako by se rozhodla, tam začala házet nesčetné množství bylin, listů a jakéhosi prachu. „To, co jsem říkala, platí. Je příliš pozdě. Jsi v šestém měsíci. Jestli vypiješ ten lék, hrozí ti smrt.“ (...) Nápoj byl hotov až za soumraku. Meluzína ho nalila, černý, do dřevěného poháru a podala Angelice, která ho odhodlaně vypila do poslední kapky. Chuť to nemělo špatnou. Zhluboka vydechla úlevou i přes strach, jejž pocítila, když pomyslela na nastávající hodiny. Ale pak bude volná. Zlo z ní vyjde. Musí mít odvahu vydržet těžkou zkoušku. Vstala a vydala se na mýtinu k Vílímu kameni. Čarodějnice mumlala zaklínadla a vsunula jí do ruky nějaké oříšky.“Až to bude moc bolet, rozkousni jeden nebo dva. Bolest se zmírní. A až z tebe dítě vyjde, necháš tělíčko na kameni démonů. Natrháš jmelí a přikryješ ho...“ (Angelika se bouří, Český spisovatel, 1993, s. 145-146) 
Bylinkové čaje
Ptá se (pozn. baronka de Sancé), jestli je bylinkový čaj pro pana barona už hotový a nejmenší dítě nakojeno. Cestou pohladí napůl spící Angeliku, jejíž dlouhé vlasy barvy starého zlata rozhozené po stole září v odlescích ohne z krbu. (Angelika Markýza andělů, Ikar, 1999, s. 10)Angelika si znovu lehla, ale převracela se, ne a ne usnout. Měla chuť zazvonit a nechat si přinést bylinkový čaj, aby ji uspal. (Angelika a král, Ikar, 2000, s. 5) ...Můj arabský lékař vám přinese uklidňující bylinný čaj a vy budete spát, jak dlouho budete chtít. A budete přitom naslouchat šumění moře. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 227) Kolem začali procházet sloužící se sklenkami likéru, pálenky, rosolky, anýzovky a modrými, zelenými a nazlátlými bylinkovými čaji. (Angelika a král, Ikar, 2000, s. 278) 
Houby, moruše, jahody, kaštany, borůvky
Upovídaný pasáček Nicolas bere Angeliku na houby, na moruše, na borůvky. Taky na kaštany. A z ořešáku jí dělá píšťalky. (Angelika Markýza andělů, Ikar, 1999, s. 14)„Tamhle u toho starýho dubu na vás čekával pasáček Nicolas a na listí měl položený lesní jahody.“ (Angelika se bouří, Český spisovatel, 1993, s. 95) (...) „Celej život jsem tě miloval... Ty si nevzpomínáš? Nicolas, kamarád Nicolas, co ti sbíral jahody...“ (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 116) 
Máta, zelený čaj, koriandr
Když se probrala, šeřilo se. Ležela pod jedním z burnusů, kterými se přikrývali, a Colin Paturel jí podával mátový čaj, velmi horký a silný. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 479)Byla tichá noc. Na podlahu zaplavenou měsíčním světlem vrhla mříž v okně černou krajku. Voněla tu máta a zelený čaj. Angelika setřásla otupělost a vstala. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 306) Nad každým ohništěm bublala v kotli obilná kaše. Arabové, nosiči, vojáci i otroci se tlačili kolem a malými doušky srkali horkou polévku, vonící po koriandru a omaštěnou náhražkou oleje, sladkou jako krém. (...) Mísily se tu pachy potu a škvířícího se omastku s příjemnou vůní čerstvé máty. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 331) 
Andělika, máta
S Valentinem projíždí na loďce kanály, vroubené pomněnkami, mátou a andělikou. Valentin jí trhá celé náruče této vysoké byliny, co tak krásně voní. Prodává ji mnichům z nieulského kláštera, kteří vyrábějí z kořenů a květů léčivý likér a ze stonků cukroví. (Angelika Markýza andělů, Ikar, 1999, s. 13)Angelika s Valentinem, skryti v rákosí, tiše prskali smíchy, pak zajeli ještě dál a volání tichlo za větvemi jív, osik, vrb a vysokých topolů (...). Valentin trhal stvoly rostliny anděliky. Cucali ji a vdechovali její vůni. Abych získal tvou duši, říkával Valentin. (Angelika se bouří, Český spisovatel, 1993, s. 90) Angelika, kterou už ten rozhovor přestal bavit, vyklouzla z pracovny a vrátila se do prostorné kuchyně, kde pani Molinesová třela těsto na obrovský koláč. Usmála se na dívenku a podala jí sklenici, z níž se linula omamná vůně. „Tu máte, ochutnejte, drahoušku. Je to marmeláda z anděliky, jmenujete se jako ona. Dělám si ji sama, dávám do ní bílý cukr. Je lepší než u otců z kláštera, ti do ní přidávají jen surový třtinový cukr. Copak můžou cukráři v Paříži ocenit dobrotu, která nutně ztratila veškerou vůni, protože ji nedbale vytvořili v obrovských špatně vymytých kotlích po polívkách a jiných jídlech?“ Angelika ji poslouchala a přitom s chutí vysávala malá zelená voňavá stébélka. Vida, co se může stát z těch silných a vysokých rostlin na blatech, které v přírodě voní spíš hořce. (Angelika Markýza andělů, Ikar, 1999, s. 36 - 37) Napila se a zjistila, že nápoj připomíná poitevanskou anděliku. (Angelika a král, Ikar, 2000, s. 341) 
Maliny, šípkové růže, duby, lísky
Vrátila se do Monteloupu a seno k ní znovu vysílalo vůni lesních malin. (Angelika Cesta do Versailles, Československý spisovatel, 1992, s. 79)S Honorinou na zádech teď scházela po písčité mokré cestě pod klenbou trpasličích dubů a lísek. Pršelo. Pročištěný vzduch měl zvláštní příchuť. Zastavila se, utrhla pár oříšků pro dcerku a rozkousla je v zubech. O dlaň jí zavadily větvičky šípkového keře s kapkami deště. (Angelika se bouří, Český spisovatel, 1993, s. 197-198) Za tímhle houštím keřů, maliní a šípkových růží, tvořícím okraj lesa, se otevírá široká zelená katedrála dubů a kaštanů. (Angelika se bouří, Český spisovatel, 1993, s. 53) Po třech schodech lesknoucích se solí vyšli na plošinu před chrámem, kde zářily dlaždice obrostlé nízkou trávou. A právě tady, mezi šlahouny divokého maliníku se žlutými a červenými bobulkami začínal zázrak. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 178) 
Kručinka
Zuby, pečlivě vyčištěné práškem z květů kručinky a vypláchnuté svařeným vínem, se vlhce leskly. (Angelika Cesta do Versailles, Československý spisovatel, 1992, s. 375)
Kapradí
Ještě v půlnoci zněla jeskyně Honorininým pláčem. Angelika ležela na seně a rozčileně si opakovala: „Samozřejmě jí zas zapomněli dát kapradí.“ Honorina nebyla s to usnout, když nedržela v ruce kapradinu, svou oblíbenou hračku, z jejíhož krajkoví byla jako u vytržení (...). Pak vyšla na mýtinu, utrhla několik stvolů kapradin až u kořene. Honorina je pevnou ručkou sevřela a s nadšením pozorovala srstnatou rostlinu, jak vrhá na stěnu jeskyně obrovské stíny prehistorické nestvůry. Uklidněně si strčila paleček do pusy a hodila po Angelice spokojený pohled... (Angelika se bouří, Český spisovatel, 1993, s. 163)
Hrách
Protože kdykoliv loupe hrách u otevřeného okna nebo látá punčochy pro celou domácnost, stráže chodí kolem, zívají a povídají si s ní. (Angelika se bouří, Český spisovatel, 1993, s. 217)
Náprstník, houby
Cestička prudce klesala do modrozelených hloubek. Potůčky zurčely po úpatí hory, protékaly mezi vysokými purpurově červenými stvoly náprstníku. Pak i ten náhle zmizel. Z vysokého listnatého koberce, přecházejícího v bahnisko, rostly jen houby, jejichž kluzké klobouky, oranžové nebo sytě fialové, svítily v mlází jako strašidelné lampy tohoto království tmy. (Angelika se bouří, Český spisovatel, 1993, s. 54)
Žaludy, ořechové skořápky
Připomínala jim dva strašné roky 1662 a 1663, kdy jedli seno a trávu, živili se kůrou stromů, košťály a kořínky, kdy došli až tak daleko, že mleli ořechové skořápky se žaludy a přidávali je k poslední hrstičce žita nebo ovsa. (Angelika se bouří, Český spisovatel, 1993, s. 130)
Leknín, řeřicha, pomněnky, máta
Jaro přišlo předčasně a bujaře, pokrylo obrovské prostory smaragdem, změnilo opuštěnou krajinu pod nádherným nebem a vdechlo dlouhým řeřichám jejich průsvitné tajemství. Rozkvetly lekníny, bílé a vonící po vosku a medu. Vážky začínaly brázdit povrch močálu svými lehkými křídly a odhalovaly chomáče pomněnek a máty, na něž usedaly. (Angelika se bouří, Český spisovatel, 1993, s137)
Slunečnice
Dva či tři námořníci, ledabyle střežící loď, neprojevili ani zájem, ani nesouhlas s touto neškodnou návštěvou a hráli dál karty a louskali slunečnicová semínka. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 184)
Hrozny
Poslední, kupec, přivážel několik košíků hroznů a nabídl d´Escrainvillovi. Ten vzal hrozen a přinesl ho Angelice. Koutkem úst odmítla. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 163)
Přinesli stříbrné misky s hustým kyselým mlékem, v němž plavaly kousky masa obalené ve voňavých vinných listech. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 169)
Levandule, tymián
Vytáhla si bílou róbu z vyšívaného čínského mušelínu, opláchla se v umyvadle, kde byla pro pána a jeho milenku připravena voda vonící provensálskou levandulí. Vykartáčovala si zaprášené vlasy, vydechla úlevou a zahalila se do nadýchané látky. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 63)Angeličin byt ve Versailles sestával ze dvou pokojů a malé koupelny, po jejíž mozaikové dlažbě svažující se ke středu snáze odtékala voda. Angeliku napadlo, že si půjde vykoupat nohy v horké vodě s tymiánovým květem, aby se zahřála. (Angelika a král, Ikar, 2000, s.325) 
Vřes
Florimond ve stínu provoněném vřesem a pryskyřicí rozvázal a prohlásil, že mu to připomíná jeho výpravy do podzemí, ale tam to většinou tak příjemně nevonělo (pozn. Florimond). (Angelika se bouří, Český spisovatel, 1993, s. 110)
Plicník, šalvěj
Vozím od přístavu k přístavu zboží. Támhle vidíte ve staniolu balíčky plícníku lékařskýho a šalvěje. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 127)
Šafrán, cibule, paprika, okurky, kaštany, fenikl
Vévoda di Visconti nechal dvěma smrtelně unaveným ztroskotancům servírovat selátko na rožni, obložené kaštany a fenyklem. Pak přinesli sluhové obrovskou cínovou mísu polévky pozlacené šafránem, v níž plavala zavářka a kousky sýra (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 120). Cibulová, papriková a šafránová omáčka v malých šálcích tvořily na stole zelené, červené a žluté skvrny. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 169) S Angelikou se dělily o macesy, rýži na šafránu, portugalské tresky a solené okurky. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 441) |
Klášterní zahrady
Zakládání zahrad spojené s bylinkářskými experimenty se pojí s řádem benediktinských mnichů, kteří vytvořili také první likér (jeden z jejich likérů dodnes nese název benediktinka), když za účelem lepšího trávení přidávali aromatické byliny do vína.
Již v 8. století benediktini zakládali první zahrady s léčivými rostlinami a od 9. století dokonce existoval závazný plán pro výstavbu klášterů, v němž se počítalo se zahradou léčivých bylin o rozloze cca 100 m. Zahrádka byla rozdělena na dvě části a pěstovala se v ní sestava předepsaných léčivých (fenykl, kmín, máta, růže, rozmarýna, šalvěj, řeřicha apod.) a kuchyňských bylin (kopr, cibule, česnek atd.). Německá benediktinská abatyše Hildegarda z Bingenu (1098 - 1179), která je též autorkou prvního rozsáhlého herbáře, jaký vznikl od doby antiky, přidala mezi oficiálně užívané byliny aloe, bazalku, vavřín, celer, lékořici, vavřín, petržel, maliník nebo také jabloň. Je známo, že už ve starověku kněží užívali omamné látky, např. rulík nebo durman. Když se dostali do extáze, mohli svými slyšeními ohromovat prostý věřící lid. Později i léčili. Někdy s účinky kladnými (to věřící s radostí uvěřili v zázrak), jindy zápornými. Vysvětlení přitom bylo jednoduché: buď se jednalo o trest boží nebo za to mohl ďábel. Mnoho nemocí (mor, cholera) církev dokonce zakazovala léčit (Korbelář et al., 1973). Prostý, nemajetný člověk neměl prostředky na lékaře a proto se měl odevzdat Bohu a věřit v sílu modliteb a víry. Bohatší vrstva byla ochotna za léčení platit a proto se i toto stává výnosnou živností. Od konce 13. století vznikají první lékárny, které zažívají rozmach v 16. - 17. století, kdy církev, (ač stále se snažila udržet svoji autoritu a dogmatismus), pochopila výnosnost tohoto podnikání a rozšiřovala své zahrady téměř do podoby velkovýroby. V této době také vzkvétal mezinárodní obchod s tímto vzácným sortimentem. Bylinkářky nebo čarodějnice
Bylinkářky se zabývaly sběrem rostlin, výrobou mastí, kosmetiky, nápojů lásky, afrodisiak, lektvarů vyvolávajících potraty, případně jedů a byly přitom uznávány coby léčitelky, které přijdou na pomoc.
Od počátku 14. století se začalo na dosud vyhledávané báby kořenářky nahlížet jako na čarodějnice, přičemž tento zlom se dodnes vysvětluje různě. Žena, která například používala mátu, pelyněk a routu, jež vyvolávají děložní stahy a tedy potraty nebo rulík zlomocný (bella-dona), který středověké krásky používaly k rozšíření zorniček, ačkoli ve větším množství je smrtelný, bylo snadné obvinit z čarodějnictví. K tomu inkvizice ještě jednodušeji přidala obvinění z obcování s ďáblem a tuctový čarodějnický proces končící upálením byl na světě. Za nesmyslnými procesy nestála jen katolická církev ale pro očistu na hořící hranici našla tentokrát souhlas i u svých náboženských nepřátel a to protestantských reformátorů. Velmi rychle se procesy rozšířily i do Nové Anglie, Kanady a Mexika. V době, kdy čarodějnické procesy dosahovaly svého vrcholu, bylo v Toulouse v jediný den upáleno 400 žen, v Německu za jediný rok odsouzeno a upáleno 600 žen a ještě v roce 1692 bylo v legendárním procesu s čarodějkami ze Salemu popraveno 20 žen. Mnoho dalších bylo vězněno. Církve a jimi pověření tak rychle rozšiřovali svůj majetek. Těmito procesy se totiž řešili jak spory politické, tak lidská závist. Byliny, v nichž člověk vždy cítil určitou sílu, lidé spojovali s tajemnými měsíčními nocemi, svitem hvězd či doteku slunečních paprsků, opředenými kouzly a čáry lesních skřítků a všech ostatních pohádkových bytostí. Svá jména byliny dostávaly rovnou podle nemocí, k jejichž léčení byly určeny: srdečník léčí srdce, jaterník játra, jitrocel zacelí rány, plícník je dobrý na plíce apod. Jindy jim byla udělena jména bohů, svatých i čertů: Iris, Adonis, Andělika/Archangelika, Kristova koruna, Artemis, apod. Léčivé, příjemně vonící rostliny přijímaly jména něžná: rozmarýn, šalvěj, heřmánek, smetanka, čekanka atd., naopak jedovaté lidé pojmenovali sugestivně a výstražně: blín, bolehlav, durmam, rulík, lýkovec, náprstník, apod. Někdy se do názvosloví přimíchali i zvířecí prvky: myší ocásek, koňské kopyto, hadí mlíčí aj. Andělika lékařská (Archangelica officinalis)
Vysoká aromatická rostlina s 2-3krát trojčetnými listy a zeleno-žlutými květy připomíná celer, ale má příjemně nasládlou chuť, jež je vzápětí vystřídána hořkou příchutí. Roste na vlhkých březích potoků, a proto se jí daří zejména v krajích jako je Poitou. Rozkvétá okolo 8. května, svátku archanděla Michaela, po němž byl evropský druh pojmenován Angelica archangelica. Mezi bylinami se těší výsadnímu postavení pro své magické vlastnosti: náhrdelníky z listí se věšely dětem na krk, aby je chránily před nemocemi a uřknutím; šťáva z jejího kořene byla součástí tzv. karmelitánské vody, která chránila před jedy a čarami; byla označena za jedinou bylinu, kterou čarodějnice nepoužívají, a proto někdy mohla svoji majitelku zbavit onoho nařčení.
Stala se součástí univerzálního léku proti moru; v 17. století byla lékem proti nachlazení a při nemocech dýchacích cest. V Americe se tamější andělika užívala za stejným účelem, tedy jako lék proti tuberkulóze a dále také na vyvolání potratů. Čerstvě nařezaný kořen, který ještě není vysušený, je jedovatý. Je součástí likérů benediktinka a chartreuska. Jahodník (Fragaria vesca)Vytrvalá, asi 20 centimetrů vysoká, téměř stálezelená rostlina, jejíž řapíkaté trojčetné, zubaté a chloupkaté listy přetrvávají pod sněhem do jara, kdy rostlině narůstají nové, mladé listy. Nad kořenovým krčkem vyrůstají šlahony, které silně zakořeňují. Kvete od května do září pětičetnými, bílými korunními plátky. Po opylení z květu vyrůstá souplodí nažek, které po dozrání mají červenou barvu. Nalezneme jej v Evropě i Asii. U nás bohatě pokrývá hlavně paseky a lesní stráně, ale nalezneme jej prakticky všude, kde se může hojně rozrůstat. Jeho historii dokládají archeologické nálezy. Objevoval se v jídelníčku už v době kamenné. Ze starověkých zápisů víme, že jeho listy i plody léčily průjmy i úpal hlavy. Pro své protizánětlivé účinky se také užíval při zápachu a zánětu ústní dutiny. Pro svoji vůni a barvu se přidává do čajových směsí. Byl hojně pěstován právě v klášterních zahradách Francie i Anglie. V roce 1766, zahradník francouzského krále Ludvíka XV., Antonin Duchesne, vyšlechtil křížením první zahradní velkoplodý jahodník.Maliník (Rubus idaeus)Trvalý keř, který se bohatě rozrůstá podzemními oddenky. Prutovité výhony s lichozpeřenými, zubatými lístky, kvetou až druhým rokem. Vykvétá během května a června a vytváří plod, který se po zčervenání snadno odděluje od lůžka. Najdeme jej na lesních pasekách, později i v zahradách. Používali jej léčitelé Evropy i původní obyvatelé Ameriky. Kromě plodů se sbírá i list. Po usušení má trpkou, nahořklou chuť. V 17. století se jím podle doporučení Angličana Nicholase Culpepera léčili hnilobné opary na genitáliích i v ústech. Později se využíval při těhotenské nevolnosti a ke zklidnění dělohy v těhotenství. Pro svůj stahující účinek se přimíchává i do čajových směsí proti průjmu, podporuje léčbu šedého zákalu a napomáhá zpevnění vlásečnic v očích, aby neprosakovala krev do oka. Velmi oblíbené kromě marmelád jsou malinové šťávy (sirupy), které se užívají k dochucování.Náprstník (Digitalis purpurea)Dvouletá bylina vysoká až 160 centimetrů s přízemní růžicí chloupkatých, vejčitých listů, z nichž v druhém roce vyrůstá lodyha s hroznem náprstkovitých světle purpurových (uvnitř skvrnitých), jednostranných, dolů skloněných květů. Tato nápadná, efektní rostlina kvete od června do srpna. Rozšířena je v Evropě, západní a střední Asii a také v severní Africe. U nás roste na horských loukách a ve světlých lesích. Sbírá se listí a to v prvém roce v srpnu a ve druhém roce v době květu a nejlépe za pravého poledne. To z toho důvodu, že je největší sucho a zapařené listy rychle zhnědnou. Chuťově je droga odporně hořká. Rostlina je silně jedovatá. Pro amatéra v bylinkářství je tedy velmi nebezpečná. Užívá se při léčbě srdečních nemocí a při hromadění vody v těle.Leknín (Nymphaea alba)Vytrvalá, slabě jedovatá vodní bylina, milující bahno a vysoký obsah živin. Ze silného plazivého oddenku, který kotví ve dnu vodní nádrže, vyrůstají dlouhé, řapíkaté listy směrem na hladinu, kde se rozvinou a plavou. Kožovitý list je okrouhlý až eliptický, lalok mívá list podle stáří a velikosti. Poupě květu leknínu se vytváří pod vodou. Dlouhý stonek jej vynese na hladinu, kde vykvete z kalichu a korunní plátky vyrůstají ze semeníku, směrem ke středu přecházejí v tyčinky. Lekníny kvetou v období června až srpna. Jejich plodem je tobolka se semeny. Domovem leknínu je Evropa. Nejlépe rostou ve stojatých vodách rybníků a tůní. Sbíraný oddenek má svíravě slizovitou chuť s vodním pachem. Využíval se jako tzv. anafrodisiakum, tedy s opačným účinkem, než známá afrodisiaka. V dobách hladomorů se dokonce mlely oddenky a semena na mouku (obsahují až 40% škrobu). Třísloviny obsažené v leknínech byly používány k vydělávání kůží, z leknínů se vyráběla černá barva a dokonce se připravovalo pivo. Lekníny jsou předmětem mnoha symbolů, pověr a bájí. Podle řecké mytologie se leknín zrodil z těla mrtvé nymfy, kterou zničila láska k Héraklovi. Pro starověké Řeky symbolizoval leknín krásu a řečnické umění (mimo mnoho jiných lidských ctností). Stočené kališní lístky se podle Hříbala (1985, s.149) staly vzorem pro hlavici iónského sloupu a motiv jejich čisté linie se vrátil v secesi. Také staří Egypťané využívali leknín, jež se po nilských záplavách objevoval na hladině, při politicko-náboženských rituálech. Petály N. caerulea umisťovali kněží do rakví s mumiemi králů (Rames II.); někdy bylo celé tělo pokryto několika vrstvami leknínových květů (Hříbal, 1985, s.149 - 150).Kručinka (Genista tinctoria)Kolem metru vysoký keř, hustě větvený, někdy až poléhavý. Listy jsou přisedlé, elipčité a špičaté. Žluté květy motýlokvětého typu se nachází v koncových hroznech. Kvete od června do srpna. Plodem je lusk se semeny. Daří se jí na stráních, suchých loukách a v okrajích lesů. Nalézt ji můžeme v skoro celé Evropě, s výjimkou severních krajů, dále v západní Asii a severní Africe. Sbírá se nať, která je po usušení nahořkle svíravá. Droga působí močopudně, proto se jí léčí nemoci ledvin a močových cest, je i dobrým protiotokovým lékem. Dříve využívali tuto rostlinu i barviči látek. Získávali z jejich květů, listů i stonků žluté barvivo.Vřes (Calluna vulgaris)Stálezelené, poléhavé, mezi 20 až 60 centimetry vysoké keříky s drobnými, šupinatými lístky. Barva květů, jenž se objevují od července do listopadu, je lila růžová. Nacházejí se v hroznech na konci větviček. Na příhodném stanovišti dokáže uchvátit rozlehlými barevnými plochami. Roste převážně v Evropě, Malé Asii a v Severní Americe. Miluje slunná, kyselá místa, snese i písčitou půdu. Sbíraná nať je po usušení bez pachů, trpce nahořklá. Pomáhá při léčení zánětlivých onemocněních ledvin a močového měchýře, ale také při revmatismu. Vřesový čaj je lahodný a má červenou barvu. Lze použít květy i nať.Borůvka (Vaccinium myrtillus)Nenáročný keřík, vysoký asi 50 centimetrů, který vyžaduje jen propustnou a kyselou půdu. Jeho opadavé listy jsou oválné. Kvete v květnu a červnu červenými, baňkovitými zvonečky. Plody mají modročernou barvu a zrají (podle polohy) od července do podzimu. Roste v severní a střední Evropě, Asii a také v Severní Americe. U nás hlavně v jehličnatých lesích. První zmínky o léčebných účincích se datují už ve 12. století, a potom za vlády anglické Alžběty I. Tehdy je využívali k léčbě průjmů, aftů a k stažení ran. Sbírají se plody i list. Sušené plody mají nakysle sladkou, svíravou chuť, usušený list si ponechá svoji barvu. Nálev z listů pomáhá snížit hladinu cukru v krvi diabetikům. Za druhé světové války udělali velký objev letci, když zjistili, že po borůvkové marmeládě v noci lépe vidí. Dnes se jí léčí i křečové žíly, protože posilují jejich stěny.Líska (Corylus)Nenáročný, 5 – 7 m vysoký, opadavý keř s široce vejčitými, zašpičatělými, pilovitými listy, které se na podzim zbarvují do žluta. Svými květy, převislými jehnědy, které vábí spoustu včel, mnohdy okouzluje již od února (maximálně do dubna). Plody, lískové oříšky ve skořicově hnědé skořápce jsou většinou ve svazečcích. Jejím domovem je Evropa a západní Asie. Tvoří podrost světlých listnatých lesů, její velkoplodé odrůdy se pěstují pro užitek v zahradách. Pro léčebné účely se využívá list, který se sbírá během června a července. Droga chuti svíravě hořké je bez pachu a užívala se na uklidnění trávicího traktu, střev a močových cest. List se také využívá pro kosmetické účely a oříšky mají široké využití v potravinářství.Kaštan/Jírovec maďal (Aesculus hippocastanum)Strom dekorativního vzhledu s košatou korunou, dorůstající až do výšky 25 m. Listy jsou velké, dlanitě dělené, pilovité. Vzpřímené laty v květnu nesou bílé květy s červenými a žlutými skvrnami. Plodem je tlustá slupka s ostny, uvnitř které se po dozrání nachází hnědé semeno „kaštan“. Všechny části jsou jedovaté. Domovem je Balkán a oblasti Malé Asie. Na přelomu 16. a 17. století byl kaštan přivezen do Francie, později se rozšířil po celé Evropě. Jeho květ a semeno využívali k léčbě křečových žil, artritidě a při bolestech kloubů, z výtažků z kůry se získávalo žluté barvivo na barvení látek, dřevo se uplatnilo ve stavebnictví a při výrobě nábytku. Původní obyvatelé Severní Ameriky si s jedovatostí věděli rady. Na několik měsíců semena zakopali do země, která je jedovatosti zbavila a potom je bezpečně uvařili a snědli. Indiáni také semena drtili a smíchané s medvědím tukem přikládali na hemeroidy. Při lovu ryb je používali k jejich omámení. Rovněž rozdrcené je naházeli do vody a ryby snáze chytali.Kapraď samec (Dryopteris filix-mas)Vytrvalá, nenáročná kapradina rostoucí v trsech. Její listy jsou až 130 cm dlouhé, zpeřené s množstvím střídavých, na líci tmavozelených, zubatých lístků, na kterých se vespod tvoří během léta až podzimu kupky výtrusnic. Na příhodných místech se bez problémů šíří sama. Nalézt ji můžeme na celé severní polokouli, je téměř kosmopolit. Daří se jí ve vlhkých půdách stinných lesů. Kdysi se používal k léčebným účelům její oddenek, který na podzim vykopali a usušili. Získaná droga má nasládle trpkou chuť. Užívali ji proti tasemnicím a přidávala se do koupelí proti plísním. Pro její jedovatost se však od těchto kůr upustilo.Levandule (Lavandula spica)Dřevnatý, trsňatě rostoucí keřík, vysoký až 80 cm. Listy jsou čárkovité, stříbřité, chlupaté a aromatické. Od června do srpna se na dlouhých stoncích objevují fialovomodré silně vonící květy. Levandule miluje písčitou půdu a slunce. Jejím domovem je Středomoří, odkud se rozšířila po Evropě. Její historie je dlouhá, je zmiňována už v Bibli. Angličané věřili v její moc zbavit je bolesti hlavy a úžehu, proto si ji dávali pod čepici. Nadále měla celkem všestrané užití, její květ a nať používali při léčení žaludku, střev, depresí, spánku, migrény, akné, dezinfekci ran, snížení tlaku, nadýmání ale i jako afrodiziaka. V kosmetice je součástí mýdel, vlasových přípravků, vonných olejů do koupelí a parfémů. Sušená je oblíbená do směsí potpourri, proti molům a k provonění všeho možného. V gastronomii je užívána k dochucování (sýr, med, oleje, octy). Levandulový šerbet je oblíbený ve Francii a Anglii.Jmelí (Viscum album)Poloparazitující, stálezelený keř, který se vidličnatě větví, roste v korunách různých stromů. Kožovité listy mají tvar jazýčků. Květy jsou zelené a až během listopadu a prosince se objevují malé, bílé, lepkavé, jedovaté plody ve tvaru bobulí. Těmi se živí ptáci, kteří se opět postarají o jejich další roznesení po stromech. Jmelí se vyskytuje ve střední a jižní Evropě i v Asii. K léčbě se užívala droga z větévek s listem. Ve Francii ji doporučovali k léčbě epilepsie, v Anglii k léčbě sleziny a na staré opary. V 17. století se také užívalo k vyléčení člověka ze stavu očarování. V Severní Americe používali indiáni (příbuzné) americké jmelí k vyvolání děložních stahů. V 19. století jím léčili epilepsii a gynekologické potíže. Korejci očekávali pomoc při nachlazení, Číňané jej zase měli za sedativum. Ani současní bylináři nejsou v účincích obou jmelí jednotní. Nyní se doporučuje při optimalizaci krevního tlaku a ke zpomalení růstu nádorů. Využívá se i v kosmetice, hlavně proti lupům. Jisté je, že se stalo neodmyslitelnou tradicí Vánoc. V mnoha náboženstvích a kulturách lidé věří v jeho magické, přímo čarodějné účinky. Jeho snítka na stavení odvracela neštěstí, chránila dům před zlem a zlými duchy. Naopak měla zajistit příchod štěstí a bohatství do domu. Zvyk se líbání pod jmelím pochází z Norska.Růže šípková (Rosa canina)Nenáročný, trnitý keř dorůstající do výšky až 3 m. List je složen z vejčitých, pilovitých lístků. Během června rozkvétají růžové květy. Plody jsou šípky, vejčitého tvaru, které mají po dozrání (září, začátek října) červenou barvu. Doma jsou po celé Evropě. Daří se jí nejlépe na slunečných stráních. Sbírá se zralý plod, který je potřeba co nejrychleji usušit, aby neztratil množství vitamínu C. V dávných dobách doporučovali šípkový čaj prakticky na všechno. V 17. století na žaludek, tuberkulózu, kašel, průjem, později na opar, bolesti hlavy a menstruační obtíže. Okvětní plátky se využívají i v kosmetice (růžová voda, parfémy, mýdla), výrobě potravinových doplňků a jako čerstvé i sušené na výzdoby.Tymián (Thymus vulgaris)Aromatický keřík, vysoký až 40 cm, léty dřevnatí. Nalézt jej můžeme v Středozemí. Má drobné, čárkovité listy a v červnu rozkvétá nachovými květy, ty se sbírají už před rozkvětem Plody tvoří tvrdky. Miluje suchou půdu. Tato bylina má dlouhou historii. Kdysi se tymiánem konzervovalo maso a používal se i u rituálních obětech zvířat bohům. Byla hojně pěstován v zahradách i pro své léčivé vlastnosti. Léčil kašel, podporoval trávení, likvidoval parazity ve střevech, používal se i při nadýmání a kožních nemocech. Za středověku vznešné dámy jeho snítky obdarovávaly své rytíře. Byl využit i při moru. V 17. století léčil bolest hlavy, nervy, můry a ke konci století byl znám pod názvem „dobromyslová silice“.Autorka článku: Jana Krátká, st. Literatura: BÖHM, Č. Okrasné listnáče našich zahrad. Praha : SZN, 1985. BÖHM, Č. Skalničky našich zahrad. Praha : SZN, 1980. CASTLEMAN, M. Velká kniha léčivých rostlin. Praha : Columbus, 2004. ISBN 80-7249-177-6. GOLOVKIN, B., KLIKOVÁ, G. et al. Trvalky Rozkvetlá zahrada 1. Praha : Lidové nakladatelství, 1990. ISBN 80-7022-052-X. HARANT, M., ZACHA, V. Jahody. Praha : SZN, 1986. HAVLŮ, J., JAŠA, B., KLIMEŠ, J. Růže královna květin. Praha : SZN, 1977. HEITZ, H. Balkónové rostliny. Praha : Svojtka a Vašut, 1995. ISBN 80-7180-011-2. HERTLE, B., KIERMEIER, P., NICKIG, M. Zahradní květiny. Praha : Svojtka a Vašut, 1995. ISBN 80-7180-010-4. HŘÍBAL, V. Voda v zahradě a vodní rostliny. Praha : SZN, 1985. JACOBI, K. Cibuloviny pro zahradu a dům. Bratislava : Príroda, 1997. ISBN 80-07-00901-9. Kolektiv autorů. Koření pro den všední i sváteční. Květen. Kolekce III/1990, č. 130. KORBELÁŘ, J., ENDRIS, Z., KREJČA, J. Naše rostliny v lékařství. Praha : Avicenum, 1973. SOJÁK, J. Rostliny našich hor. Praha : SPN, 1983. THOMPSON, I. The Sun King´s Garden. London: Bloomsbury Publishing, 2006. ISBN 0747576483, 9780747576488. VANĚK et al. Tulipány, narcisy, hyacinty. Praha : SZN, 1974. Frenchgardening.com |