Přehled starších citátů měsíce

Rekapitulace citací z hlavní stránky. Označení citát měsíce však není ideální, protože se jedná o úryvky z díla Anne Golon, které vhodně vystihují atmosféru pro dané období. Obvykle tedy odpovídají momentálnímu rázu počasí, ročnímu koloběhu a jeho kulturním tradicím.

Únor 2007

„Noční Paříž je tichá a tajemná. Těžký, mokrý sníh pozvolna taje v ulicích a stéká ze střech a okapů. Noc je vlhká, jen žlutý měsíc zvolna klouže mezi mraky. Na Place de Gréve se ve větru a měsíčním svitu zase tiše houpá oběšenec. Věžní hodiny Hotelu de Ville právě odbily celou hodinu a v malém krámku na Place de Gréve se modlí řezník se svojí ženou a dětmi k sošce svaté panny Marie mezi dvěma pohupujícími se šunkami. Krysy hryžou ve stěnách nebo se tu a tam šustnou v bahnitých uličkách, pod nohama pozdních nočních chodců, kteří vykřikují a tasí kord.“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angélique – Le chemin de Versailles. Paris: Opera Mundi, 1958. – v českém vydání je první kapitola vynechána. Celá kapitola)

Březen 2007

„Z nažloutlé loňské trávy otevíraly světlé okouzlené oči fialky, petrklíče zvedaly žluté hrozínky, bílé bledule vystrkovaly křehké hlavičky, chvějící se v sebenepatrnějším větříků. Jaterník, jemuž se v Poitou říká sasanka, svítil modrými kvítky ve světlém mlází o kousek výš. Na skalnatých svazích rozšířila svou sbírku o podběl, krokusy a sněženky. Všechny květiny byly nadýchané a bezbranné, chvěly se v ještě chladném větru vedle sněhových jazyků.“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 440)

Duben 2007

„Od Beauportu až po Svatý Jáchym kvetly stovky jabloní, zářících po celém pobřeží. Růžové a bílé květy voněly až k omdlení. V zahradách ležely závoje okvětních plátků. Tváře Orleánského ostrova byly bílé a růžové jako tváře mladé Normanďanky.“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 2. Praha: Český spisovatel, 1995, s. 277)

Květen 2007

„Už nebyla na louce, kde se bavil dvůr – smích sem teď doléhal odkudsi zdaleka -, ale stála na okraji hustého habroví. Na vrcholu pahorku, který tvořily tři rozkvetlé, mírně stoupající terasy, se zjevil neznámý malý palác. Byl z bílých kamenů. Podél průčelí stálo růžové mramorové sloupořadí. Odrážel se od zeleného pozadí akátového lesa, jenž v horkém vzduchu opojně voněl. „To je Trianon,“ řekl král.“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 505)

Červen 2007

„21.června 1666 vrazila markýza du Plessis-Bellière do Versailles. Neměla sice pozvání, ale zato největší odvahu na světě. Její kočár, potažený zeleným sametem zevnitř i zevně, se zlatými dvířky a záclonkami, pozlacenou střechou a koly, táhli dva silní grošáci.“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika Cesta do Versailles. Praha: Ikar, 1999, s. 429)

Červenec/Srpen 2007

„Versailles se zmocnilo žhavé červencové odpoledne. Angelika se chtěla osvěžit, a tak se v doprovodu madame de Ludre a de Choisy vydala na procházku k vodotryskům. Alej příjemně stínily stromy; daleko kouzelnější však byly nesčíslné vodotrysky, které po obou stranách travnatých náspů chrlily proudy vody, vytvářely klenbu, pod níž se člověk mohl procházet a zůstat suchý.“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 201)

Září – Říjen 2007

„Pokračovali rudým stromořadím javorového lesa. Podzim převlékl javory do červené od korun až po kořeny, neboť spadané listí už tvořilo vysoký koberec. Ve vrstvě listí se jen stěží rozeznávaly černé kořeny a větve, na nichž visela tahle podzimní výzbroj. Světlo, jež propouštěla, bylo rudé jako záblesky kovářské výhně a zářilo jako mozaiková okna.“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994. s. 10)

Listopad – prosinec 2007

„V Noci sněžilo, ale byl to teprve poprašek, tenká vrstvička tála při prvním slunečním paprsku. Bílé střechy se odrážely od temného pozadí bouřlivě se vlnící vodní hladiny.“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 1. Praha: Český spisovatel, 1995, s. 141)

Vánoce 2007

„Společně naaranžovali kytice do tří velkých železných pohárů, které si pro tuto příležitost půjčili v dílně. Bylo to krásné, a když odstoupili a posuzovali své dílo z dálky, obdivovali lesklé zelené listy, mezi nimiž se mihotaly červené kuličky v obrovských vázách na obou koncích stolu, pohlédli na sebe a šťastně se usmáli.“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 336)

Leden 2008

„Po cestě klikatící se mezi sněhovými závějemi, se sice nedalo kráčet tak sebejistě a důstojně jako po pískem vysypaných cestičkách královského parku, ale vše vynahrazovala vtipná konverzace a upřímné veselí přítomných. Byl to prostě panovnický dvůr v Kanadě.“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 2. Praha: Český spisovatel, 1995. s. 5)

Únor 2008

„Potřebovali bychom mít místo krve pálenku, tělo ze železa a oči ze skla, abychom tu zimu přežili,“ psala slečna d´Hourdanne, „a to nás ještě vyčerpává velikonoční půst.“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 2. Praha: Český spisovatel, 1995. s. 82)

Únor/Březen 2008

„Na skalnatých svazích rozšířila svou sbírku o podběl, krokusy a sněženky. Všechny květy byly nadýchané a bezbranné, chvěly se v ještě chladném větru vedle sněhových jazyků.“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 440)

Březen/Duben 2008

„Fialka byla vzácnější, je to velká dáma lékárny, pomáhá proti rýmě a kašli. Fialkový nálev je lék pro princezny, z podbělu se vaří čaj pro sedláky. Honorina strašně ráda trhala fialky a s největší opatrností je sušila na půdě. Matka jí řekla, že z nich uvaří voňavý sirup pro děti, které kašlou a nerady berou léky.“ (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 441)

Květen 2008

„Podél zdi vedle lavice kvetl šeřík a keře pivoněk obrovských jako zelí a v hliněných antických vázách kytice hnědých a žlutých fial. V koutě pod klenbou byla kašna s bazénkem, jejíž šumění dokreslovalo exotičnost tohoto polo dvora, polo zahrady na okraji města.“ (Gonon, Anne - Golon, Serge. Angelika se bouří, Český spisovatel, 1993, s. 222)

Červen 2008

V zahradě slečny Pigeonové se mezi růžemi tyčila postava paní Williamové, babičky Rose-Ann. Stála mezi kvetoucími keři a otrhávala zvadlé květy. (...) „Podívejte se na ty růže,“ obrátila se na ni paní Williamová. „Měly by trpět jen proto, že je den Páně? Mohla jsem se s naším reverendem přít. Ale mlčela jsem. Dneska jsme si už vyrovnali účty.“ (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika v pokušení. Praha: Český spisovatel, 1994)

Červenec 2008

Celý versailleský park plápolal jako oheň. Kanály a jezera zrudly odleskem vybuchujících plamenů. Zářivé šípy raket protínaly oblohu, jiné ji brázdily barevnými pruhy. Další se měnily v ohnivé ohony komet nebo jiskřivé hady. Konečně ve chvíli, kdy celý horizont hořel a změnil se v jedinou plápolající klenbu, vznesla se do vzduchu jako zářivý motýli písmena L a M, iniciály krále a královny. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 221)

Srpen 2008

Královská galéra pomalu vplouvala do marseilleského přístavu. Od modrého zrcadla rejdy se jako plameny odrážely rudé hedvábné korouhve, ve větru vlály zlaté třapce a vlajky s erby, na špici stěžně se skvěl admirálský znak a standarda vojenského námořnictva, také rudá, vyšitá zlatými liliemi. (Golon, Anne - Golon Serge. Nezkrotná Angelika. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 41.)

Září 2008

Nechávali za sebou pobřeží s pevností Gouldsboro. Zastavili se v Champlainově táboře. Pak se koně vnořili do lesa. Za jedinou noc přišel podzim. Na temně zlatém pozadí padaly rudé listy javorů a buků. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a její láska. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 366)

Říjen 2008

Když vyšly z místnosti, ovanul je chald a vlhko. Paní de Montespan scházela po schodech a vůbec nedbala na průvan, který jí ofouknul krásná nahá ramena. „Není vám zima?“ zeptala se Angelika. Markýza pohrdavě mávla rukou. (...) Fyzická odolnost, neustálé pobíhání a především vydatná strava udržovaly v kondici tyhle světáky, kteří byli vlastně hrdiny, aniž si to uvědomovali. Jejich útrapy je těšily. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 59)

Listopad/Prosinec 2008

Mlha byla uvnitř pevnosti Katarunk, mlha byla i venku. Venku chladná, uvnitř teplá. Šedá mlha noci, prokvetlá jiskřivými hvězdičkami mrazu, uvnitř modrá mlha tabákového kouře. Venku se po temné zemi plížila nekonečná mlha s mdlým chladným pachem záhrobí jako zákeřná šelma, která chce vniknout do lidského obydlí, a v jídelní síni pevnosti mlha voňavá, stoupající v pravidelných kroužcích z dýmek, z nichž bafají spokojení lidé s plným žaludkem a prázdnou hlavou. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 165 - 166)

Prosinec/Leden 2008/2009

Hostina se připravovala ve velké tajnosti. Komu čest, tomu čest. Nejdřív přijdou na řadu dobroty z pana vepře, kterého konečně zařízli. Nožičky, hlavu a vnitřnosti upravené na nejrůznější způsob snědli hned, ale nejlepší kousky masa šetřili na sváteční večer. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 337)

Únor 2009

Když se mezi skořápkami člunů a lodí uvězněných v ledu na rejde vynořily saně, lidé se rozestoupili, oba koně vyrazili dopředu a jedním trhnutím se vyhoupli z řeky na břeh: jejich podkovy křísly o led a skluznice saní zaskřípaly na sněhu. Spřežení naráz zastavilo před hospodou U francouzského korábu, na jejímž prahu stály Angelika a Polačka. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 1. Praha: Český spisovatel, 1995, s. 354)

Březen 2009

Před Angelikou stojí koťátko z lodi. Bůhví jak se sem dostalo, kdo ho tady zapomněl. Je hubené a špinavé, ale jeho zlaté oči pateticky, zároveň však panovačně a s důvěrou žádají o pomoc. Angelika ho nevidí. Sedí v pokoji pevnosti u lůžka vévodkyně de Maudribourg, ponořená do smutných myšlenek. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a ďáblice 1. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 5)

Duben 2009

Během cesty cítila pouze vůni sněhobílého hlohu a před očima měla trsy bílých a nafialovělých petrklíčů, tak úpravně rozesetých po svazích, jakoby je tam naaranžovala pečlivá hostitelka... Že by tu byla neustále přítomná a věrná jarní víla? Proč by se otec ve své radosti, že jí našel manžela, zabýval petrklíči? (Golon, A. Angelika Markýza andělů. Praha: Fragment, 2007, s. 253)

Květen 2009

Oceán dorážel na zalesněné břehy, stříkal pěnu na borovice, cedry, duby a obrovité rudé buky a občas, když se vítr otočil, vydechovaly křoviny vlahou vůni modřence a lesních jahod. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika v pokušení. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 99)

Červen 2009

Angelika odvrátila pohled a ve slunci a větru vypadala najednou mladší, jako holčička, která nepoznala ani neštěstí, ani bolest. „Jak může člověk nebýt šťastný ve Versailles?“ Zamumlala. „Tak už neplačte,“ řekl král. „A udělejte mi tu radost a pojeďte se mnou. Chci vám ukázat park.“ Angelika vložila dlaň do královské ruky Ludvíka XIV. Spolu s ním sestupovala po schodišti Latonského parku. Dvořané se jim cestou ukláněli. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika Cesta do Versailles. Praha: Ikar, 1999, s. 437-438)

Červenec/Srpen 2009

Míle a míle sušících se ryb. Zelená zátoka, království tresek. A nad tím vším mlha, průsvitná a nažloutlá jako síra. Halila výběžky a poloostrůvky tak, že tvořily každý svůj vlastní tajemný svět skrytý mezi kovově se lesknoucím mořem a lesem porostlými útesy. Kromě toho tu nebylo vidět nic, ani zblízka, ani zdálky. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a ďáblice 2. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 111)

Září 2009

Když se vzdálili od pobřeží, vzduch jakoby znehybněl. Bylo strašné vedro, nepohnul se ani lísteček. Léto končilo, blížil se podzim. Keře už začaly schnout a žloutnout. Brzy vzplanou lesní požáry, rudé a oranžové plameny se propletou s rudooranžovými stromy. Zatím byl však les ještě smaragdově zelený, voněl nádhernými cedry, javory a pryskyřicí a stovkami planých ovocných stromů. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a ďáblice 2. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 68)

Říjen 2009

Pak začala cesta pomalu klesat k údolí a s ní mizely i borovice a jedle, a čím byli níž, znovu se objevovaly břízy a osiky ještě skoro úplně zelené, pak pozlacené jilmy, mohutné duby, obsypané obrovskými hnědými nebo narudlými listy, a konečně celá ta symfonie javorů. Tolik jich Angelika pohromadě v životě neviděla. Právě javory dávaly podzimu ty nejkrásnější odstíny od medového až po tmavě zlatý, přecházející do ruda. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 9)

Listopad 2009

Stáli na palubě lodi v chladném listopadovém podvečeru a to, že se ocelově šedé nebe pootevřelo a nechalo proniknout nazlátlý paprsek světla, ještě neospravedlňovalo ten nadšený výkřik. Voda byla kalná a vzdutá. Všude kolem podezřele pusto. Mezi skalisky lemujícími řeku Svatého vavřince s v ponurém podzimním světle a mlze skrývali nepřátelští divoši, zarostlí horalé s propíchnutými nosy a znetvořenýma ušima, Indiáni Algonkinové, drsní a necivilizovaní jako černá zvěř. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 24)

Prosinec 2009

A byly tu Vánoce. Purpurově zapadající slunce se vnořilo do namodralého ledového stínu a za každým oknem se rozsvítily svíčky a na dveřích se objevily hvězdy z jedlových větviček. Vůně a kouř linoucí se ulicemi prozrazovaly přípravu štědrovečerní večeře. Je deset hodin večer. Rodiny se vydávají na cestu ke kostelu. V ruce nebo na holi nesou lucerny z rohů nebo z plechu s otvory, nebo i hliněná ohřívadla či olejové lampičky s měděným krytem. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 1. Praha: Český spisovatel, 1995. s. 287-288)

Leden/Únor 2010

Ta zimní kanadská noc jiskří jako brnění. Stříbrný kotouč měsíce a udusaný sníh se vzájemně odrážejí a v jejich namodralém jiskření se rýsují stíny střech, průčelí, věžiček a komínů s ostrými, inkoustově černými hranami. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika v Quebeku 1. Praha: Český spisovatel, 1995. s. 288)

Březen 2010

„Ach, bože můj! To je nádhera!“ klekla si Angelika na vlhkou zem. A tak tu stáli a nadšeně pozorovali ten zázrak. Květ se skvěl na samém okraji sněhového jazyku. Od toho dne je nacházeli všude. Když odklízeli zbytky sněhu, odhalili nažloutlé klíčky užuž připravené vykvést, které nazítří na slunci zezelenaly, zpevnily se a vyrašila z nich buď bílá, nebo nafialovělá korunka květu. U okraje střechy rozkvetly na mechovém polštáři fialky, klopily hlavičky v potůčcích tajícího sněhu. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 438)

Duben/Květen 2010

Versailles zářily. Dubnový den, najednou teplý a jarní, zahalil zámek tou zlatorůžovou září, která je příznačná pro kraje s velkými plochami stojatých vod. Ty Versailles jsou ale krásné, říkala si Angelika. Odvaha se jí vrátila, nejasný neklid se rozplynul. Tváří v tvář Versailles člověku nezbývá než uvěřit ve shovívavost Boha i krále, který vybudoval takovou nádheru. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 401)

Červen/Červenec/Srpen 2010

Bárky klouzaly po klidné vodě, přetížené pestrou společností. Konečně přirazily ke břehu. Zatímco Angelika čekala, až na ni dojde řada a vystoupí na pevnou zem, jeden ze šlechticů položil nohu na lavici, kde seděla, a vysokým podpatkem jí stoupl na prsty. Zadržela bolestný výkřik. Zvedla oči a poznala šlechtice, který ji v den jejího uvedení ke králi tak bezohledně obtěžoval. „To je markýz de Vardes,“ poznamenala mladá princezna Henrietta sedící vedle ní. „Samozřejmě to udělal schválně.“ (Golon, Anne. Královské slavnosti. Praha: Fragment, 2008, s. 170)

Září 2010

Nadešel podzim, a ona se ještě nepokořila před králem.Vyslanci, které za ní pošle, aby ji zatkli, ovšem už nedokážou přestoupit onen železný a ohnivý kruh, kterým Patriarcha obklopil celou provincii. Za branami parku, kde si hráli její synové, byly ubíjeny ženy, hořela úroda, potulovali se všeho schopní sedláci. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika se bouří, Praha: Český spisovatel, 1993, s. 86)

Říjen 2010

Na mýtině narazili na čarodějnici Meluzínu. Stařena pátrala kloubnatými prsty v trávě, hledala houby. Listy rudého buku se snášely kolem ní a vítr je unášel v téměř rituálním tanci k poctě zlověstného lesního ducha, ztělesňovaného tou černou hrbatou postavou s aureolou bílých vlasů, zářivějších než sníh. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika se bouří, Praha: Český spisovatel, 1993, s. 109)

Listopad 2010

Stáli na palubě lodi v chladném listopadovém podvečeru a to, že se ocelově šedé nebe pootevřelo a nechalo proniknout nazlátlý paprsek světla, ještě neospravedlňovalo ten nadšený výkřik. Voda byla kalná a vzdutá. Všude kolem podezřele pusto. Mezi skalisky lemujícími řeku svatého Vavřince se v ponurém podzimním světle a mlze skrývali nepřátelští divoši, zarostlí horalé s propíchnutými nosy a znetvořenýma ušima, Indiáni Algonkinové, drsní a necivilizovaní jako černá zvěř. (Golon, Anne - Golon, Serge. Angelika a spiknutí stínů. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 24)

Prosinec 2010

Místnost zářila spoustou světel a stůl uprostřed jako by klesal pod tíhou vzácných pokladů. Nevěděly, z čeho se víc radovat, zda z krásy pro potěchu očí či čichu, z lahodných vůní, stoupajících z pečení a všelijakých sladkostí. Všichni ti tři malí trpaslíčci od Stříbrného jezera stáli na prahu a oči v tvářičkách zrudlých zimou jim zářily jako hvězdy. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 339)

Leden 2011

Večer znovu narazili na úkryt v němž Pont-Briand nocoval. Pod převislými větvemi obrovské borovice, chráněnými závějí nafoukaného sněhu, byla zem jen mírně vlhká a mech úplně suchý. Na spadaném jehličí našli černé stopy ohně. Na zemi byly jako vysoký koberec podestlány větve. Další ulámané větve poskládané zvenku kolem borovice vytvářely uzavřený prostor, hustě a nepropustně uzavřený, takže se jím kouř z ohně jen těžce prodíral. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 315)

Únor 2011

Jisté je jenom to, že teď máte na krku náhrdelník Plessis-Bellièrů, a to mě trochu zneklidňuje. Žádná z mých babiček či prababiček ho nedokázala nosit, aniž okamžitě nezačala snít o válce a vzpouře. Moje matka s těmi kameny na krku vzbouřila pro prince de Condé armády v Poitou. Jistě si na to vzpomínáte stejně dobře jako já. Co teď asi napadne vás? Jako byste potřebovala ještě víc odvahy! (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 245)

Duben 2011

„Stojí to ještě za to?“ zeptala se. „Venku už zpívají ptáci. Snad byste udělal lépe, kdybyste tu příjemně započatou noc strávil ve svých pokojích a tiskl přitom na srdce nějakou pěknou křivuli!“ (Golon, Anne. Angelika: Toulouská svatba. Praha: Fragment, 2008, s. 209)

Květen 2011

„Mluvil o vás takovým způsobem, že jsem skoro začala žárlit.“ „Ach miláčku, jestli se necháte takhle ovlivňovat, brzy se utopíte v nejrůznějších intrikách. Dvůr je obrovská lepkavá pavučina. Pokud se nedokážete dívat na věci s nadhledem, uvíznete v ní.“ (Golon, Anne. Angelika: Toulouská svatba. Praha: Fragment, 2008, s. 43)

Červen 2011

Pomalu kráčel pod klenbou vodotrysků, které obklopovaly Latonino jezírko a vedly po zeleném koberci až k zastíněným cestám Labyrintu. Než sem průvod dorazil, nebe pod posledními slunečními paprsky zrudlo. Stromy získaly namodralý nádech, ale pořád ještě bylo dost světla, aby se zaskvěly pestrobarevné obrazy tvořené skupinkami soch. Celý versailleský park hýřil zářivými barvami. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 205)

Červenec/Srpen 2011

Angelika se proplétala lešením a hromadami suti, až konečně objevila bratra Gontrana, který pracoval na výzdobě malé pracovny s okny vedoucími do jižních zahrad. Zařizovaly se tam pokoje bez přesného určení, na než se měly vyplýtvat spousty mramoru a zlata a dalšího vzácného materiálu. Mělo to být nádherné bydlení. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000, s. 247)

Září 2011

Loménie se mčky hluboce uklonil. Přestože se už během své kariéry octl v nejrozmanitějších choulostivých situacích, ta dnešní mu připadala nejpodivnější. Jistěže se už v Kanadě rozšířily nejrůznější báchorky o tomhle francouzském dobrodruhovi s temnou minulostí, hledači ušlechtilých kovů, výrobci střelného prachu a navíc příteli Angličanů, který už víc než rok usazoval své kolonisty na obrovská území francouzské Akádie. Ale to setkání je ještě podivnější, než si dokázal v nejbujnější fantazii představit. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 65)

Říjen/Listopad 2011

Teď procházela přátelským lesem a všechny zvuky, doléhající jí k uším, měly jiný význam. Byla to jen ozvěna živého světa rodícího se pod větvemi, malého zvířecího světa připravujícího se na zimu, vyčerpávajícího se v posledních přípravách, zpívajícího poslední písně – nic jiného. Poslední vůně mechu, poslední škrábání drápků veverek zahrabávajících oříšky a daleko za kopci jako melancholický roh volání losa (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 208)

Prosinec/Leden 2011/2012

Tiše se přikradlo ráno. Unavení lidé se jen těžko probouzeli. V místnostech pevnosti bylo šero, protože sníh dosahoval až k oknům. Ale jakmile s jistou námahou otevřeli dveře, svitl zářivý, perleťově zlatý zimní den. Příroda se usmívala v téměř nadpozemské panenské kráse, sníh byl čistý a bílý, nebe modré, slunce zlaté a všude kolem majestátné stromy, připomínající dlouhé voskové svíce. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 332)

Únor 2012

Zimní ulice voní pálenkou a hořícím dřevem, mastnou polévkou a uzeným úhořem. Zimní dny voní kadidlem ze mší a pobožností a prašnou vůní kožených knižních vazeb a pergamenu, které přivezli z Evropy a kterými se listuje a neustále se čtou v koutě u krbu. Zimní noci pukají ledem. Jako by měla popraskat i okna, na nichž jsou ledové květy. (Golon, Anne – Golon, Serge. Angelika a Nový svět. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 263)