Anne Golon: rozhovory

Překlad rozhovorů s Anne Golon z roku 1999 pro její čtenáře a první oficiální stránku v angličtině The World of Angélique (dříve Angléliquebooks)

Narodila jste se jako Simone Changeux. Kdy jste se stala známou jako Anne?

Před Anne Golon jsem měla ještě asi čtyři nebo pět pseudonymů...

Dnes se sama chápete jako Anne nebo jako Simone?

Většina mé rodiny mi říká Joëlle, to byl můj první známý pseudonym. Můj manžel Segre mi také říkal Joëlle. Když jsem psala první knihu Angeliky, měla jsem už jméno svého manžela (Goloubinoff), bylo ale poněkud nešikovné, takže jsem převzala jeho pseudonym – Golon, který už byl Serge zvyklý užívat v době, kdy psal knihu vzpomínek. Tu napsal s pomocí ještě jednoho francouzského spisovatele. V té době každý začínal od nuly...

Bylo vám 18 let, když jste napsala první knihu, ale to bylo ve stejném roce, kdy začala válka. Jedna z předešlých knih vypráví o vaší cestě na kole z okupované Francie do Španělska.

Přesně tak. Během války, když Němci obsadili Francii, měla země tu výsadu, že Němci ještě neobsadili venkov. To byl důvod, proč jsem připustila takovouto cestu. V Paříži to bylo velice těžké. Požádala jsem o povolení k odchodu a prostě jsem malovala venkovskou krajinu, jíž jsem procházela. Potřebovala jsem vidět ještě jiná místa a jít křížem krážem Francií ještě z druhé strany. V roce 1941 jsem podnikla cestu do Poitou na kole a každou noc jsem požádala o pohostinství v klášteře. Proto jsem dobře znala atmosféru klášterů a celou tu oblast. Také tam jsem spatřila obraz minulosti, nebyla tam žádná auta, jen koně, vozy a pokojní lidé v tradičních krojích. Nebyla tam také žádná kůže, takže jsem i na kolo nosila tradiční dřeváky. Bylo to velice obtížné, ale nenašla bych tam žádné moderní boty, tak jsem si udržovala alespoň je. Měla jsem sesbírané malby a materiály ke knize a žádala jsem o povolení k prodeji nějakých šatů, ale Němci už tehdy mohli brát všechno. Potřebovala jsem odejít buďto do Velké Británie nebo do Španělska, ale pokusili by se mě zadržet. Místo toho dole za Španělskou hranicí bylo svobodné území. Vyjela jsem z Versailles do Poitou a poznávala nejrůznější místa, potom jsem šlápla do pedálů a jela dolů do La Rochelle, za okupované území. Cesta ke španělským hranicím byla volným územím, ale bylo zakázané je překročit. Němci nechtěli vstoupit do volné zóny, až do roku 1942, kdy již byli všude. Byla jsem mezi mořem a zakázaným územím, když jsem byla zadržena Němci. Umístili mě do vězení s ještě jednou ženou a vyslýchali. Doufali, že budeme chtít mluvit a dát věci do pořádku. Řekla jsem veliteli, že jsem správně žádala o přechod do Španělska, protože to byl svobodný kraj. Řekla jsem: „Jsem mladá, chci poznat dobrodružství a psát knihu o kráse venkova.“ On se podíval na mé malby a uvěřil mému příběhu. Vzal mě na velice klidné a krásné místo, baskický venkov, kde měl Ludvík XIV. svatbu. Poté co viděl moje malby, mě nechal volně odejít i s papíry. Řekl, že je to z estetických důvodů a podíval se na sochy a kostel. Takhle mi uvěřil a řekl „oh, vy Francouzky!“ Bylo to jako malý zázrak uprostřed války, protože válka byla hrozná. A všichni další vojáci mě, mladou ženu nezastřelili, protože jsem měla ty papíry, bez nich bych totiž nebyla schopná pokračovat. A tak jsem dosáhla španělských hranic, mohla jsem položit svoji nohu do volného Španělska a pak jet zase zpátky.

Co si vaši rodiče mysleli o tom všem, co jste podnikla jako mladá dívka?

Můj otec byl důstojník válečného námořnictva, odletěl a já mu během války pomáhala. Řekla jsem mu, že chci ujet jen několik málo mil denně, a že chci přespávat v klášterech, tak jsem si chtěla zajistit bezpečí. Každý měl tenkrát ve zvyku jet na kole na venkov, přinést vejce a tak podobně a potom jet zase domů. Pro mě to bylo přesně jako ještě jeden krok k dodržení celku. Bylo to krásné – žádná auta, žádní turisté. Bylo to pro mě velice důležité, protože jsem měla zážitky do budoucna.

Nápady pro knihu Angelika vyrostly rovnou tam?

Psala jsem již tehdy, ale nijak zvláštní věci. Chtěla jsem psát o tom místě a měla jsem myšlenku, že bych mohla být jako v 17. století, protože tam bylo jen několik málo lidí a zámků a ti lidé žili stejně jako ve starých časech. Klid Evropy se změnil v horor, ale já byla šťastná, protože jsem si uvědomovala, že nemohu prožít své mládí znovu.

Po válce jste získala literární cenu a v roce 1949 odešla do Afriky. Proč Afrika?

Chtěla jsem odejít pryč z Evropy, kde jsme byli před pěti lety věznění během války. Chtěla jsem odejít co nejdál, jak jsem mohla, ale neuměla jsem anglicky, tak jsem hledala místo, kde lidé mluví francouzsky. To byla rovníková Afrika – Kongo. Hledala jsem něco k psaní článků o lidech, kteří tam žijí, o lidských stavbách a myšlenkách Afriky. Měla jsem seznam jmen tamějších lidí, kontaktovala jsem je a vyhledala Serge Goloubinoffa, který tam pracoval na rozličných projektech. Každý venkov má vlastní, milá dobrodružství.

Vzali jste se v Africe?

Ano. Nějaký měsíc po svém příjezdu jsem podnikla velkou cestu do džungle společně s doktorem, který tam léčil lidi se spavou nemocí. Když jsme se tehdy vrátili, byli jsme zamilovaní, ale nikdy jsme neřekli „Pojďme se vzít“. Když jsme se pak potřebovali vrátit do Francie, rozhodli se vzít, abychom se tak vrátili společně.

Kdy jste dostala nápad psát o Versailles a Angelice?

Když jsem se vrátila do Francie. Výsledek života v koloniích byl ten, že můj manžel byl velice nemocný ze všech nákaz v osadách a já jsem hledala práci, protože Serge nemohl žádnou najít, neměl totiž povolení. Bylo to snad proto, že byl z Francie příliš dlouho pryč nebo snad, že byl na straně De Gaulla. Bylo to velice těžké. Tak jsme začali pracovat společně. Jediná věc, kterou jsme měli, bylo moje pero, takže jsem s jeho pomocí psala nějaké jeho vědecké články a vzpomínky, protože Serge již zažil mnoho podivných situací a viděl mnoho věcí. Psala jsem, a když se uzdravil prodával články do novin. Vždy jsem milovala historii. Gone with the Wind (Jih proti severu) mě inspiroval. Během války lidé zkoušeli uniknout skrze knihy a to byla doba, kdy knihy lidem pomáhaly žít. Já jsem nepřečetla jediný francouzský historický román. Jedině nedávno jsem četla Notre Dame de Paris (Chrám Matky boží v Paříži).

A jak to ovlivnilo váš život, když Angelika přinesla velký úspěch?

Byli jsme zachránění. Mohli jsme jíst a také uniknout do zdraví více prospěšného klimatu ve Švýcarsku. A mohli koupit dům. A Serge si mohl koupit lístek na cestu zpátky do Afriky.

A když se kniha stala úspěšnou, museli jste toho hodně poznat v Paříži. Seznámili jste se s mnoha novými lidmi?

Ani ne. V každém případě mě to nezajímalo, to není moje povaha. Nechala jsem ho v té přední linii, já jsem vždy psala, psala a psala a náš život byl potom skutečně krásný. Bylo to nádherné. To bylo dobré vědět, mohli jsme vychovávat naše děti a pomáhat jim.

Chtěla jste říct, že jste psala k podpoře vaší rodiny, ale také protože milujete psaní?

Ano. Já jsem napsala několik knih ještě před knihami Angelika, pod jinými pseudonymy. Každá z knih má odlišné pozadí, odlišné psychologické problémy. Já jsem si vždy užívala psaní.

Mluvíte o psychologii, samozřejmě máte velké znalosti lidské psychiky. Kde jste to získala?

To je záležitost talentu. Někteří lidé se učí z lidských vnějších stránek – a někteří se to nenaučí, nemají pro to talent a osobní cítění. Já jsem neměla psychologické znalosti, které bych mohla upotřebit pro své psaní. Ale člověk to všechno mohl zažít. To je ten důvod, proč je to horší v ranějších knihách Angeliky. Potom přišel postup i v psychologických částech. Někdy se na něco podívám a zdá se mi, že ta věc je povrchní a ne jako v reálném životě. Ale to nebyl případ Angeliky.

Kolik je toho ve vás z Angeliky?

Ona je přesně to, co bych nemohla být. I když jsem prožila idylická dobrodružství jako Angelika, tak nikdy nemohu být víc než autorkou. Angelika je víc otevřená a já víc vnitřní, skrytá, klidná. Angelika má na mě vliv, protože na všechno zpětně reaguje, je impulzivní, to jsem nikdy předtím nepopisovala. A všechny ty příležitosti – které však nepostupovaly tak dramaticky jako v Angelice, ty jsem měla z války – nikdo mi nepomohl. Teprve potom jsem cítila, že jsem doposud pořádně nežila. Je to lidská bytost naprosto opuštěná její blízkou rodinou, přáteli. Cítila jsem to vždy, když jsem psala něco nového. Kdyby chtěl nějaký čtenář najít pomoc v tom, o čem píši. Například během války to byli Židé, viděla jsem, jak s nimi zacházeli a v Angelika se bouří to byly podobné problémy s protestanty. Všichni lidé, kteří neměli „správné“ náboženství, byli perzekuováni.

A jak hrdě se cítíte po stvoření Angeliky?

Jsem šťastná.

Skutečně šťastná?

Velice šťastná. Je to moje. Je to realita. Nikdo na tom nemůže nic změnit nebo zastavit. Předtím jsem hodně četla a měla představu – dokázat psát – a to všechno přišlo společně. Psala jsem vždy s potěšením, v jakémkoli okamžiku. Bylo to jako film. Potkávala jsem lidi a poslouchala je a neměla čas si to zaznamenat, protože jsem jim naslouchala. Můj sen je cesta rychlého psaní.

Není vám to líto?

V mém psaní mě nic nemrzí. Psaní mi pomáhalo žít a byl to velice spokojený život.

Stále ještě máte další nápady?

Já vím co k tomu chci, ale nechci to říct. Chci počkat až to napíši.

Padesátá léta, jak ráda vzpomínáte?

Nestarám se. Práce mluví za mě. Věřím, že čtenáři vše chtějí znovu odhalit. Jedno z mých přání je vidět film natočený podle Angeliky. V prvních filmech byla Michèle Mercier vybrána proto, že byla přítelkyní režiséra a v těch filmech je Angelika napsaná jako pro Michèle Mercier, ne jako reálná Angelika. Chtěla bych tedy vidět film s reálnou Angelikou. Gone with the Wind byl příklad dobrého filmu udělaného přesně podle knihy.

Na internetu je mnoho řečí o tom, kteří herci by dnes byli dobří pro neobvyklé role, a která herečka by dnes byla dobrá Angelika. Ale nejsme schopní myslet na někoho z nich.

Měli by to být lidé, kteří to milují a rozumějí tomu.

Co je vaše největší přání do budoucna?

Znovu odkrýt Angeliku – nejen knihu, ale také filmový projekt a brzy mít stroj pro práci na cestě nového věku (počítač). Chci zachránit mnoho času. Chci rychleji pracovat. Chci dokončit čtrnáctou knihu a potom, aby následovala 15. kniha.

Jaká byla role Serge v Angelice?

Někteří lidé zkoušejí tvrdit, že všechny knihy napsal Serge – včetně té po jeho smrti! Ale první knihy byly spoluprácí a to je zajímavý znak celé série knih, dnes řečených od Anne a Serge Golonových, které jsme napsali společně. Bylo to velice zvláštní. Mluvili jsme o spolupráci, díl Nezkrotná Angelika odehrávající se v severní Africe, je toho dobrým příkladem. Pomáhal mi, protože měl odtud zkušenosti. Serge žil v Persii a Mulay Ismail byl skutečná postava, pomáhal mi svými znalostmi o poloze a historii. Trochu k trošce a já měla dost informací k podrobnému popisu. Velice ráda jsem psala Nezkrotnou Angeliku, protože to byla výzva, všechna ta setkání v uzavřeném místě. Jak šel čas, Serge se zaměřil více na malování a výzkum a já s ním odjela do Ameriky, kde měl novou práci, sbírala jsem dokumenty a zkoumala. Po návratu mi přestal pomáhat a já pracovala sama. Někdy jsem mu chtěla říct o pomoc a on mi chtěl pomoct s mým výzkumem, ale já jsem stále psala. To bylo v době okolo Angelika a ďáblice.

Popisy myšlenek lidí v Americe, důvěry v Indiány nebo cest lovců kožešin jsou velice podrobné a dokazují velké znalosti. Kde jste je vzala?

Jedním z mých cílů bylo jet do Ameriky, ale nevěděla jsem jak získat informace o venkově. Takže, když jsem se rozhodla odhalit Ameriku a popsat odpočinkové chvíle v příběhu, který ještě nekončil, bylo to tehdy všechno ještě naprosto neznámé. Nikdo nevěděl o dokumentech o zvířatech nebo zdejších Indiánech. Až já jsem psala první román, který vyprávěl o prvních krocích Ameriky. Jeli jsme do Quebeku z New Yorku a zůstali na místě tři měsíce. Byla tam spousta historických míst a příkladů pro psaní z té doby. Viděla jsem, jak se dělají zelené svíčky, a to je také jedno dočasné pozastavení v pozdějším románu. Kamkoli jsem šla, byl vždy někdo, kdo semnou dělal výzkum na jeho vlastním, drahém místě a to jsem potřebovala.

Serge zemřel v té době?

Ano, když jsem psala díl Angelika a ďáblice.

Co jinak dělal Serge, když knihy existovaly?

Když jsem pracovala na knihách, Serge nepracoval, ale měl množství obchodních kontaktů a vymýšlel různé věci, léky pro nakažené a jejich kůži a tak podobně. Serge také našel nějaké doly v Africe a dělal si na ně nárok a věděl tedy, kde ty doly jsou. Ale nebyl finančně dost silný a velké společnosti hledaly způsob jak ho dostat ze hry.

Serge byl také malíř. Máte mnoho jeho maleb apod.?

Ano. Mám knižní výtisk s malbami nás obou.

Na co jinak v souvislosti s ním vzpomínáte?

Necítím se dobře, když mluvím o velice osobních věcech, které jsem s ním zažila, protože moji odpůrci zkoušejí použít jeho vzpomínky proti mně. Byl o 18 let starší než já a zažil toho ve svém životě hodně, ještě než mě poznal. A všechno v jeho životě bylo veliké. Člověk by mohl natočit tři filmy o jeho životě, předtím než jsme se poznali. On zažil řadu dobrodružství, vedl velice zajímavý, vzrušující život. Zrovna tak, když jsme se poznali, to bylo další dobrodružství. Nikdy jsme nebyli spořádaná rodina. V mnoha směrech jsme byli velice moderní manželé. Později, když jsem pracovala celý den, Serge si vzal na starost děti, abych tak měla volno na svoji práci. Ano, my jsme byli oba velice dobrodružní. Při práci na knihách mi pomáhal s historií a příběhy, ale nikdy se neptal, co chceme udělat s Angelikou, protože to nebyla jeho starost. To nebyla jeho tvorba a nemohl na to dát známku svého vlastnictví. Je to jako Angelika. Je to příběh o vztahu mezi mužem a ženou.

První kniha je ohromná – přes 800 stran – jak dlouho jste ji psala?

Když chcete začít, tak si nejdříve musíte připravit materiály. Stavěla jsem povahy, pracovala ve dne, v noci přes deset měsíců. Psala, zatímco jsem vyhledávala materiály v knihovně.

Musela jste mít hodně sebedůvěry, abyste napsala tak rozsáhlou knihu a vynaložila tak velké úsilí na něco, co nemuselo být nikdy vydáno. Jak velkou máte sebedůvěru?

Jedno bylo jisté – neměli jsme žádnou jinou práci, takže jsme měli dost času. Lidé se tehdy ptali po knihách, protože za války žádné nebyly.

Jak velký podíl na celém výzkumu máte vy a kolik toho dělal Serge?

Asi stejně a samozřejmě jsme hodně mluvili o knize. Tehdy přestavovali Versailles a my jsme se tam zastavili podívat.

V prvních dvou knihách velice podrobně popisujete svatbu Ludvíka XIV. a dvůr. To jste vzala z vašeho výzkumu?

Samozřejmě. Tehdy sice ještě nebyla dobová muzea, ale my jsme našli staré knížky a také tam byla jedna o Dvoře zázraků. Tehdy jsme jeli do Paříže, podívat se na ta místa, o kterých knihy vyprávěly.

Měly vaše první knihy mapu Paříže?

Ne. O tom jsem uvažovala teprve, až když jsem psala pro Francouze o Americe. Nemyslela jsem si, že je nutné dát tam mapy Francie, když jsem psala ve Francii.

V jaké době jste psala?

Psala jsem celou dobu, kdykoli jsem mohla – ráno, v poledne, večer, mezi výzkumem. A samozřejmě jsem měla čtyři děti, o které jsem se starala. Moje první dítě bylo nemocné a slabé, měli jsme německou pečovatelku. Pro jeho zdraví si ho vzala domů do hor, kde bylo lepší prostředí a to ho zachránilo. Byl tam skoro rok. Samozřejmě jsme ho hodně navštěvovali a pak se zotavil.

Psala jste ručně?

Všechno ručně.

A pozdější knihy, v Novém světě jste psala také ručně?

Ano, vždy, vždy ručně.

Máte schované rukopisy?

Ano, ale jen některé. Kdybychom měli všechny, potřebovali by jsme na to celý dům, ale máme jich dost, abych na nich mohla ukázat jak to vypadalo.

Kolik toho napíšete za den?

To záleží na tom, zda-li je s vámi dítě. V současnosti kvůli úředním záležitostem ne moc, ale doufám, že velmi brzo to bude od 5 hodin ráno do 1 hodiny odpoledne. V době, kdy jsme žili ve Švýcarsku, první rok po našem přestěhování jsem měla dvě děti a nemohu říct kolik jsem toho napsala. To záleželo na životě, který jsme právě vedli. Někdy jsem se musela starat o děti a lidé museli čekat na další příběh. Nyní lidé mohou číst knihy jednu po druhé, ale musejí čekat 3 nebo 4 roky na další. To je důvod, proč jsem nešťastná, že nejsou přeloženy 3 knížky do angličtiny. Chtěla jsem dokončit příběhy pro mé čtenáře.

V knihách hodně mluvíte o katolických kostelích a Angelika, jak se zdá věřila, ale bez dogmatu a také dobře cítila náboženství východu (orientu).

To je důvod, proč je tak moderní a má mnoho přátel, ona má totiž cítění nového století. Nejlepší je náboženství cítit, protože lidé jsou ochromení ve všech náboženstvích a absolutních pravdách. To je důvod, proč jsem do příběhu zařadila konflikt mezi jezuity a Angelikou, který symbolizuje konflikt vůči ženě, která je hříšná.

Zdá se, že Angelika je téměř předchůdce náboženství nového věku, nového způsobu v pohledu na náboženství oproti způsobu starému.

Ano. Žasla jsem, že si toho všimlo více čtenářů.

Předběhla jste svou dobu. Dnes se ve filmech a článcích hodně mluví o čarodějnicích a nových náboženstvích a zdá se, že Angelika přišla o 30 let napřed.

Snad je to důvod, proč tak zneklidnila některé lidi, byla více opravdová. Nicméně ona byla věřící. Ona si nekladla otázky. Například, když dorazila do Quebeku, musela se jít vyzpovídat, neboť nechtěla být odmítána. Byla šťastná, když se našla v kostele a zpívala písně, jako když byla ještě dítě. A ona uvažovala o některých částech z toho. Kostel jí říkal, věř tomu, jedině té cestě, ale ona tomu neuvěřila. Neunikneme z naší doby. V 17. století by člověk nemohl říct „já jsem nevěřící“, protože by byl upálen. A v mnoha ohledech je tomu tak dodnes.

Dnes je tu množství různých společenství.

Ano. Já jsem mimo skupinu, protože jsem skutečně věřící, lecco jsem viděla a cítím věci, které nejsou s Francií ve všem totožné. Chodím do kostela, ale mluvíme o Bohu a modlitbě a lidé se na nás dívají jako na blázny. To je třeba scéna v Angelika a Nový svět, kdy najde mátu peprnou a seznámí se s Indiánem Outaakem, a téměř spatří Boha v lese a v přírodě, která je primitivní, nicméně velice otevřená. Když je v Novém světě, tak také země, pozemské věci jsou nové, jejich síly jsou více jednoduché. Ona je jako dítě a to je ta cesta, o které myslím že mluvím.

Zdá se, že Angelika byla předchůdcem francouzské revoluce. Zkaženost dvora byla něco, s čím svedla bitvu a korupce byla také důvodem, proč byla svedena revoluce o několik let později.

Ne, to nebyla zkaženost, proti čemu byla vedena revoluce, ale je to zajímavá otázka. Revoluce byla ve skutečnosti velké svinstvo, všechno to nebylo tak docela jednoduché.