Rostliny v paprscích krále Slunce: úvod a přehled kapitol
Okrasné květiny
Bylinky a zahrádky Starého světa
Koření Orientu a Dálného východu
  • Rostliny Nového světa



    • Angeličiny léčivé byliny z Nového světa

    Vtom kdosi lehce zaklepal. Vešel Nicolas Perrot a nesl obrovský bochník pšeničného chleba, nějaké uzeniny a košíček jahod, malin a moruší. (Angelika a Nový svět, Český spisovatel, 1994, s. 74)

    Z listů na břehu potoka kolem ní se linula silná, trochu štiplavá vůně, kterou znala. Utrhla list a rozemnula ho v dlani. Máta! Divoká máta. Najednou sklonila tvář do dlaní a vdechovala tu důvěrně známou vůni, která jí připomněla háje jejího dětství. Vášnivě se tou vůní opájela, blaženě vzdychala a vonícíma rukama si přejížděla spánky a tváře. (Angelika a Nový svět, Český spisovatel, 1994, s. 94-95)
    Plameny zářily a plápolaly. Angelika se soustředila na známé věci, na něž si dokáže zvyknout: na oheň, divokou mátu... (Angelika a Nový svět, Český spisovatel, 1994, s. 97)

    Hbitými prsty, zvyklými na nejrůznější práce mechanicky lámala větvičky, skládala polínka, a když nakonec hodila do plamenů jalovcovou větévku, aby se tu rozvoněla, dávala pozor na trny. (Angelika a Nový svět, Český spisovatel, 1994, s. 97)

    Náčelník tohoto kmene byl trochu kouzelník. Přinášel Angelice kořeny, byliny a pryskyřici. (Angelika a Nový svět, Český spisovatel, 1994, s. 266)

    Angelika se vracela od jezera a vešla do jídelny. Pečlivě prohlédla byliny, které si přinesla a o něž si při trhání popíchala prsty. Navíc ještě velice promrzla. Opravdu je to medvědice, malá keřovitá rostlinka se střídavými stále zelenými listy s krátkým řapíkem. Výluh z listů je výborný lék na záněty močových cest, močového měchýře a ledvin. Angelika doufala, že jí vyléčí Sama Hiltona, který měl v moči písek. (...) Hodila očištěné listy do vařící vody. Pak rozkrájela kořen pýru, dala ho změknout do jiného hrnce, slila první vodu, znovu dala kotlík vařit a nakonec v železňáku vlákna rozetřela. (...) Už od prahu ji pozoroval, jak ve výparech svých lektvarů pracuje s bylinkami a kotlíky a soustředěně, téměř přísně špulí své sladké rty. Ta zcela nová tvář v záři ohniště mezi tajemnými nádobkami a tmavými vroucími tekutinami ho trochu lekala. (Angelika a Nový svět, Český spisovatel, 1994, s. 292-294)

    Z nažloutlé loňské trávy otevíraly světlé okouzlené oči fialky, petrklíče zvedaly žluté hrozínky, bílé bledule vystrkovaly křehké hlavičky, chvějící se v sebenepatrnějším větříku. Jaterník, jemuž se v Poitou říká sasanka, svítil modrými kvítky ve světlém mlází o kousek výš. Na skalnatých svazích rozšířila svou sbírku o podběl, krokusy a sněženky. Všechny květy byly nadýchané a bezbranné, chvěly se v ještě chladném větru vedle sněhových jazyků. Angelika pobíhala po kopcích a údolích,šťastně šlapala do mokrého mechu a brodila se močály a bažinami. Když chtěla nasbírat víc, brala s sebou u ostatní děti a dokonce i Elvíru nebo některého mladíka z pevnosti, protože sklízet se muselo rychle. Léčivé bylinky se trhají jen za suchého slunečného dne v poledne, aby na nich nestála večerní rosa. Každá vlhkost křehké rostliny narušuje a zbavuji je léčivých účinků. Bylo tu dost podbělu neboli koňského kopyta, zázračného léku proti kašli a zánětu dásní, proti průjmu a k obkladům urychlujícím hojení ran. Fialka byla vzácnější, je to velká dáma lékárny, pomáhá proti rýmě a kašli. Fialkový nálev je lék pro princezny, z podbělu se vaří čaj pro sedláky. Honorina strašně ráda trhala fialky a s největší opatrností je sušila na půdě. Matka jí řekla, že z nich uvaří voňavý sirup pro děti, které kašlou a nerady berou léky. Svahy zářily pronikavou žlutí pampelišek. Děti ozbrojené kapesními nožíky vytahovaly jejich bílé dlouhé kořeny, z nichž večer udělají salát s březovým octem. Později, až kořen zčervená, ho Angelika schová a usuší. Po délce rozřezávala oddenky kuklínku, zajímavé něžné kytičky, která za sebou pod zemí táhne dlouhý černý dřevnatý ocásek s hořkou šťávou, pomáhající při bolestech žaludku; oddenky puškvorce, voňavé byliny rostoucí na březích močálu. Sbírala kořeny lopuchu neboli tvrdého lupenu či babího kořene, kterým v jejím kraji léčili prašivinu a popáleniny. Nebyla si jistá, jestli je to opravdu on, mezi rostlinami severní Ameriky a Evropy jsou nepostřehnutelné rozdíly. Otáčela ho zamyšleně v prstech. Jednou jí Honorina přinesla pugétek jakýchsi drobounkých zvonečků, připomínajících vřes,jenže nebyly suché. Lehké pavučinové květy byly zelenošedé a zvonečky růžové. Konečně Angelika poznala zemědým neboli vdovskou trávu. Věděla, že se z něj vyrábí kosmetická vodička, která čistí pleť,a květy vyvařené ve vodě nebo v mléce bělí opálenou kůži. Pár kapek zvětší a rozjasní oči. Výluh podporuje chuť k jídlu a údajně léčí i kurděje. Pochválila Honorinu za cenný nález a Angličan Sam Hilton, velice vzdělaný, citoval Shakespearův popis krále Leara: Ach, je to on! Vyzpěvuje velikým hlasem, svlačcem ověnčený, lopuchem, bolehlavem, zemědýmem, bojínkem, pýrem, jedním každým bejlím... Když Angelika vyrážela na výzkum a ne na sklizeň, brala s sebou jen Honorinu. (Angelika a Nový svět, Český spisovatel, a.s., 1994, s. 440-442)

    Byliny indiánů a zahrádky amerických kolonistů

    První kolonisté Nového světa trpěli stejně jako námořníci kurdějemi, způsobenými nedostatkem vitamínu C. Když Jacques Cartier poprvé přezimoval v místě pozdější Quebeku (1536), zemřela čtvrtina jeho posádky právě na kurděje a zbytek vážně onemocněl. Obdobně kdysi dopadla obejvitelská plavba Vasco de Gamy okolo Afriky, kdy zemřelo 100 mužů ze 160. Výrazně lepší bilance přezimující Cartierovy posádky je způsobena zásahem kanadských Indiánů, kteří muže seznámili s odvarem bohatým na vitamín C z jehličí a kůry cipřišku nutkajského.

    Také další přistěhovalci si začali všímat pevného zdraví původních obyvatel a začali se od nich učit používat nové byliny: vilín virginský, jilm, mahonie cesmínolistá, lobelka, vodilka atd.

    Současně američtí kolonisté přiváželi bylinky ze starého světa jimiž vysázeli své nově založené zahrádky: kromě zeleniny na nich měli své místo bazalka, kmín, kopr, heřmánek, levandule, estragon, rozmarýn, šalvěj, tymián nebo pelyněk.

    Přitom je známo, že se po celá staletí užívaly ve Starém i Novém světě, včetně Asie tytéž byliny k léčbě stejných nemocí: Andělika se na celém světě užívala k léčbě onemocnění cest dýchacích, maliny a borůvky proti průjmu, máta k podpoře trávení atd.


    Fialka voňavá (Viola odorata)

    Tahle skromná rostlina slavila svůj vrchol v období biedermeieru. Vyrůstá z krátkého oddenku, listy jsou srdčité a její zvláštností je dvojí kvetení s dvěma typy květů. Na jaře, v březnu a dubnu, okouzlí svými voňavými fialkovými květy, v srpnu už nasadí nenápadné nazelenalé korunky, které se více nerozvinou - proběhne v nich samoopylení. Z chlupaté tobolky jsou semena po uzraní vystřelována do okolí. Má ráda polostín a chladné vlhko. V takových podmínkách se rozrůstá do velkých koberců. Najdeme ji v oblastech Středozemí, Číny, Japonska. U nás ji najdeme v lesích, hájích i parcích. Bez problémů roste i v zahradách. Využívá se nať a oddenek, který má usušený ostrou chuť. Pomáhá proti kašli. V koupelích zase podporuje hojení ran a hemoroidů. Ze silice z čerstvých fialkových květů se ve Francii vyráběly voňavky. Aby se vůně rozvinula, bylo potřeba silici zředit.