Móda doby krále Slunce

Úvod a přehled kapitol
Přehled vývoje módy 17. století
Rané baroko a zrození módy krále Slunce
Okouzlující šlechtici králova dvora
Oslnivé dámy z doprovodu Ludvíka XIV.
Kadeřnická kouzla: účesy a paruky
Šperky a šaty poseté diamanty
Sex ve stínu krále Slunce: Erotická literatura a pomůcky
La toilette: od květinových parfémů k dokonalému make-upu
Dokonalé botičky
Doplňky pro pány i dámy
Módní distribuce, časopisy a ikony

La toilette: od květinových parfémů k dokonalému make-upu

Angelika: Parfémy a toaleta
Ponořená do myšlenek si rozepínala náprsenku se saténovou stuhou a pokládala do onyxové misky jeden špendlík za druhým. Sundala si živůtek, rozvázala tkanice svých tří sukní, které z ní v těžkých záhybech spadly. Překročila hromádku sametu a hedvábí a vzala z opěradla křesla jemnou batistovou košili, kterou jí Javotte připravila. Pak se sehnula a rozvazovala si hedvábné podvazky, ozdobené drahokamy. (...) Sundala si náramky a přistoupila k toaletnímu stolku, aby je uložila do pouzdra. Velké oválné zrcadlo jí vrátilo její obraz, pozlacený jemným světlem svíček. Trochu melancholicky si prohlížela svůj dokonalý obličej, v němž měly tváře a rty barvu čerstvě utržené růže. Krajkou košile prosvítala oblá dívčí ramena, která podpírala jemný a štíhlý krk. Ty benátské krajky jsou skutečný zázrak. Pan Colbert má pravdu, když je chce začít vyrábět ve Francii. (...) Angelika vztáhla nahé paže a odepínala si z vlasů perlový diadém. Těžké, teple lesklé kadeře jí padly na ramena.... (Angelika a král, Ikar, 2000, s. 156)

Osman Ferradži vešel do hammanu, kde služky pomáhaly Angelice vystoupit z obrovského mramorového bazénu. Vstupovalo se do něj po mozaikovém schodišti. Z modré, zelené a zlaté mozaiky, zdobené ornamenty, byla také klenba hammanu, který údajně napodoboval turecké lázně v Cařihradu. Jeden východní křesťanský architekt, jenž pracoval v Turecku, postavil tenhle jemný skvost pro pohodlí žen Mulaje Ismaila. Pára, vonící pryskyřicí a růžemi, zahalovala obrysy pozlacených sloupů a vytvářela dojem snového paláce z pohádek Tisíce a jedné noci. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 405)


Joffrey de Peyrac: fialky, tabák, kůže
Cucal fialkové pastilky, kouřil tabák a jeho vlasy voněly fialkami. Nosil také vysoké kožené boty.




Rescator: balsamic
Voněl orientální vůní a balsamikem, připomínal vůni ostrovů, kůže a tabáku.





Ludvík XIV.: kosatce
Jeho kabát voněl po kosatcích a jeho vlasy byly provoněny kosatcovým pudrem.





Angelika: rozmarýn a verbena
Její parfém byl směsí verbeny a rozmarýnu vyráběný v parfumérii v ulici Faubourg St-Honoré.




Philippe du Plessis de Bellière: jasmín a kůže
Jeho vlasy byly provoněné jasmínem jeho mužná vůně směsicí jasmínu a kůže.




Ninon de Lenclos: květy pomerančovníku
Koupala se v lázni s esencí z pomerančovníkových květů.




Mulaj Ismail: pižmo
Jeho jantarová pleť voněla pižmem.






Nicolas de Bardagne: šeřík
Jeho kabát byl provoněný šeříkovým pudrem a parfémy.





Desgrez: tabák, kůže, inkoust
Jeho byt byl cítit koženým řemenem, inkoustem, pergameny a tabákem. Jeho ruce voněly tabákem.




François Binet: parfém z Provence
Jeho žádost silně voněla vůní z Provence.






Savary: labdanum
Jak česal kozy, aby získal labdanum, jeho šaty i on sám voněli labdanem.

La toilette

Ranní toaleta
• Pojem užívaný od roku cca 1680, který původně označoval kousek látky, na nějž bylo možné urovnat všechny potřeby pro úpravu účesu a obličeje. Nakonec pojem la toilette označoval proces, který šlechtici a šlechtičny podstupovali každé ráno, než se opovážili vstoupit do společnosti. Zahrnoval úpravu účesu, mytí rukou a obličeje, ošetření pleti, líčení a parfémování.

• Jednalo se o komplexní a složitý rituál, který zabral v průměru 3 hodiny jenom u mužů. Proto také vznikla instituce šatny, která bezprostředně navazovala na ložnici a v níž se nacházel především krásný toaletní stolek, na němž mohly být vyskládány všechny luxusní a značkové výrobky určené k úpravě osoby: zrcadla, lahvičky s parfémy, nejrůznější masti, krémy na obličej, kartáče na vlasy, sponky, stuhy, špendlíky v úpravě šatů atd. Na konci sedmdesátých let 17. století si Ludvík XIV. ve Versailles nechal zřídit koupelnu (cabinet des bains) s dvěmi mramorovými vanami.

Dokonale zachovalá toaletní sestava na zámku Vaux-le-Vicomte: ohřívací nádoba, koupací vana s horní zástěnou a dvě mísy (vepředu je plýtká porcelánová) v dřevěných křesílcích.
• Výroba a dosažitelnost zrcadel umožňovala každému zvládnout toaletu i bez přítomnosti komorníka či komorné (k této změně došlo v letech 1660 – 1680), přesto bylo módní učinit z tohoto rituálu spíše něco atraktivního, čemu může přihlížet maximum zvědavých očí.

• Ludvík XIV. ze své toalety učinil jednu z nejpopulárnějších událostí, odehrávajících se den co den u francouzského dvora. Každý toužil být přítomen královu vstávání a šlechtici zkupovali úřady, které by jim umožňovaly pomoci králi Slunce s některým z úkonů toalety.

• Voda nebyla důležitou součástí toalety, v tomto období se pouze doporučovalo jednou denně si umýt obličej a ruce.

Lázně a depilace

• Lazebníci (les baigneurs) provozovali své lázně společně s holičstvím. Některé lázně se těšily nevalné pověsti, protože mimo lázeňské služby poskytovaly služby sexuální. V lázních vyšší kategorie byly nabízeny aromatické koupele, depilace apod., v podstatě stejné služby jako v dnešních lázních.

• Nejslavnější lázně provozoval François Quentin, známý jako La Vienne. Král v dobách svých aférek často navštěvoval tyto pařížské lázně, aby se nechal vykoupat, depilovat a naparfémovat - a podle Memoárů Saint-Simona také pro afrodisiaka. Do lázní totiž docházel zejména vždy, kdy mířil za svojí milenkou. Nakonec La Vienna jmenoval svým komorníkem.

• Depilace byla považována za důkaz čistoty. Kromě dnes obvyklých míst se depilovaly také ruce a hrudník (v lékařském rádci Louise Guyona se uvádí, že ochlupení na rukou či hrudi je proti zákonům přírody a poškozuje krásu i zdraví). Používaly se depilační náplasti, voskované pásky, krémy a oleje.

Parfémy

Výroba parfémů (Parfém: Příběh vraha, 2006)
• Výraz parfém označoval veškeré příjemně vonící zboží: mýdlo, pudr, aromatické prášky, navoněné rukavice, kapesníky, vějíře, parfémované vycpávky do spodního prádla a sáčky k nošení přímo na těle, lahvičky s vonnými tekutinami...

• Aromatické prášky a navoněné rukavice byly známé již v renesanci a na tomto poli vynikala především Itálie. Ve Francii vznikl cech výrobců voňavek královým patentem z března 1656, výrobci navoněných rukavic měli svůj právní statut již od roku 1624.

• Pod vedením Východoindické společnosti byly na francouzských ostrovech v Indickém oceánu (Réunion, Mauritius) vysazovány rostliny, jichž se užívalo coby zdrojů aromatických látek do parfémů.

• Grasse (nedaleko Cannes) se stává centrem parfumérů, jímž je dodnes. Již dříve bylo centrem výrobců navoněných rukavic a za Ludvíka XIV. začalo vynikat také ve výrobě oleje z jasmínu, fialek, květů pomerančovníku, levandule a tuberózy. Květinové vůně postupně nahrazovaly populární parfémy získávané z exotických zvířat (cibet vylučovaný samcem cibetky, ambra vznikající ve střevech vorvaňů, pižmo vylučované samci kabara pižmového). Colbert slíbil zvýšení mezd a tím dostal množství potřebných dělníků do Provence, kde byla založena tradice výroby mýdla (srov. marseilleské mýdlo).

• Mezi nejvýznamnější parfumérie patří: Jobert v rue Croix-des-Petis-Champs, prodávající aromatické směsi, A l´Orangerie v rue de l´Arbre Sec poblíž Louvru se zaměřovala na vodu vonící květy pomerančovníku, obchodníci poblíž mostu St-Michel se specializovali na vonné pudry a mýdla. Kromě těchto dovozců bylo populární nakupovat také přímo v Provence. V Grassu měl velkoobchod Antoin Artaud.

• Ve Francii 17. století poprvé vycházely knihy o parfémech a kosmetických výrobcích (Barbe, Simon. Le Parfumer français, 1693 a Barbe, Simon. Le Parfumer royal, 1699), hovořilo se o nich v novinách i turistických průvodcích.


Toaletní stolek u hraběnky de Mailly (obr. 1), budoár s toaletním stolkem (obr. 2) a pán v negližé (obr. 3).

• Na konci 17. století nastal dočasný konec módy parfémů. Na počátku vlády Ludvíka XIV. se říkalo, že je král, který nejvíce voní po květinách, na konci jeho života se hovořilo o tom, že se nikdo nebojí parfémů tolik jako on. Toto bylo předznamenáno v módním časopise Le Mercure galant (06/1673) „Parfémy ztrácejí veškerou důvěryhodnost, jejich vůně je natolik pronikavá, až vede k bolestem hlavy. Lidé s vytříbeným vkusem dnes nosí pouze malé váčky naplněné aromatickým kořením“ (Donneau de Visé In Dejean, 2006). Kromě toho královi lékaři zanechali zápis, podle nějž stárnoucí král dostával migrénu ze starých navoněných papírů, o čemž informuje i Liselotte d´Orlénas a Saint-Simon ve svých Memoárech dokonce teoretizuje o tom, že tyto bolesti hlavy a deprese byly vyvolávány čichovou vzpomínkou na dobu, kdy byl král mladý a schopen mnoha milostných dobrodružství plných vůní. V těchto letech se nová móda natolik ujala, že z bytů mizely květiny a každý předstíral migrénu při pohledu na rozkvetlý keř. Parfémy se vrátili do obliby až za vlády Ludvíka XV.