Marie Antoinetta

Dívka v odstínech dospívání, žena v barvách kontrarevoluce

Marie Antoinette USA, 2006, 123 min. Režie: Sofia Coppola Scénář: Sofia Coppola Kamera: Lance Acord Hrají: Kirsten Dunst, Jason Schwartzman, Judy Davis, Asia Argento, Marianne Faithfull Photos copyright American Zoetrope/Columbia Pictures

Marie Antoinetta nemůže být pokládána za další z řady biografií z období Velké francouzské revoluce, protože byla režírována tímtéž způsobem, jako předchozí filmy Sofie Coppoly Smrt panen (1999) a Ztraceno v překladu (2003). Snímek inspirovaný dospíváním nejmladší dcery císařovny Marie Terezie se zaměřuje na takové scény, které běžná historická romance, drama nebo dobrodružný film opomíjejí, ale právě takové filmy Sofie Coppoly jsou. K tomu režisérka Marii Antoinettu zahalila do postmoderního hávu, jenž ji staví do kontrastu vůči tradičním versailleským dramatům typu Král tančí: každý záběr na grand canal nebo fontánu se okamžitě tříští v několika rychle se střídajících polodetailech a celcích, namísto dobové hudby zaznívá současný rock a pop, namísto časových údajů a klasické dramatické výstavby nastupuje pouhé plynutí času. Z Marie Antoinetty se tak vynořuje tvůrčí vášeň pro téma, ale natolik přetransformovaná skrze soudobý americký filmařský názor, že nebýt občasných pojmů jako Versailles, Petit Trianon a Ludvík XVI., sotva by se dalo rozeznat zasazení do kontextu Francie konce 18. století. Když kancléř Marie Terezie Václav Antonín kníže Kounic-Rietberg promýšlel spojenectví Rakouska-Uherska a Francie, netušil, jak dopadne manželství čtrnáctileté Marie-Antoinetty, která se má provdat za následníka francouzského trůnu. Stejně tak nikdo nečekal, že mladá dáma během svého krátkého života natolik zasáhne do světa módy a že bude po králi Slunce další nadčasovou ikonou. Přitom módní styl byl jedinou možnou cestou, kterou Marie-Antoinette mohla využít, chtěla-li si vybudovat autoritu; na druhou stranu se tak ale stala ideálním symbolem monarchie, který musel být zničen. Film Sofie Coppoly se však ani v nejmenším nezaměřuje na smrt mladé královny, jako spíše na její lidský vývoj, odehrávající se na pozadí „všedních“ versailleských slavností. Chronologicky řazené scény rituálů ranní toalety, snídaní a uléhání se důmyslně opakují, aby nikoho nenechali na pochybách o tom, jak jednotvárný může život ve Versailles být. Od svého příjezdu do Francie se poslušná rakouská princezna proměňuje z tápající bytosti v královnu Francie, jejíž večírky, nákupy a další kratochvíle v rychlých prostřizích kontrastují s celkově pomalým plynutím snímku. Ačkoli se běžné fikční reprezentace Marie-Antoinetty často vyčerpávají s frází „tak ať jedí koláče,“ jíž královna údajně pronesla, Sofia Coppola v ní spatřuje především kreativní ženu se smyslem pro módu a současně postihuje její vývoj dospívající dívky, jež se v průběhu filmu stane ženou, sama má děti a identifikuje se se svou rolí manželky krále Francie. Vizuální stránka filmu je postavena na bezděčně se opakujících, avšak okouzlujících výjevech, kterých příběh Marie-Antoinette poskytuje dostatek: mladá panovnice leckdy nenosila korzety vyztužené kosticemi a na vyjížďky se svým tchánem se neváhala obléci do kalhot. Díky ní se tak do módy vrátily vysoké účesy typické pro konec vlády Ludvíka XIV. (nosily se do roku 1713), kdy účesy plné příčesků a krajek dosahovaly výšky až 60 cm a Marie-Antoinette se v právě takovém účesu poprvé ukázala při příležitosti korunovace manžela (1775). S Ludvíkem XIV. sdílela zálibu pro své stylisty, kadeřníky, krejčí, dodavatele parfémů a šperků. Po více než půl století se kreativní styl opět vrátil do Versailles a úplně poprvé prostřednictvím ženy královského rodu. Obdobně jako král Slunce, také Marie-Antoinette milovala divadlo, v něž sama hrála, budovala nové stavby, pořádala večerní slavnosti, pikniky, vyjížďky na bárkách po velkém kanále a společná jim byla i slabost pro diamanty. Význam Marie-Antoinetty pro svět módy dokazuje to, že se opět vyrábí repliky jejích šperků, návrháři se pro sezónu jaro/léto 2007 nechávají inspirovat jejími šaty a ve Versailles je opět k dostání její oblíbený parfém. Obdobně můžeme hodnotit počin Sofie Coppoly, která přímo zasáhla do světa módních tvůrců, když většinu rozpočtu investovala do kostýmů výtvarnice Mileny Canonero a do vedlejších rolí obsadila např. ředitelku komunikace značky Prada nebo uměleckou šéfku Dior Jewelery. Není módnějšího filmu, jemuž se módnost stala tak velkým tématem. Je zřejmé, že scenáristka a režisérka v jedné osobě byla ohromena grandiózností života ve Versailles (o osobnost Marie-Antoinette se zajímala řadu let a film jí věnovaný plánovala od Smrti panen), protože její snímek jej se vší jeho dekadencí obdivuje, avšak současně zůstává stejně jako její dosavadní filmy soustředěn na emoce postav na pozadí všedních dnů. Hlavní nositelkou těchto emocí se stala Kirsten Dunst, s níž režisérka pracovala již na svém debutu Smrt panen. Její rakouská princezna sice není věrohodná v roli dítěte, které se samo dostalo do cizí země, ale později úspěšně zapadá do postmoderního filmového pohledu na opulentní Versailles. V dalších rolích se objevili méně známí herci, kteří na sebe rozhodně nestrhávají pozornost, jež náleží pouze Marii-Antoinettě. Jason Schwartzman vystupuje jako naprosto nezajímavý Ludvík XV. a Judy Davis hraje jednu ze svých neurotických postav, hraběnku de Noailles, posedlou dodržováním protokolu. Delonovo odmítnutí role Ludvíka XV. v americkém filmu se sice může jevit jako až příliš vlastenecké, avšak nezainteresovaným pohledem můžeme odvozovat, že v tomto případě francouzský herec přesně vystihl obavu, že film bude postrádat duši francouzského dvora, francouzský šarm a eleganci (obdobně jako ji postrádá např. Aféra s náhrdelníkem, 2001). V době, kdy monarchie padla, si Marie-Antoinette pořídila novou módní kolekci v odstínech zelené, bílé a purpurové. Právě tyto barvy byly později označeny za barvy kontrarevoluce, což opět ilustruje, jakou roli královna v módě a politice hrála. Když byl její manžel pár měsíců před ní popraven, zahalila se do černé (navzdory tomu, že černá byla zakázána) a na svoji popravu se oblékla do jediné bílé róby, kterou se jí podařilo uchránit. Před těmi, kteří v popravě chtěli vidět symbol zničení monarchie, si tak zachovala svoji důstojnost, jež se nikdy nerealizovala mimo svět módy a stylu a právě o tom a nikoli o smrti a velkých věcech film Sofie Coppoly s větším či menším úspěchem pojednává. « zpět na Knihy a filmy