Manželský čtyřúhelník během války ve Flandrách

Mlle La Vallière si uvědomuje, že její vztah s králem směřuje ke konci, královna pláče a Mme de Montespan ji ujišťuje o tom, že ona by se nikdy nemohla stát jeho milenkou...

Co se dělo ve Flandrách a jak legendární scénu popsala vznešená slečna de Montpensier (vydáno 1824 – 1825), jak součastný historik Michel de Decker (2001) a jak se odráží v díle Anne Golon (1959).

Montpensier, Anne-Marie-Louise d´Orléans. Mémoires. Paris: Foucault, 1824 – 1825. In Decker, Michel, de. Madame de Montespan. Ostrava: Domino, 2001, s. 45 – 47. A ještě více (pozn.dvůr) bude překvapen za několik dnů, kdy do parlamentu, jehož všechny komory právě zasedaly, byly ke konci stanovené registrační doby doručeny královské patenty, s jakými se jeho členové posledních padesát let nesetkali: Ludvík XIV. jimi uděloval vévodský titul Louise de La Vallière spolu s pozemky ve Vaujours v Touraine, a zároveň legitimizoval svou dceru Marii-Annu. (...) Jaké muselo být zadostiučinění choti Ludvíka XIV! Pojede bez Louisy de La Vallière! Marie-Terezie se čile chystala na cestu a s ní všechny její dvorní dámy – de Richelieu, d´Armagnac, de Créqui, d´Humières a... de Montespan. Ani Madame Jindřiška, znovu těhotná, se výpravy neúčastnila. (...) Ve Versailles zůstala jen opuštěná Louisa de La Vallière. Je u konce svých sil. Pravda se jí náhle zjevila v celé své nahotě! Montespanová ji podvedla! Musí získat jistotu stůj co stůj! Ve svém zoufalství podlehne náhlému popudu, poruší příkaz krále Slunce a 19. června nasedá do kočátu, směr Avesnes. Práve sem totiž Ludvík XIV., který na několik dnů přerušil vojenské operace, povolal svou choť i dámy z jejího doprovodu. Druhého dne v městečku La Fère, jehož obyvatelé před několika desítkami let kladli hrdinný odpor Béarňanovi, seděla královna s Athénais právě u karetního stolku, když jí oznámili, že se blíží kočár vévodkyně de La Vallière. Podle líčení mademoiselle de Montopensier dostala Marie-Terezie při této zprávě skutečný hysterický záchvat: plakala, křičela a zvrátila celou večeři. Táž informátorka dodává, že madame de Montespan využila situace a přilila oleje do ohně, když před nešťastnou královnou začala pomlouvat tu, kterou v králově loži zamýšlela v nejbližší době nahradit: „Obdivuji smělost a drzost této ženy,“ pravila, „s níž si dovolila objevit se před svou královnou, aniž věděla, zda jí to bude milé. Jsem si jista, že král ji o to v žádném případě nepožádal.“ A podle Grande Mademoiselle ještě dodala: „I kdybych měla být velmi nešťastná, nikdy bych se nemohla stát královou milenkou. Nemohla bych se pohledět své panovnici do očí.“

Golon, Anne. Angelika a král. Praha: Ikar, 2000 [1959], s. 185 – 187. I královna vypadala šťastně. Do její radosti, že získala mezi perly své koruny další město, se mísílo daleko intimnější potěšení. Slečna de La Vallère s nimi necestovala. Na králův příkaz zůstala ve Versailles. Před svým odjezdem věnoval Ludvík XIV. státním aktem, zaregistorvaným parlamentem, jako dar své milence vévodství Vaujours, rozprostírající se v Touraine, a baronství Saint-Christophe, dva mejetky „stejně významné výnosem jako počtem poddaných...“. A uznal za svou dceru malou Marii-Annu, kterou s ní měl, s tím, že se stala slečnou de Blois. Tahle nápadná velkorysost nikoho, ani samotnou slečnu de La Vallière, neoklamala. Byl to dar na rozloučenou. (...) Královna tonula v slzách. Prohlásila, že se jí udělalo špatně a že už dál nemůže. Podpírala ji bědující paní de Montausier. Paní de Montespan se rozčilovala a opakovala, že je bolest Jejího Veličenstva naprosto pochopitelná. Zjistilo se, že armádu právě dohnala slečna de La Vallière. Jela celou noc a za úsvitu dorazila: právě se přišla poklonit královně. „Nestyda,“ křičela paní de Montespan. „Bůh mě chraň, abych se někdy stala královou milenkou. Kdyby se mi to neštěstí přihodilo, nedokázala bych mít tu drzost a chodit na oči královně.“

« zpět na Angélique v dějinách